
Recenze: The Evil Within pro Xbox 360
Když se řekne jméno Shinji Mikami, tak se ne každému hned něco vybaví, ovšem ti znalejší jistě ví, že jde o otce populární série Resident Evil. Velkých her z žánru survival horor jsme tu během několika posledních let a hlavně neměli jsme tu moc her, za kterými by stál člověk, který tento žánr v podstatě vytvořil. Není tedy žádným překvapením, že si The Evil Within s sebou přineslo spoustu očekávání od fanoušků tohoto žánru.
Hra vypráví příběh detektiva Sebastiana Castellanose, který byl se svým týmem zavolán, aby vyšetřil sérii dosti brutálních vražd v místním blázinci. Ovšem jak už to tak bývá brzy jde všechno do kopru. A v případě The Evil Within se dá hovořit o zhruba prvních 30 vteřinách hry. V jeden moment sledujete na záznamu teleportujícího se vrahouna a zničeho nic se probudíte na stole groteskního řezníka v prapodivné karkiatuře normálního světa. Příběh není zrovna originální a ani logiky moc nepobral. Po úrovních sice najdete rozesety různé dokumenty, které trochu osvětlí historii ústavu a některých postav ovšem to je asi tak všechno. Příběh jejich čtením rozhodně nový rozměr nedostane.
Příběh moc originální není a na první pohled by se mohlo zdát, že je na tom podobně i prostředí kde se hra odehrává. Jenže jak se říká, neměli bychom soudit knihu podle obalu. Během 15 kapitol totiž prozkoumáte spoustu velmi rozdílných lokací, najdou se zde nestárnoucí klasiky v podobě strašidelné vily, či špatně osvětleného podzemí nemocnice, ovšem zavítáte například i do rozbořeného komplexu se zatopenými ulicemi či něčeho co vypadá jako středověká vesnice, ovšem podle jedné z postav se má jednat o starou část blázince. Prostředí je rozhodně velmi rozmanité a vše je doprovázeno neustálou hrou světla a stínu, která dokresluje atmosféru. Tma je na rozdíl od jiných her pořádně tmavá a lucernu je lepší nerozsvěcovat, nikdy totiž nevíte co na Vás čeká.

Problémem je, že nic z toho nepůsobí vyloženě strašidelné. Ano občas se leknete, když na Vás z nějakého domu z ničeho nic vyběhne duch hořící ženy, který je mimochodem úplně neškodný nebo když před Vás zničeho nic spadne od nikud mrtvola. Nic z toho však nevyvolává ten neustálý pocit strachu, kvůli kterému většina lidí tento žánr hraje. Svůj podíl na tom mají jistě i generičtí nepřátelé, kteří představují hrozbu jen během prvních několika setkání. Způsobů jak se jim bránit máte hned několik. Na začátku máte jen svůj nůž, pěsti a revolver ovšem velmi brzy se Váš arzenál rozroste o kuši, která může střílet různé druhy šipek (explozivní, oslepující, elektrizující a obyčejné), brokovnici, granáty či pušku. Jakousi speciální „zbraní“ jsou zápalky, kterými pálíte těla nepřátel, ovšem hra Vám nikdy nevysvětlí koho přesně a kdy by jste měli pálit, a tak se může stát že jich alespoň na začátku nebudete mít dost. Vzhledem k tomu, že toho náš pan detektiv moc nevydrží a hlavně u bossů můžete zemřít po jediné ráně strávíte většinu soubojů utíkáním, které následuje pár výstřelů a pak zase utíkání.
Asi, aby souboje nebyly tak nudné, se vývojáři rozhodli osvěžit je různými nemilými překvapeními. Například pěstmi můžete nepřítele jen shodit na zem ovšem až v 13. kole boxerského zápasu. Pokud je nezapálíte, či jim neskočíte na hlavu nebo je nějak jinak nedorazíte, tak se postaví znovu a můžete si to celé zopakovat. Mimo to jsou nepřátelé až překvapivě imunní vůči střelným zraněním. Například pistolí je musíte do hlavy střelit třikrát, aby padli k zemi. Hra vás takto nutí plýtvat zásobami, naštěstí munice se válí za každým rohem a pokud nepřátele trochu otlučete pěstmi stačí pak k jejich zabití jen jedna rána do hlavy. Nic z toho však nepřidává na obtížnosti, či jejich strašidelnosti, spíše je to otravné a ne zrovna ideálně rozestavěné checkpointy tomu také moc nepomáhají. Klidně se může totiž stát, že budete opakovat i 15 minutové úseky hry protože jste kvůli hloupé kameře vlezli do nějaké pasti nebo se na Vás z ničeho nic od nikud vyřítí horda nepřátel a Vy nestihnete utéct, jelikož Vám sprint vydrží jen pár vteřin a pokud dojde, tak se hrdina zastaví aby popadl dech a vy během toho nemůžete vůbec nic dělat.
V ideálním případě se většině soubojů vyhnete díky stealth systému, který Vám po vzoru jiných her umožňuje přikrást se k nepříteli zezadu a rychle se s ním vypořádat, ovšem to je asi tak vše. Nemůžete se vyklánět zpoza rohu, žádné tiché otevírání dveří a koukání skrz klíčové dírky. A kamera, také občas pozlobí, což rozhodně neoceníte když vlezete do pasti, kterou jste prostě vidět nemohli nebo když Vás chytne nepřítel během stealth segmentu, i když jste si byli jistí, že Vás vidět nejde a stealth indikátor v podobě zavřeného nebo otevřeného oka naznačoval to samé.
Některé z těchto problémů se dají vyřešit vylepšením hlavního hrdiny ovšem to chvíli trvá. Zeleného gelu, za který si vylepšení kupujete se válí všude dost a občas Vám vypadne i z nepřátel. Na rozdíl od jiných her si však vylepšení můžete kupovat pouze v recepci nemocnice, do které se dostanete skrze zrcadlo, které není v každé úrovni. Jednotlivá vylepšení tak získáváte ve vlnách. Vylepšit se toho dá dost, ve hře najdete hned několik kategorií, které se zaměřují na zbraně, kolik toho vydržíte a kolik toho unesete. Nejvíce peněz asi strávíte vylepšováním výdrže, aby jste mohli déle běhat a pak také spoustu gelu utratíte na vylepšení kritického zásahu u zbraní, jež Vám umožní zabít nepřátele jednou ranou. Celkově jde o solidní systém, ve kterém ze Sebastiana uděláte o něco schopnějšího detektiva ovšem nečekejte žádné super schopnosti a i pokud si vylepšíte vše na maximální úroveň pořád budete docela dost umírat.
Je škoda, že má hra tyto problémy, protože v momentech kde vše funguje tak jak má působí The Evil Within jako úplně jiná hra. Díky zasazení navštívíte spoustu rozdílných prostředí. Ovšem problém je, že místo toho, aby byla všechna konzistentně na stejné úrovni, narazíte na pár, která Vás posadí na zadek a narazíte na pár, která by jste nejraději vynechali. Jak je vidno Mikami měl určitou vizi ovšem nedařilo se mu moc dobře se jí držet a my jsme se díky tomu nedočkali úplně optimálního zážitku.
Verdikt
Přehnaná očekávání mohou srazit do kolen nejednu hru a tomu se bohužel nevyhnulo ani The Evil Within. Asi bychom chtěli moc, kdyby hra byla čistokrevným survival hororem. Ano navštívíme spoustu rozdílných často velmi groteskních prostředí, která jako výzdobu využívají bývalé pacienty ovšem spíše než na celkovou atmosféru je důraz kladen na souboje a ne zrovna nejlepší stealth systém. The Evil Within není vyloženě špatnou hrou a nějakou chvíli u ni strávíte, rozhodně ale nejde o slíbený návrat ke kořenům survival hororu.| Rozmanité prostředí | Nedotažený stealth |
| Povedené souboje s bossy | Příběh nedává smysl |
RECENZE: LEGO Batman – Legacy of the Dark Knight
Temnější Gotham, modernější LEGO a Batman, který konečně dává smysl i dospělým hráčům.
RECENZE: Forza Horizon 6
Těžko uvěřit tomu, že už je to takřka 14 let od doby, kdy světlo světa spatřil první díl závodní arkády Forza Horizon. Za tu dobu ušla série notný kus cesty a bez nadsázky procestovala celý svět, nicméně mezi fanoušky se neustále objevoval jeden poměrně jasný požadavek – přiveďte sérii do Japonska! Vývojáři z Playground Games nyní přání vyslyšeli a šestou iteraci závodní série zasadili do líbivých kulis země vycházejícího slunce....
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.




































