Xboxweb.cz

Člověk je sociální tvor, který se ve svém životě neobejde bez kontaktu s ostatními lidmi (i když někteří se o to snaží). Někdy se s nimi sice úplně neshodne, ale většinou je fajn si s někým jenom tak poklábosit, zasmát se nebo někoho pomluvit. Ani hraní her není výjimkou, ovšem zde to platí jenom částečně. Není problém ponořit se do báječných světů se skvělým příběhem, kde herní zážitek budete kazit jenom sami sobě, bez vlivu ostatních hráčů. Občas člověk dostane chuť zahrát si s někým živým, a v tu chvíli se dostává ke slovu multiplayer nebo kooperace.

Současná doba přeje online zápolení, kdy sice máme lidský kontakt, ale ten je zprostředkován přes internet a sluchátka s mikrofonem. Bývala však doba, kdy internet byl pojem neznámý a v případě společného hraní bylo třeba dotyčného opravdu mít fyzicky vedle sebe. Je docela škoda, že v dnešní době se na společné hraní na jednom zařízení tak trochu zapomíná, a to, co byl dřív u nějakých žánrů standard (závody se dřív snad jinak ani nedělaly…), je dnes něco navíc. Dnešní blábol bych proto rád věnoval s nostalgickou slzou pod okem vzpomínce na kooperativní hraní tváří v tvář.

A začneme pohledem do minulosti, kdy konzoli nebo PC neměl doma každý a za zábavou jsme vyráželi do sámošek nebo na poutě do maringotek, vybaveni pořádnou dávkou pětikorun, abychom měli automaty čím pořádně nakrmit. V dnešní době by nás někteří mohli považovat za gamblery, kteří krmí mašiny, ovšem v tomto případě bez nároku na nějakou výhru. Jediným ziskem bylo nejlepší skóre a možnost se skrze tři písmena zvěčnit do tabulky nejlepších. Už zde se dala hrát celá řada titulů s někým, a to buď spolu, nebo proti sobě. Nejvíce se mi do paměti vryly nejrůznější bojovky, jejichž jména si už ani nepamatuji a střílení na styl Asteroids. Nevýhodou herních automatů bylo nejen to, že do nich člověk musel ládovat drobné, ale také se u nich muselo stát, což jsme však jako děti brali až jako to nejmenší zlo.

S rozšířením osobních PC do domácností začali naše bitvy pěkně v klidu obývacích pokojů. Jeden na klávesnici, druhý na joysticku a vzhůru na karate typu Fist, Match Point nebo Match Day. Pak jsme se dostali na jednu klávesnici a začaly ty správné řežby v Golden Axe, Lotus, Worms nebo novějších Need for Speed či sériích FIFA a NHL. Zábava na dlouhé dny a noci byla zaručena, ovšem klacky pod nohy nám házela technika. Přeci jenom tehdejší klávesnice pro naše hraní neměly úplně největší pochopení a stisk více jak tří kláves provázely hlasitým pípáním speakeru a tím, že nereagovaly na další stisky. Ideální volbou tak nadále zůstával jeden hráč na klávesnici a druhý na gamepadu či joysticku.

S tímto stylem si herní scéna vydržela poměrně dlouho, a když už jste nemohli hrát v jeden čas oba najednou, bylo možné využít „horkého“ křesla, jehož smyslem bylo střádání po tazích nebo odjetí závodu. Mnozí z vás si jistě velice dobře pamatují hry Grand Prix Circuit a The Cycles od tehdejší společnosti Accolade. Ani Colin McRae Rally nezůstal pozadu, kdy nabízel obě možnosti a velice dlouhé seance jsme zažívali u Rally Championship, protože místní rychlostní zkoušky byly opravdu dlouhé a závodění náročné. Aktuální rally hry se tomu snaží přiblížit, ale mají se ještě hodně co učit. Dokonce nechyběly ani akční tituly nebo logické, ty nejlepší ze stáje Valve, které se asi již vzkříšení nedočkají. Ano, mám na mysli Lef 4 Dead (první i druhý díl) a dnes již legendární Portal, jehož druhý díl nabízel opravdu skvělou kooperaci.

Takovou odbočkou v hraní na jednom zařízení byl Kinect, který se nás opět pokusil zvednout z našich gaučů a sedaček a přinutit k pohybu. Bylo to super, fungovalo to a zacpávání děr v akváriu dvojící bláznů nebo překážková dráha jsou nezapomenutelným zážitek. Občas mohlo dojít, a nejspíše i docházelo, k nechtěným srážkám se soupeřem, ale jakožto pohybové a party zařízení fungoval Kinect skvěle. Škoda, že i přes velké prodeje Microsoft nedokázal nebo nechtěl udržet zařízení při životě a nechal ho pomalu a bolestivě zemřít.

Herní scéna je jako horská dráha a to, co bylo dříve všude, začne mizet. Taková byla jeden čas i situace v kooperaci a hraní na jednom zařízení. Až to začalo vypadat, že na tuto variantu vývojáři zapomněli a titulů začalo být méně než šafránu. Všichni nám totiž začali tvrdit, že se vlastně osobně s nikým setkávat nechceme a když už budeme chtít, zahrajeme si radši něco po internetu.

Naštěstí se všechno změnilo s příchodem indie vývojářů, kteří hry s lokálním multiplayerem a kooperací opět doručili. Trine, Brothers: A Tale of Two Sons a na konzole moji oblíbenci Castle Crashers. Následně i velcí vývojáři začali reflektovat poptávku po těchto titulech a buď vytvořili své vlastní hry (Army of Two, Kane and Lynch), anebo začali podporovat menší či méně známé vývojáře ke vzniku těchto titulů. Opomenout nesmím ani Lego, v nichž je hraní pro dva jejich stavebním kamenem.

Jsem velice rád, že lokální multiplayer a kooperativní hraní neupadlo v zapomnění a když dorazí brácha, přítelkyně nebo kamarádi, můžeme popíjet pivo, povídat si, hecovat se, a přitom si něco pěkného zahrát. Z poslední doby musím rozhodně zmínit Overcooked, perfektně zvládnutou, i když o něco kratší, ale za to pouze v kooperaci hratelný titul A Way Out a pak je tu i Unravel Two, kde kooperace opravdu vyžaduje spolupráci a výbornou koordinaci pohybů obou hráčů. Pohled do budoucna mě vnadí minimálně na Overcooked 2 a určitě se dočkáme i celé řady titulů.

Herní byznys snad nikdy nezapomene na tento herní mód, protože je jeho nedílnou součástí. Určitě jsem opomněl celou řadu skvělých her, v jejichž společnosti jsme s kamarády propařili nejednu noc (málem jsem zapomněl na Mashed, tahle jatka snad musel hrát opravdu každý) a já budu moc rád, když do komentářů přidáte své vzpomínky a dojmy stejně jako případný opačný názor, pokud vás lokální multiplayer nebo kooperace nelákají a raději se vydáváte do vod online zápolení nebo čistě sólo. Tím končím nostalgické ohlédnutí, které prostě muselo přijít a opravdu jsem si ho nemohl odpustit.

Zobrazit všechny obrázky