Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Autor: chaosteorycz Publikováno: 26.11.2018, 15:47

Publikováno: 26.11.2018, 15:47

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2044 článků

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

Hříčka studia Auroch Digital je jednou z několika letošních tahových strategií a vyplňuje místo mezi Space Hulk: Tactics a Mutant Year Zero: Road to Eden. Jak už to u podobných her bývá, inspirace je čerpána u stejnojmenné knižní předlohy, kde skutečně Němci během druhé světové války spojili síly s Lovecraftovým univerzem, aby si podmanili svět. Třebaže to zní jako námět překypující bujnou fantazií a jedním klišé za druhým, série několika povídek má relativní úspěch. Každé vydání totiž mapuje jiný konflikt a dle ohlasů pracuje dobře jak s válečným motivem, tak s mýtem Cthulhu.

Hra je v tomto ohledu poněkud skromnější a staví děj pouze do Lesa strachu. Zde se utkává spojenecká jednotka připomínající hrdiny Strange Brigade a německá armáda sršící nadpřirozenými silami. I když je zápletka hodně minimalistická a vyprávěná pouze texty, dokáže zaujmout již zmíněnou kombinací žánrů. Pokud přistoupíte na všechna pravidla, stanete se součástí hororové válečné akce, kde velkou roli hraje nadpřirozeno a technologie budoucnosti. Mišmaš funguje překvapivě dobře i na bojišti, kde se jednotky střetávají. Opravdu se nevidí každý den, aby vojanda s netopýrem vysávala život z bratra Davyho Jonese, zatímco její velitel střílí laserovou puškou po plodu lásky mezi chobotnicí a Wolverinem.

Od konkurence se Achtung! Cthulhu Tactics liší zejména jednoduchostí. Mimo boj se vaše jednotka pohybuje jako jednotný celek, přičemž postupem si odkrývá cestu. Až když dojde do určitého bodu, přejde hra do bojového režimu, kdy se ovládá každá postava zvlášť. Celá strategie se opírá o akční body, krytí a zorné pole vojáků. Vše velice přehledně indikuje HUD a i člověk, který tahovky nikdy nehrál, se rychle chytí přístupné hratelnosti. Všeobecně platí, že když máte dobrou pozici a nepřítele v merku, je vaše budoucnost mezi živými jistá. Pěkným osvěžením hratelnosti jsou citové stavy postav, ovlivňující jejich atributy a body. Ty, které nespotřebuje pohyb, využívá útok, a to včetně speciálních dovedností nebo magie. Ty ale mají vlastní body v opačném koutu obrazovky.

Prostředí lesa odsuzuje strategii k neustále obměně. Nestavíte žádná opevnění nebo barikády. Musíte vždy vystačit s aktuální lokací, která mívá několik vedlejších vstupů. Toho využívají přesily nepřátel, jejichž pohyb je na větší vzdálenost zahalen mlhou. I když je herní svět na jedno chapadlo a jeho kreativita se omezuje na několik památek a rozdílné rozvržení šutrů a stromů, udržuje vaši pozornost neustále ve střehu. Formaci jednotky je neustále nutné upravovat, čímž se zcela přirozeně udržuje příjemné tempo hry. Autoři bohužel nezapracovali zrychlený přesun nepřátel nebo rozdávání více povelů najednou. Absenci poměrně nepodstatných funkcí pocítíte v momentu, kdy se bojiště „otáčí“ a vy veškeré body vyplácáte na přesuny postav.

Že chce jít titul vstřícnou cestou směrem k masám poznáte i tehdy, když vaše strategie selže jak severokorejská hlavice. Smrt vojáka je vždy jen krátkodobá. Nebožtíka můžete buď okamžitě oživit s tím, že ztratí část zdraví nebo vyčkat do konce potyčky. Pak padlý povstane, nabije zbraně a s americkým úsměvem pokračuje dál. S ohledem na fantaskní pozadí nejde o nic hrozného, jen by se mi víc pozdávalo, kdyby přeci jen komando zůstalo o něco štíhlejší. Tragédie se nekoná ani při zařvání celé jednotky. Automatické ukládání dělá svou práci před každou malou bitvou, tím pádem můžete nepovedenou šachovou partii rozehrát jen s malým krokem zpět.

Příběh, nýbrž nic víc hra nemá, obsahuje deset příběhových misí a stejný počet vedlejší questů. Nepovinou částí pomůžete hrdinům s rozvojem dovedností a získáte přístup k předmětům, s jejichž pomocí bude likvidace zmutovaných nácků o mnoho pohodlnější. Mrzí mě, že si vývojáři zajímavější lokality nechali až do druhé půlky hry, kdy už máte domoviny loupežníků a bludiček plné zuby. Ani protivníci poznamenaní Lovecraftem nepřijdou okamžitě, ale jsou dávkováni pozvolna, až nahradí téměř celou původní armádu. Jak můžete vidět ze screenů, grafiku ambice rozhodně netíží. Na druhou stranu, titul běží svižně a v dané cenové skupině zapadne do průměru. Kde by potřeboval trochu kuráže, je dabing. Během taktických manévrů chybí řízné hlášky, místo kterých jsou jen monology z pera céčkového scénáristy.

Jestli Achtung! Cthulhu Tactics v něčem výrazně tratí, tak na ovládání. Zkombinovat přepínání postav s výběrem činností a pohybem po mapě nebývá u taktických her lehké. Pánové z Auroch Digital na to jdou sice dobře a každému prvku věnují část gamepadu, ovšem ne vždy se jejich programování střetává s ovladačem. Přepínání vojáků často nechce přecházet přes padlého jedince, kvůli čemuž jste nuceni rolovat druhou, delší cestou. Pak jsou tu nejčastěji používané akce. Mají rychlou volbu prostřednictvím písmen a d-padu. Bohužel, než si na ně zvyknete, je konec hry. Označení je trochu nešikovně umístěné mezi dvě další ikony a vy si často spustíte vedlejší úkon. Hra je rozhodně adeptem na podporu myši a klávesnice, protože s nimi by se hrála mnohem lépe.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Spojení nacistů a mytologie Cthulhu do tahové strategie funguje po dějové stránce překvapivě dobře. Okultismem prolezlý titul podává žánr jednoduchou formou, které budou rozumět jak nováčci, tak ti, kteří už mají ve strategiích něco za sebou. Na atraktivnosti ubírá především první polovina hry, kdy se až příliš dlouho potácíte lesem. Body z hodnocení ukrajuje také ovládání, které má hůře rozložené rychlé volby a tvrdohlavé přepínání postav. Multiplayer, třebaže jen lokální, by hře více než slušel, bohužel mu vývojáři příležitost nedali, což je škoda.
22. 04. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Road Redemption

Hráči rádi vzpomínají na staré dobré klasiky, které přinesly nějakou tu zajímavou herní mechaniku. Spousta z těchto her by byla velice zajímavých i pro dnešní hráče, protože moc nezestárly, nebo by jim stačilo jenom trochu, aby odpovídaly dnešním standardům. I proto je pro dnešní vývojáře lákavá představa toho, že vezmou starou hru a pokusí se na ní postavit svou herní budoucnost. Bohužel ne vždy to dobře dopadne.

»
21. 04. 2019 • chaosteorycz2

Recenze: World Enduro Rally

Občas strávíte s hrou desítky hodin a stále nacházíte překvapující momenty. Ještě lepší je, když si vývojáři pro sebe nechají nějaký ten taj a během propagace nepropálí veškeré trumfy. Poslední dobou se sice stává, že neočekávané momenty pramení z trestuhodného stavu hry, ale zrovna dnes se nechci bavit o Bethesdě. Vlastně ani nevím o čem se budu bavit, protože World Enduro Rally není tajemná diva ve večerních šatech. Je to laciná rajda,...

»
18. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Conarium

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

»
17. 04. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: R.B.I Baseball 19

Herní sportovci mají žně, protože celá řada sportů, u nás i těch méně známých, je zpracována do herní podoby. Hokej a fotbal jsou takové klasiky, které nikoho nepřekvapí a stejně tak virtuální zpracování amerického fotbalu. Z amerických sportů tak do sbírky chybí jenom baseball, kdy na Xbox One jsou na výběr dokonce dvě hry s touto tématikou.

»
15. 04. 2019 • DandyCZE1

RECENZE: Stellaris: Console Edition

Svět strategií je na Xboxu poměrně malý, takže za světlé výjimky jsme jedině rádi. Není totiž vůbec snadné napasovat komplikovanější ovládání na několik hlavních ovládacích prvků na gamepadu a ještě hráče zaujmout. Proto má žánr strategií stále hlavní místo na PC, a troufnu si říct, že to je poslední typ her, které vyloženě PC potřebují. Samozřejmě lze namítnout, že povolení myši a klávesnici může situaci vyřešit, ale osobně si myslím,...

»
14. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: The Grand Tour Game

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

»
14. 04. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Gang Beasts

Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.

»
10. 04. 2019 • chaosteorycz4

Recenze: Assassin’s Creed III Remastered

Tak schválně, ve kterém díle zabijácké série byly první námořní bitvy? Kdy se rozšířily možnosti parkouru? Který hrdina už nepotřeboval lékárničky pro uzdravení a proč byl důležitou součástí hraní lov a následný prodej kořisti? Všechny odpovědi jsou ukryty v historii, kterou značka Assassin’s Creed píše, a do značné míry překrucuje, už od roku 2007. Vy si teď minulost můžete zopakovat hned několikrát, a to na pozadí kolonialismu.

»