Xboxweb.cz

Až si jednou hráči uvědomí, jak hanebně tráví volný čas a celý herní průmysl řachne, můžou si vývojáři pořídit maringotky, hadry z třetí ruky, kouli z čínské lidové sklárny a vyrazit věštit tužby mezi kolotočáře. Oni totiž nejlépe vědí, po čem srdce mé prahne a v případě pirátské tématiky jde hlavně o multiplayerový zážitek. Nikdo jiný mi tak ješitně nepotopí plavidlo jako korzár od jiné konzole. A nikdo jiný mi nepřekazí bitevní vřavu jako samozvaný admirál sedmi moří, co místo kormidla protáčí třetí dodávku pizzy a šumivý nápoj slazeného typu.

Nevím, zda to mám napsat na list papíru a hodit do Vltavy nebo otevřít záchodovou mísu a vyřvat do trubek, ale prosím si piráty pro jednoho hráče. Stačí mi úplně malý, prťavý kapitán, který si postaví posádku ze ztracených existencí. Pro začátek se spokojím s děravou bárkou. Půlka nádeníků bude ucpávat rukama díry, zatím co ta druhá se chopí kýblů. V případě nebezpečí se samozřejmě postavím za děla já sám. S odhodláním životního hledače pokladů vystřílím i kotelníka s kuchařem, jen aby ti nadutí smradlaví psi bumbali slanou vodu. S lupem se následně vydám do jednoho z mnoha přístavů, abych nad nekonečnými rundami rumu licitoval o ceně za náklad, který nakonec stejně vyměním za chlast a permanentku do lechtivého domu.

A přestaňte mi tvrdit, že jsem moc náročný. Však Under the Jolly Roger se mé sliby pokouší splnit. Ale i když se skutečně hodně, ale hodně snaží, jeho tvůrci kormidlují do žánrové bouře, z níž vyplují leda trosky a těla dychtivých pirátů. Titul přichází ze slabších herních platforem a vizuálně je to na něm znát. Kreslené nabídky mechanik, obsahu a uživatelského rozhraní byly v kurzu v době, kdy měl John Silver ještě obě nohy. Ze stejného starobince jsou animace vody, postav, a dokonce i dohled, který se smrsknul na zorné pole nadrbaného mořského vlka, co zpozoruje nepřítele, až když ho bodne mečem do anusu. Na druhou stranu… zvuková stránka příjemně překvapila. Zvuky děl mají nečekaně prostorovou orientaci a na lodi neustále někdo hlučí a heleká. Soundtrack se snaží být hodně filmový a daří se mu probouzet choutky po pravém bukanýrském životu. A Sea of Thieves promine, ale je mnohem lépe využit než v případě xboxové exkluzivity.

Vývojáři si dobře poradili i s managementem. Posádka si žádá neustálý dohled, protože každou chvíli je nějaký ten bažant povýšen a staří bardi končí na márách po kruté bitvě. Množství poskoků se odvíjí od velikosti lodi, přičemž jádro pirátského vedení se nemění. K obsazení je celkem devět pozic, s nimiž stoupají rozdílné statistiky celé lodi. Shánění nových lidí v knajpě pobavilo, ale možná až příliš rychle se ze správy posádky stane rutina. To samé platí o úkolech, jejichž přínos příběhu je dost tristní. Vlastně mám pořád pocit, že jde spíš o shluk questů, kam se odráží trocha historie ostrova, přístavu, občas postavy a tím to končí. Nakonec se vždy musí doplout na místo určení, tam vystřílet i koule na pétangue, kohosi zachránit a zase plout dál.

Obchodní politika lehce připomíná Port Royale, jen ve verzi pro ekonomy z dálkového studia večerní školy. Každý kus mapy má komodity vlastní a pak ty potřebné. Není problém uspokojit poptávku většiny obchodníků. Problém je, že mimo úkol není tužba tak činit. Vynechám-li vybavení lodě, které se může hodit ať z funkčního, tak kosmetického hlediska, jsou dodávky značně stereotypní. Mohl bych si upevňovat vztahy s jinými frakcemi a piráty, ale proč bych tak dělal? Beztak při každé plavbě potkám nové lodě, co mi chtějí kanónen udělat proktologické vyšetření. Sociální a obchodní prvky tak ztrácí význam a jejich používání se stává zdlouhavé asi pět minut po třetím vyplutí z druhého přístavu.

Srdcem každého korzára je moře, vítr v plachtách a příslib nového bohatství za nejbližším horizontem. Under the Jolly Roger má na tento styl života hned dva pohledy. V tom prvním je rychlé cestování a námořní bitvy z pohledu třetí osoby. A jde o pohled funkční, i když méně zábavný. Přestřelky nad krakenovým chřtánem probíhají stylem „zaměř-vystřel-nabij“, přičemž o vše se stará posádka. Jen měním munici a snažím se najít ideální směr vedení lodě. To je dost složité, protože vítr se chová reálně. Vy říkáte „hurá“, já řvu „do slizkého chapadla“. Realita je jedna věc, ale plachty není možné ručně natáčet. Jen spouštět a kasat. Navíc poryv větru je dost zavádějící, a i s plnou silou v zádech nemusí loď dosáhnout potřebnou rychlost. Po několika hodinách jsem si na princip plavby zvyknul, ale dá se využít skutečně jen při soubojích. Na stíhání protivníků nebo rychlý úprk je použitelný podobně jako med na leštění paluby.

Druhý obraz na dění na lodi je z pozice kapitána. Při maximálním přiblížení se kamera přepne do vlastního pohledu a čistě pocitově jde o parádní výjev. Na poměry produkce je škuner dost detailní a já se za kormidlem cítím skutečně majestátně. V ruce dřímám mapu a jak se blíží obchodní galeona, mám chuť zařvat na sousedy, ať hnou kotletami, vyvalí z oken děla a pálí po všem živém. Ale není mi přáno. Prostě kdosi ve vývoji nechtěl, abych se cítil jako pravý pirát. Prostředí se vykresluje jen kousek kolem lodi, tudíž dlouhodobé plutí je cestou prázdnotou. A samotné souboje nestojí za nic, protože titul vlastně na takový styl hraní není dělaný. Situace jsou nepřehledné, frustrující a ve výsledku i směšné. Korunu jim nasazuje převzetí lodi, kdy se po přiražení přepínám nad postavu a kreacemi z hodin tance na francouzském šlechtickém dvoře bojuji o nadvládu nad lodí.

Nejspíš to už zabalím a zůstanu pirátům věrný jen v oblasti kinematografie a knih. Studio Lion’s Shade přitom není marné a je vidět určitý cit pro téma a snaha dodat za malé peníze hodně muziky. Ale tahle kapela smrdí rybinou a zatuchlými dřevěnými údy víc než Davy Jones se svou partou. Snaha nabídnout strategické budování, pirátský simulátor a zábavné plavení nenachází přístav. A já nacházím chuť opět usednout k Sea of Thieves nebo konečně zkusit Atlas. Ano, nebudu tam sám, ale aspoň se budu cítit jako pirát.