Xboxweb.cz

V útlém věku jsem se rád stylizoval do osamělých hrdinů bojujících proti bezpráví, a bylo vcelku jedno, jestli jde o literární nebo filmové postavy. Oni vlastně tak úplně osamělí nebyli, protože k nim téměř vždy patřil nějaký pomocník plnící roli sekundanta, bez něhož by byl hrdina v určitých momentech příběhu ztracený. Jak šel čas, nechal jsem dětské fantazie pomalu usnout a smířil se s tím, že o mě se v dějepisných knihách psát nebude. Nicméně v posledních dnech jsem se seznámil s vojákem, který má ke splnění svého snu mnohem blíže, než si myslí.

Je jím Jack Cooper, střelec a nedílná součást vojsk Milice, bojující proti společnosti IMC o kontrolu nad planetami Pohraničí, bohatými na přírodní suroviny. Dobré výsledky v boji a sympatie kapitána Lastimosy předurčují Jacka k tomu, aby se jednou sám stal pilotem a postavil se po bok těch nejlepší. Vše by šlo přesně podle protokolu, nebýt útoku na planetu Typhon, který rozkazem zasáhnout proti IMC přerušuje trénink a přesouvá celou jednotku do centra konfliktu. Zprvu jednostranný boj ve prospěch Milice se obrací ve chvíli, kdy se na scéně objeví žoldácká jednotka vedená chladnokrevným Bliskem. Bojiště se mění v jatka a Jack, přeživší pouze díky shodě šťastných událostí, nachází Lastimosu na sklonku sil v poničeném titánovi. Kapitán a mentor v jedné osobě ještě stihne přenést autorizaci na novou osobu, čím titán BT-7274 oslovovaný jako „BT“, dostává nového pilota. A my odrazový můstek pro kampaň Titanfallu 2.

Od baterie k armageddonu
Na příběhové linie akčních FPS se vždy kouká trochu skrz prsty, protože ruku na srdce, pokud nejde o titul zaměřený čistě na hru jednoho hráče, jde většinou jen o slepenec pouťové vaty, který má za cíl ke hře přitáhnout co možná největší počet lidí. Není proto divu, že jsem se stejným očekáváním přistupoval i k pokračování značky, kterou Respawn Entertainment postavil právě na výtečném multiplayeru. Nemám rád, když mi někdo předsudky omlátí o mou beraní hlavu, ale novému Titanfallu se to podařilo, a to hned několikrát.

Pokud vám z úvodu přišla na patro pachuť složená z patosu a zajetých klišé, doporučuji šáhnout po ústní vodě. Ano, příběh titána a jeho pilota rámují všechny dějové zvraty typické pro daný žánr. Najdete tu misi, jejíž obsah se v půlce zvrátí po střetnutí s novými skutečnostmi, dále pak prvek ohrožující lidskou existenci a nechybí ani několik emotivních momentů, při nichž mají vlhnout oči. Důležité ale je, že tvůrci mezi scénáristickými vraky kormidlují tak obratně, že jejich škuner neztrácí po celou dobu vítr z plachet. A není to tím, že jsem cynik, jehož nedojme ani osm promrzlých psů za polárním kruhem, ale faktem, že děj se v klíčových momentech nevrtá. Všechno je totiž podřízeno vztahu pilota s titánem.

Z každého růžku trošku
Právě v něm tkví ona inovace slibovaná v reklamních materiálech. Zatímco například u COD, Halo či Battlefieldu jste středobodem příběhu vy, v druhém Titanfallu později zjistíte, že jste vlastně týmovou dvojkou. Jakkoliv se úspěšnost mise neobejde bez vašeho přičiněný, jste vždy tím, který poslouchá titána, stejně jako BT je jediným, kdo má potřebné informace a kdo jedná s ostatními spřátelenými vojáky, popřípadě s nadřízenými. Tento krok není samoúčelný, nýbrž má ve hře logické opodstatnění. Jednotky Milice mají na rozdíl od IMC pouze omezené možnosti, a tak jsou titáni přeci jen trochu cennější než jejich piloti. Což ovšem neznamená, že to samé platí ve vztahu titána k vám. Díky tomu také odpadávají povely, jimiž byste mohli svého druha nějak řídit, místo toho hra nabízí komunikaci, prohlubující vzájemnou symbiózu. Ta spočívá ve dvojici odpovědí, kterými můžete buď získat informace k úkolu nebo utužit společné putování. Na dějovou posloupnost to má sice pramalý vliv, ale atmosféře to přidává potřebné body k dobru.

Kde ovšem bonusové body netřeba, je hratelnost, protože ta je téměř dokonalá. V dnešní době a při kadenci vydávání nových her, není v tvůrčích silách, aby se každá hra mohla pyšnit revolučními prvky. Ani dnes recenzovaná akce už nikoho neuzemní běháním po zdech, tryskovými výskoky a řiditelnými mechanickými stroji. A přesto je hraní jedna adrenalinová jízda od začátku až do konce. Tajemství úspěchu totiž spočívá v bravurní kombinaci herních žánru a skvěle navržených úrovních. Kde jiní narážejí na neschopnost propojit více jak jeden styl, Respawn levou zadní namíchá střílečku s plošinovkou, k čemuž jako dezert přidá taktický stealth ochucený drobnými hádankami. V jednu chvíli prohledáváte trosky na skalnatý vrších, abyste o pár hodin později mohli manipulovat s časovými pásmy uvnitř výzkumného ústavu, do kterého vedla cesta přes industriální areál.

Na rychlosti záleží
Průchody jednotlivými levely si nejlépe vychutnáte stylem hře vlastním, což znamená neustálým pohybem kupředu. Tomu jsou přizpůsobeny i bojové mechaniky, ve kterých naprosto chybí možnost úpravy zbraně nebo hlavního představitele. Na co by vám také byly, když tváří v tvář přesile je mnohem lepší pušku vyměnit, než se obtěžovat s modifikací. Nehledě na fakt, že si upravování užijete v multiplayeru. Standardně tak máte k ruce dvě pozice pro zbraň a jednu pro výbušninu. Na adresu výzbroje snad ani nejde poslat negativa, futuristické zbraně působí a zní velmi dobře, a díky jejich široké škále si pro každou situaci najdete to, co vám sedne nejlépe. Podpůrným prvkem je pak nejčastěji krátkodobé zneviditelnění, přinášející jak taktickou výhodu, tak již zmíněný náznak stealth postupu. Ale víte co? Hraní to nesluší. Přes očividnou možnost hrát z ústraní s občasným momentem překvapení, stejně nakonec skončíte u stylu připomínajícího zajíce na hopsinkové šťávě. Vybídnou vás k tomu i nepřátelé, kteří jsou vedle strojů a vojáků, zastoupeni také divokou faunou. Umělá inteligence sice nepatří mezi premianty v taktickém uvažování, ale neznamená to, že bude čekat až si pro ni přijdete. AI nemá problém přesunout pozici na výhodnější místo, stejně jako dokáže strategicky ustoupit do zákrytu.

Je jasné, že s několikatunovým titánem nebudete aspirovat na atleta roku, čemuž je přizpůsobena i jeho výbava. Co si seberete, to vlastníte napořád, takže ke konci hry máte téměř jednu desítku zbraní, které přísluší rozličné sekundární útoky a sada obraných opatření. Rozdílný je také přístup ke zdraví. Jackovi stačí na doplnění chvilkový pobytí v ústraní, kdežto BT potřebuje na revitalizaci nový zdroj energie, ukrývající se v energetických jednotkách a jiných titánech. Mechaničtí protivníci jsou také hrotem všech soubojů, protože právě na nich se nejlépe aplikují nasbírané zbraně. Ve hře narazíte na vícero druhů, a to zejména ve spojení s bossy, kteří jsou zastoupeni Bliskovými kumpány z jednotky Apex Predators. Ti nejen, že jsou typickými žoldáky se vším všudy, ale zastupují vždy rozličný styl boje a výzbroje. Jejich devastace se odvíjí od zvolené obtížnosti. Pakliže ta, kterou vám hra přisoudila v tréninkové části se ukáže později jako nevyhovující, máte kdykoliv možnost si ji upravit v nastavení hry.

V tom nejlepším je lepší nepřestávat
Jestliže to ale přeženete, skončíte mezi nebožtíky a? A nic. Dáte si respawn a jedete dále. V tomto ohledu se projevuje pravý původ hry, díky němuž se kampaň obejde bez ručního ukládání, stejně jako bez dlouhých načítacích obrazovek. Průběžné ukládání, které mimochodem ani nepostřehnete znamená, že vrácení do hry trvá několik sekund, a to poblíž místa, kde jste zahynuli. Hra jednoho hráče tím dostává výhodu a tempo multiplayerové části, která udělala ze značky to, čím je. Neznamená to ale, že singleplayer je jakýsi nácvik proti skutečným hráčům, jak už předem avizovaly vývojářské deníky.

Ještě, než uzavřu pomyslnou první část recenze, chtěl bych nějak shrnout to, co jsem před vydáním považoval za PR řečičky a mazání medu kolem úst. I když příběh pilota a jeho titána spadá do lehkého nadprůměru, patří jeho scénáristům velké díky za to, že z něho neudělali patetickou míchačku na beton, a že si pumpování emocí schovávali až do poslední možné chvíle. O to více zamrzí, když vidíte závěrečné titulky po necelých šesti hodinách, během nichž se vám atmosféra a herní dynamika dostanou hluboko pod kůži. Je to stejné, jako by vám někdo vypnul Titanic v momentě, kdy se monstrózní kolos láme v půli. Tím nechci říct, že Titanfall 2 padne za pomník nejlepší FPS letošního roku, to rozhodně ne, ale jednoduše tu máme ve střízlivé kampani namíchané všechny ingredience úspěšného multiplayerového titulu.

Nevejrej a střílej
Pakliže patříte mezí vlastníky prvního dílu, mohlo by vám místo následujících řádků stačit jen sdělení, že souboje se skutečnými hráči jsou v pokračování lepší. Ale připravíte se tím o zjištění v čem, takže doporučuji setrvat. Multiplayer je druhou volbou v menu a připojení do něj proběhne rychleji, než vyměníte baterie v gamepadu, pokud tedy netaháte internetové připojení až ze sklepa přes troje sousedy. Úvodní menu pak skýtá vše, co potřebujete ke spokojenému hraní, takže v něm najdete úpravy pilotů, titánů, komunikační centrum s došlými zprávami, bannery hráčského profilu a všudypřítomné nastavení.

Zpočátku se v úpravách příliš nevyřádíte, protože vše mimo základ je třeba otevřít sveřepým hraním. Nemusíte zoufat, že kvůli pokročilejším hráčům potrvá odemykání neskutečně dlouho, systému řazení hráčů totiž dominuje velmi zdařilý matchmaking, spojující piloty na podobné úrovni. Stačí tak pár desítek minut a zámky ztratí svou sílu. A to říkám jako naprostá multiplayerová lama, která živé protivníky vyhledává asi stejně, jako polární liška slunné pláže Mallorcy. Mezi novinkami v taktické výbavě pilotů tak dříve či později objevíte vystřelovací hák, sonarový puls či hologram. Z této trojice není zajímavý jen hologram umožňující duplikovat pilotův pohyb, ale také vystřelovací lano, které ještě více akceleruje pohyb po bojišti. Ten je od minule trochu jiný, a to především ve vzdušném pohybu, kdy při skocích je více cítit vliv fyzikálních sil. Dobré jste-li na zemi, horší, pokud ve vzduchu, protože korekce směru po druhém použití trysek už jde jen obtížně.

Neměň co funguje
I kategorii titánů postihly změny a co není novinkou, prošlo alespoň vyladěním. Rozdíl mezi jednotlivými modely není jen vizuální, ale také ve speciálních zbraních a vlastnostech. Mohutné stroje vydrží samozřejmě více, ale nemají takovou obratnost jako méně obrněné typy. Nadále platí, že protivníkův titán se nejlépe likviduje jiným, ale ani bez něj nejste úplně bez šance. I později odemčené zbraně dokáží udělat dojem a stále je tu možnost pokusit se usídlit na vrcholu titána. Ne kvůli pěknému výhledu na herní mapu, ale pro odejmutí jednoho z energetických zdrojů. Tím se daný stroj oslabí a vámi získaný článek je možné použít k posílení spoluhráče.

Jako bojiště slouží prozatím 9 map. Další přibydou postupem času a co je ještě lepší, budou do hry přidány zcela zdarma. Aktuální nabídka zahrnuje typické lokace, které v různých obměnách a různých zpracováních naleznete téměř v každé multiplayerové hře. Zastavěné oblasti tak střídají průmyslové zóny, případně mapy s převahou vegetace, a to při zachování původního ducha hry. Velikost map je podřízena hernímu stylu, což znamená, že protivníky nemusíte 5 minut hledat na mapě, aby vás za 10 vteřin zase poslali na druhý konec. Oblíbenost je pak čistě na vkusu a do jisté míry také na zvoleném režimu. Pro Pilots vs. Pilots bych osobně doporučil Boomtown nebo Complex, zatímco pro Last Titan Standing spíše Forwardbase Kodai s Crash Site. Tak či onak, režimů je v nabídce 13 a nebojím se tvrdit, že v nich najde zalíbení téměř každý.

Sumarizací hry více hráčů se může zdát, že autoři jednoduše připravili pár drobností, kterými ozdobili již fungující ekosystém. Do jisté míry je to pravda, ale položme si otázku, zda bychom chtěli nějaké velké změny. Titanfall 2 je pořád tou přímočarou a jednouchou akcí, která dokáže zaujmout jak staré multiplayerové harcovníky, tak hráče koketující s myšlenkou změřit síly s kamarády. Cesta pilota k titánovi prostřednictvím úspěchu na bojišti tak funguje na výbornou i po více jak dvou letech a bude minimálně do doby, než někdo se střízlivým myšlením nenabídne lepší dynamický titul.

Ladění dělá mistra
Zbývá ještě zhodnotit to vše kolem, co propůjčuje poslednímu počinu kalifornského studia tvář. To víte, že ano, i já znám tu legendu o nadpozemské hře, která obsahem uchvacuje natolik, až všichni ignorují vizuální zpracování podobné hliněným rytinám. Ale jak říkám, je to legenda. Skutečnost je taková, že grafické zpracování je to první, co může rozhodnout o zájmu a v tomto směru se Titanfall 2 nemá za co stydět. Textury jsou ostré, modely věrohodné a souhra světla se stíny naprosto dostačující. Celek tak působí velmi kompatibilním dojmem, a ačkoliv se Source Engine nevyrovná například CryEnginu nebo Frostbitu, v rámci svých možností odvádí výbornou práci. Poklesek jsem zaznamenal pouze jednou v úvodu hry, kdy mě do očí udeřil zmršený kokpit výsadkové kapsle. Naopak pochválit se dá absence všemožných „efektů“, kterými vývojáři tak rádi maskují nedostatky. Jinak mezi námi piloty, kdo chce v takové hře hledat chyby v grafice, nechť si koupí entomologický atlas a vyrazí do přírody.

Negativa ode mě nepřijdou ani na adresu optimalizace. Hra je plynulá, svižná a jak už jsem zmínil u kampaně, načítací časy jsou eliminovány na minimum. Velmi dobré pocity mám také z výběru dabérů hlavních postav. Matthew Mercer coby pilot Jack Cooper není žádný bažantem v herním průmyslu a Glen Steinbaum, jako titán BT, se chvílemi blíží k majestátnému hlasu Petera Cullena, stojícím za dabingem transformera Optimuse Prima.