
Recenze: Oddworld: Soulstorm Enhanced Edition
Máte rádi výlety do minulosti? Tak tentokrát to máme rychlíkem do konce devadesátých let minulého století, kdy si ještě celá řada z vás cumlala palec a plnila pleny. Série Oddworld vznikla ve zlatém věku plošinovek, nicméně nešlo o tradiční skákačku typu Crash Bandicoot. Spíše šlo o kombinaci více žánrů, kde boční pohled pomáhal překonávat jak různé překážky, tak řešit logické úkoly a, to především, takticky likvidovat nepřátele. Protože jako Abe nemáte zodpovědnost jen za sebe, ale také za celou svou rasu.
Ale než přejdu k vylepšené edici s podtitulem Soulstorm, je třeba si udělat trochu jasno ve faktech. Vydavatelství Oddworld Inhabitants vzkřísilo herní značku v roce 2014, kdy vznikl remake původní hry Oddworld: Abe ’s Oddysee. Ten nesl označení New ’n’ Tasty! a umožnil populární sérii postupně zazářit na všech dostupných platformách. Když byly dobyty i mobilní telefony, začali tvůrci pracovat na pokračování. To mělo vycházet z původního titulu Oddworld: Abe ’s Exoddus s tím, že vyjde počátkem tohoto roku pro PC a PlayStation. A jelikož čtete, co čtete, tak asi tušíte, že Xbox se dočkal o něco později. A za sebe říkám, buďme rádi.
Jestli jste nikdy neslyšeli o Mudokonech a jméno Abe vám evokuje maximálně amerického prezidenta, pak pozorně sledujte úvod do hry. Ačkoliv děj navazuje na předchozí část, velmi rychle pochopíte, že vlastně sledujete revolucionáře, kterak se snaží zachránit své bližní před tyranií a vyhubením. Nenápadná rasa je totiž v hledáčku násilnických Glukkonů. Ti ji rádi zotročují a následně mělní jako nedílnou složku jejich oblíbeného nápoje. A Abe se chtě nechtě stane lídrem vzdoru a klíčem k útěku. Už to vypadá, že Mudokony čekají lepší zítřky a život, po němž touží, ale opak je pravdou. Ozbrojené jednotky nepřátel ničí nalezené útočiště a skromný hlavní hrdina je nucen dokončit své poslání.
Na první pohled se to nezdá, ale příběh není jen šablona pro slepení desítek úrovní. Jistě, nikdy z něho nebude akcí nabitá variace na Far Cry či Just Cause. Na druhou stranu není ani tak stupidní, a tak máte mimozemskou rasu, které je snadné fandit a protagonistu, z něhož se nikdy nestane typický hrdina s mohutným arzenálem. Abe si musí vystačit jen s tím, co dokáže hodit (pobrat) a také s darem manipulovat druhými prostřednictvím mysli. Mám vás, že ano? Druhá vlastnost se vám určitě pozdává a buďte si jisti, že vaše myšlenky na krutý exodus padouchů nejsou daleko od pravdy. Třebaže síla vědomí může být nápomocna i při otevírání cest, hlavním využitím je vyčištění cesty od přebytečných dotěrů.

A to může proběhnout hned několika způsoby. Nenásilná forma velí uspat protivníka, po čemž může následovat spoutání. To, aby už nevstal. Nicméně jde o praktiku nepřesnou, jelikož hra někdy velice špatně detekuje svázání, a tak se vám nepohodlná stráž začne probouzet. Nejrychlejší variantou je exploze, ale není příliš zábavná a zbytečně alarmuje hlídky kolem. Mnohem zajímavější je kreativní přístup a využití nově získané loutky coby prodloužené ruky. Ovládaný jedinec plní jakékoliv příkazy, takže se ochotně nechá zpopelnit, spáchá sebevraždu skokem nebo vytáhne automat proti vlastním lidem. Možností jsou desítky a často jste dokonce nuceni mezi nepřáteli přepínat, abyste pokryli útěk bratrů a sester. K tomu se váží statistiky v závěru každého levelu, které z vás udělají buď klaďase nebo pěkného hajzlíka. To podle úspěšnosti záchran a počtu odklizených stráží.
Vždy ovšem není možné použít mysl jako zbraň. V takovém případě je na řadě stará dobrá taktika a plížení. Herní svět se jen hemží odstřelovači a minomety, tudíž dlouhé otálení není nejlepší přístup k postupu a vhodnější je konat. A to i za cenu smrti a návratu na nejbližší checkpoint. Tomu se nevyhnete. Dobrá polovina míst spoléhá na roquelike přístup, kdy až vaše selhání odhalí slabiny protivníků. „Je lepší hodit zápalnou lahev nebo minu? Mám raději tasit? A stihnu projít?“ Nejčastěji kladené otázky, s jejichž řešením vám přítel na telefonu nepomůže. Jindy je zase úroveň designována tak, že nevidíte následky svých činů, neboť kamera se drží skálopevně nejširšího možného záběru a hne se, až když sledovaný bod opouští obrazovku. Zbytečné smrti trochu pohnou žlučí, ale po čase si zvyknete. Záchytné body jsou rozestavěny dobře a nikdy vám nehrozí opakování většího kusu levelu. Navíc, jak se děj přesouvá do technologických reálií, dostává ústřední hrdina i další schopnosti a zbraně.

Jak zachraňujete bratrance emzáků z videoklipu kapely Eiffel 65, otevírá se vám širší záběr příběhu a Abe si získává víc a víc sympatií. Občas pronese moudro, několikrát zavzpomíná na minulost a často prohodí vtipnou glosu nebo suchou hlášku. Spolu s válečnou atmosféru hry, lehce legračními protivníky a obsáhlou herní dobou, tvoří chytlavou záležitost, ke které se rádi vrátíte i po delším čase. Nebo pro opětovné dohrání, protože titul se pyšní čtyřmi rozdílnými konci, a to dle stylu hraní a dosažených úspěchů. A kdo ví, možná vám uteče i něco z příběhu, u něhož bych se nezlobil za větší počet cutscén. Možná neždímají herní engine naplno, ale jsou pěkné zpracované a přináší potřebný myšlenkový oddech před další štací. Malou dávku obdivu určitě zaslouží také levely, u nichž je vícero cest ke zdárnému konci častým plusem.
Když jde o Enhanced Edition možná by vás zajímalo, jak si stojí grafická stránka. 4K a 60 snímků za sekundu musí být standardem u hry, u níž vizuální zpracování neaspiruje na oslavné ódy. Ne, že by Oddworld: Soulstorm byl ošklivý, ale nepotrpí si na okázalou prezentaci. Místo toho věnuje péči rozdílnosti designů a vizuální pestrosti. Zvuk je průměrný, a tak posledním bonusem budiž režim Vykkers Labs. Jde o levely tvořené hádankami, jejichž hratelnost se trochu liší od kampaně. Navíc jsou pouze součástí xboxové verze, protože konkurence dostala obsah, který naopak chybí nám. Trochu blázinec, ale i tak se dělá marketing.
Verdikt
Plošinovka, kde si neotlačíte tlačítko „A“ a kde páčka gamepadu nedostane smrtící dávky limitního kroucení. Oddworld: Soulstorm je podařenou předělávkou, která si zaslouží pozornost a peníze. Nežene se kupředu za dokonalým proběhnutím úrovní, ale předkládá potravu logickému myšlení, které s lehkostí a humorem razí cestu nezastavitelné revoluci. Hře ubližují především chyby v interakci, zlomyslná kamera a drobné technické chyby, které neodpovídají poměru výkon konzole/výsledný produkt.
RECENZE: LEGO Batman – Legacy of the Dark Knight
Temnější Gotham, modernější LEGO a Batman, který konečně dává smysl i dospělým hráčům.
RECENZE: Forza Horizon 6
Těžko uvěřit tomu, že už je to takřka 14 let od doby, kdy světlo světa spatřil první díl závodní arkády Forza Horizon. Za tu dobu ušla série notný kus cesty a bez nadsázky procestovala celý svět, nicméně mezi fanoušky se neustále objevoval jeden poměrně jasný požadavek – přiveďte sérii do Japonska! Vývojáři z Playground Games nyní přání vyslyšeli a šestou iteraci závodní série zasadili do líbivých kulis země vycházejícího slunce....
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.

























