Xboxweb.cz

Štěstí přeje připraveným. Dvakrát měř, jednou řež. Ve dvou se to lépe táhne. Ano, čtete správně. Pro úvod této recenze jsem si vybral hned tři česká přísloví, která krásně fungují ve skutečném světě, ale stejně tak dobře platí i pro ten herní. Občas má člověk dost štěstí, podaří se mu projít nějakou zapeklitou herní pasáž snadno, ani neví jak. V opačném případě to znamená ztrátu několika minut při opakovaném průchodu. U skákaček pak dozajista platí druhé zmíněné, obzvlášť tam, kde špatně naplánovaný skok nebo úskok znamená pád do hlubin či setkání s nepřátelskou čepelí.

Poslední přísloví pak pasuje líp jak prdel na hrnec pro všechny ty multiplayery a kooperace. Přesně sem měl směřovat pomyslný oslí můstek, tak snad se to povedlo, protože následující řádky recenze se budou věnovat čistě kooperativní záležitosti It Takes Two. Jestli vám její koncept něco připomíná, tak máte pravdu, protože za vývojem stojí Josef Fares s Hazelight Studios. První hrou, která z jejich kanceláří vypadla, byla A Way Out, kterou si celá řada z vás jistě velice dobře pamatuje a na jejíž základy právě It Takes Two navazuje.

Po útěku z vězení se tentokráte vývojáři zaměřili na vztahy jedné rozhádané rodiny, která je těsně před rozvodem. May a Cody jsou docela rozdílné povahy s rozdílným přístupem k životu a s nadsázkou by se dalo říct, že je až s podivem, jak dlouho manželství drželo pohromadě. Možná je u sebe drží jenom jejich dcera Rose, ale už ani to moc nefunguje. Rose by si naopak moc přála, aby se její rodiče zase dali dohromady a měli se rádi.

Následně do příběhu vstupuje menší woodoo, kdy si Rose vyrobila panenky ztvárňující její rodiče a jak tak přemýšlí nad svými rodiči, přepadne jí smutek a několik slz společně s přáním, aby rodiče byli zase spolu, dopadne na panenky. V tu chvílí se oba těmito panenkami opravdu stanou, což odstartuje za asistence oživlé a bláznivé knihy „Book of Love“ cestu za znovozvětšením a snad i stmelením obou rodičů dohromady. Dějová linka je originální tak akorát, místy je vtipná, jindy melancholická a rozhodně moc pěkně doprovází hratelnost a dává ji pevnější kostru pro fungování.

Jak jsem zmínil v úvodu, It Takes Two je hrou pouze pro dva hráče. Kdo k sobě nikoho nemá, bude si muset někoho sehnat, nebo se podívat po nějaké jiné hře. Následně si pak stačí vybrat, zda se do hraní pustíme online nebo v lokální kooperaci. Ať se rozhodnete, jak chcete, rozdělené obrazovce se ani v jednom případě nevyhnete, což u online varianty hodně překvapí. Na druhou stranu musím říct, že pohled na dění u druhého hráče se ve spoustě případů hodí pro správné načasování nejrůznějších akcí. Dá se to sice zvládnout (a dost často je to vyžadováno) hlasovou komunikací, ale někdy je opravdu rychlejší kouknout a vidět.

Hratelnost je totiž přímo postavena na kooperaci a podřízeny jsou jí všechny aktivity. Je to dáno zejména tím, že každá z postav hodně často dostane specifickou dovednost, kdy cesta dál vede skrze jejich úspěšnou kombinaci. Čeká nás hromada hádanek, puzzlů a zejména skákacích částí, které bude třeba překonat. Jedním z větších neduhů hry je nevyvážená obtížnost. Někdy je hra opravdu snadná, aby o pár chvil obtížnost vyletěla hodně vysoko. To platí i pro souboje s bossy, kdy obtížnost neroste, ale také je jako na houpačce. Na druhou stranu nás to při hraní udržovalo ve střehu, protože jsme nikdy nevěděli, jak moc velkou výzvu nám příští okamžiky přinesou.

Rozhodně je na co se těšit, protože hlavní hrdinové se zmenšili ve skutečném světě. To znamená, že i běžné věci jako vysavače, elektrická vedení nebo obyčejná vláčkodráha nabídnou víc vzrušení, než by člověk čekal. Stejně tak dostávají nový rozměr zvířátka jako brouci, včely nebo veverky. Ostatně, kdo někdy vyzkoušel Grounded, ví přesně, co mám na mysli. Celý svět je zpracovaný opravdu zajímavě a nabídne někdy až nečekané úhly pohledu do běžného života a věcí v něm.

Stejně jako se mění prostředí, mění se také hratelnost. Hodně jsem byl překvapen tím, jak pestré jsou jednotlivé herní prvky, a dokonce herní styly. It Takes Two nemá problém nabídnout klasickou skákačku, obohacenou o puzzly. Velice rychle se z ní může stát shora či z boku viděná skákačka, akční mlátička v diablo stylu a také střílečka či strategie s jeřábem. Navíc herní mechaniky nerecyklují sami sebe a každá část má svou vlastní hratelnost a styl. Díky tomu i hlavní hrdinové získávají stále nové dovednosti, aby ty staré ztratili a už se k nim nevrátili.

S tím vším je spojený nárůst herní doby. A Way Out byla jednohubka na 6 hodin, ale zde není problém se zabavit na 12 hodin a k tomu se do hry vracet. Vývojáři přidali hromadu miniher a oddychových částí, kde se můžeme vyřádit. Někdy je třeba spolupráce, ale jindy se ze spoluhráče stane protihráče, kterého je třeba porazit v likvidaci cílů, přetahování nebo baseballu. Těchto aktivit je ve hře opravdu velké množství, i když jejich zábavnost je stejně nepředvídatelná, jako zmiňovaná obtížnost. Zmínit musím také ukrytý easter egg s odkazem na minulou hru studia A Way Out.

Různorodost se týká i prostředí, v nichž se naši hrdinové prohánějí. Všechna jsou zpracována s opravdu velkou dávkou smyslu pro detail, až jsem se často musel zastavit a jenom se kochat scenérií, která nám byla přichystána. Zmínil jsem, že se podíváme do reálného světa, jako do myší díry, projedeme se po kabelech elektrického vedení nebo odhalíme, co se ukrývá v obyčejném stromě vedle domu. Mimo to obejde i na pohádková prostředí, vesmír nebo vnitřek kaleidoskopu. Přitom všechny hádanky a úkoly jsou pěkně spojeny s daným prostředím.

Ptáte se, proč jsem na základě tohoto chvalozpěvu nedal hře maximální hodnocení? Problémy s obtížností jsem zmínil, ale ještě o něco vážnějším nedostatkem je kamera. Hra po nás často vyžaduje velkou přesnost a správné načasování pro naši akci a rozhodnutí. Bohužel, ne vždy nám poskytne tak dobrý úhel pohledu, abychom hned napoprvé mohli úkol splnit. Někdy není vidět přes překážku, jindy nejde kamera otočit tak moc, jak by bylo potřeba a při jednom souboji s bossem někdo tak nějak úplně zapomněl na to, že hráč má k dispozici jenom půlku obrazovky, tudíž jeho rozhled není tak velký. Ne, že by problémy s kamerou byly na denním pořádku, ale o to více dokáží při hraní naštvat, když už se objeví.