Xboxweb

Herní vývoj by se při troše představivosti dal přirovnat k maratonskému běhu, i když spousta hráčů si ho nejspíš představuje jako sprint. Než se vydáte na trať, je třeba docela dost trénovat, ideálně postavit silný tým a ani tak není jisté, že do cíle doběhnete v čase, v jakém jste na začátku předpokládali. A jak ukazuje herní historie, kolikrát se může stát, že do cíle vývojáři nedoběhnou vůbec. Je přitom jedno, zda se jedná o staré mazáky nebo nějaké nové studio.

Vývojáři z Mundfish však svůj závod zvládli a my se můžeme těšit z výsledků jejich práce. Ta započala v roce 2017, kdy se pustili do jejich dystopické prvotiny Atomic Heart. Hra nakonec vychází v době, která je hodně zvláštní vzhledem k více aspektům, jež jsou s ní spojeny. Já bych však nechal všechna rozhodnutí na hráčích samotných a v recenzi se věnoval jenom a pouze hraní, protože to je ostatně to, oč nám většinou jde – všem kontroverzím navzdory.

Pojďme se tedy přesunout do Sovětského svazu kolem roku 1955, kde v tajném zařízení s označením 3826 začala zkouška budoucnosti. Té budou dominovat nejrůznější roboti usnadňující naše životy. Za to všechno vděčíme vizionáři a vědci Dmitrymu Sechenovovi, který tohle všechno uskutečnil. Hlavní dvě složky úspěchu jsou substance zvaná „Polymer“ a neurální síť Kolektiv, která se v době našeho příchodu vylepšuje na verzi 2.0. S její pomocí má lidstvo ovládat své robotické posluhovače pouhými myšlenkami.

Asi nemusím říkat, že to všechno nedopadlo podle představ a lidstvo bude muset o své přežití zabojovat. Roboti se totiž, až na pár výjimek, vzbouřili a jdou lidstvu po krku. Navíc mají velice propracované obranné systémy v několika úrovních, takže pohyb po otevřeném světě není vůbec lehký. My se chopíme osudu majora speciálních sil s označením P-3, který se vydá zachránit, co se jenom dá.

Ač se to nemusí zdát, příběhové pozadí je docela dost komplikované a dá se říct, že na první pohled není nic takové, jak se zdá. Dějových zvratů a celé řady odhalení si užijeme dostatek a je přitom jedno, zda se jedná o naší tajemnou babičku Zinu, umělou inteligence z naší rukavice Charlese nebo vedoucího tajemníka strany s úžasným jménem Molotov. Odehrává se toho dost a o vážné momenty není nouze. Některé herní reálie jsou navíc odkazem na aktuální dění ve světě a společnosti, takže kdo chce, klidně najde i něco víc. Vážná existenční témata jsou však vyvážena opravdu hodně dobrým humorem, ať je to náš hrdina házející hlášky, jak babička zrní slepicím nebo třeba robotická vylepšovací stanice, která se do nás zamiluje a každou interakci si náležitě užívá. Někdy snad i doslova.

Příběh plyne opravdu hezky, ale než se člověk dostane někam dál, musí se vypořádat s nástrahami herního světa. Laboratorní úvod dlouhý nějaké 4 hodiny je tím, co by nás mělo dostatečně připravit pro cestu na povrch. Po něm se konečně dostaneme k tomu, oč ve zdejším světě půjde – likvidace robotů a objevování světa. Atomic Heart není žádná koridorovka, ale poměrné rozmáchlý svět. Ten je dělený na několik částí kontrolovaných roboty. Kamery jsou na každém kroku a stejně tak několik druhů nepřátel. Nejdřív je dobré se vypořádat s touto hrozbou, tedy zničením systému Hawks v dané oblasti.

Když se to podaří, určitě vyrazte do ulic objevovat jejich tajemství. Skrze puzzly a challenge ukryté v dungeonech se můžeme dostat k velice zajímavému vybavení a surovinám, což se bude určitě hodit. Tuhle část jsem hodně oceňoval, protože mimo našich postřehů dokáže hra na několika místech velice zajímavým způsobem potrápit také naše mozkové závity, a to poměrně neotřelou formou. Už jenom samotné otevírání zámků je pěkná minihra v několika úrovních obtížnosti.

I zdejší nepřátelé se skládají z několika druhů vyzyvatelů – od základních hlídkových dronů, přes ty opravářské, útočné, nejrůznější mechanické granátomety, pily, až po propracované robotické humaniody dominující svou rychlostí nebo s laserovým paprskem místo obličeje. Na každého z nich platí jiná strategie, jak se mu dostat na kobylku a dá se říct, že záleží na kreativitě každého hráče, jak moc se bude v zabíjení zdokonalovat. Kreativita ostatně nechybí ani nepřátelům, kteří za pomoci jiných druhů nepřátel mohou poměrně nepříjemně mutovat.

Není problém se skrze nepřátele prostřílet, ale kdo chce používat speciální dovednosti, musí si osvojit boj zblízka. Jenom jeho prostřednictvím se nám nabíjí naše rukavice speciální energií, kterou pak formou blesků, štítů nebo jako munici do zbraní můžeme dále trápit naše nepřátele. Dá se říct, že jsem při bojích strávil nejvíc času mácháním nějakou věcí v ruce než střílením ze zbraní.

Vývojové stromy jsou pěkně rozmanité a co je fajn, můžeme mezi herními styly libovolně procházet. Abyste rozuměli, ve vylepšovacím automatu utrácíme body a suroviny, ale není problém danou linii zrušit a vylepšit něco nového. To všechno bez nějaké penalizace. Polovinu si hry si užíváte led a sekeru a druhou v pohodě otočíte na obranný oheň a vodivý polymer. Tahle volnost v rozhodování se mi moc líbila a byla radost zkoušet jednotlivé kombinace, respektive jejich ničivé schopnosti.

To, co vývojáři doporučují jako volbu, bych vám doporučil skoro jako povinnost. Pokud totiž nebudete experimentovat s možnostmi zbraní a schopností, velice rychle se ocitnete při mlácení nepřátel ve stereotypní smyčce. Souboje jsou totiž relativně podobné a po chvíli vás základní typy nepřátel ničím nepřekvapí. A právě změna bojového stylu může tento stereotyp odsunout. Co se délky hry týče, příběhová část dokáže zabrat nějakých 20 hodin a vedlejší prozkoumávání k tomu přidá podobnou porci času. Objevovat skryté oblasti je zajímavé, ale většinou člověk bloudí hrou jenom proto, aby měl dostatek surovin pro kýžené vylepšení a za sebe musím říct, že zdejší systém lootování mě moc nebavil.

Naše rukavice totiž umí spoustu věcí, jako je třeba přemisťování předmětů, léčení nebo právě sběr surovin. My jenom namíříme na oblast, kde se něco nachází a ke sběru dochází samo. Na první pohled ulehčení, ale na druhou stranu musí člověk čekat, než rukavice danou věc absorbuje, protože když uhnete od místa moc brzo, seberete třeba jenom půlku věcí. Navíc surovin je opravdu enormní množství, takže jsem si často přidal spíš jak člověk mající obsesi v hromadění věcí, než zachránce světa, lidstva a tak vůbec.

V promo materiálech se uvádělo, že si budeme moct procházet světem bez nahrávacích časů. Mno, je pravda, že tomu tak je, byť některé jízdy výtahem nebo čekání na otevření dveří, které nás vypustí do další části, bych označil za takové ne úplně nenápadné nahrávací obrazovky. Bohužel, počkáme si také v případě smrti. Ne že by nás hra hned vrátila do akce v posledním bodě uložení, ale musíme počkat dýl, než je v poslední době zvykem a koukat na nahrávací obrazovku. Dobré je, že si člověk aspoň stihne přečíst typy pro hru.

Co se dalších technických vychytávek týče, potkal jsem spoustu nepřátel, co se někde zasekli nebo prostě nereagovali, doskakování textur není ve zdejší dystopii nic divného, a nakonec se náš hrdina docela často a rád zasekává o překážky. Vývojáři se dokonce snažili o parkour části, nicméně jejich ovládání mi přišlo docela toporné a mockrát jsem prostě nevylezl nebo nevyskočil tam, kam jsem zrovna potřeboval.

Grafická stránka může leckomu na první pohled vyrazit dech, zejména lesknoucí se města vypadají opravdu skvěle. Když však člověk přijde blíž, zjistí, že textura nemá takový detail, jaký by si v dnešní době zasloužila, prostředí se pod náporem našich dovedností nijak nedeformuje a ani modely robotů nejsou tak pěkné a detailní, jak by si zasloužili. Tím spíš, když hra tlačí na zmíněný boj zblízka. Na druhou stranu všechny herní filmečky a postavy v nich vypadají hodně dobře, a to včetně detailů v obličeji. Skvělou atmosféru podporuje výborný hudební doprovod, který je místy opravdu epický a jenom díky němu jsem měl opravdový pocit, že na mých prstech leží celá váha dané situace.

Musím se přiznat, že jsem si se závěrečným hodnocením úplně nevěděl rady. Na jednu stranu se mi moc líbil příběh a jeho poměrně velká hloubka a zvraty. Stejně tak se mi líbily možnosti herního světa, jeho prozkoumávání a celá řada miniher, puzzlů a výzev. Na stranu druhou tu máme nějaké ty chyby a nedodělky technického rázu, a hlavně poměrně monotónní souboje i navzdory velké škále dovedností a zbraní, které můžeme v boji využívat. Právě příběh a zvědavost, co kde je, mě nakonec hnali dál přes překážky herní náplně a technického rázu.