Recenze: Graveyard Keeper

Autor: chaosteorycz Publikováno: 16.8.2018, 8:59

Publikováno: 16.8.2018, 8:59

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1938 článků

Díky hrám už jsem byl ledacos. Vesmírný nájezdník, závodník, mariňák, pirát, zemědělec, řidič hromadné dopravy, superhrdina, bláznivá koza a pravděpodobně dalších sto zaměstnání nebo poslání. Nikdy jsem ale nebyl hrobník, což se teď díky studiu Lazy Bear Games změnilo. A věřte nebo ne, i obyčejný muž s lopatou, oslíkem a ukecanou lebkou se může stát hrdinou.

Začíná to nevině a možná jsou podobné chvilky vlastní i vám. Neznámý muž pospíchá za svou láskou. Už se nemůže dočkat té, za níž by dal život a v duchu přemýšlí, jak zbytek dne transformovat do neopakovatelného zážitku. Jenže přitom upřeně sleduje mobil. Jeho pozornosti tak naprosto ujde přijíždějící vůz. S ním přichází neodvratná srážka, korunovaná probuzením v neznámém světě. Je snad mrtvý? Kdo je ta tajemná osoba před ním? Otázek je více než záchranných lodí ve Středozemním moři a vousatý hrdina se dozvídá jediné: „Jsi nový správce hřbitova, tak se snaž a možná se vrátíš domů“.

Nepozorného a sraženého milovníka vlastně ani nic jiného nezajímá než jak se vrátit domů. Jenže to ještě netuší, že trčí v jakési formě středověku. A co víc, na rozdíl od kapely Premier, on se neučil v mládí hrobařem. Ke vší smůle má ale i krapet toho štěstí, protože hřbitov obývá mluvící lebka Garry, která ho ochotně do základů zpracování lidských ostatků zasvětí. Takto začíná první list tlusté bichle, jejíž listy si do jisté míry napíšete sami. Součástí hřbitova je totiž kostel, k jehož otevření je třeba zvelebit hroby. To se neobejde bez přispění lidiček, žijících v blízké vesnici. A pak je tu inkvizice, která si z kacířů dělá ohnivé pochodně, kolem kterých hlasitě oslavuje svou výjimečnost. Takže mi věřte, že podnikat v takové době není jen tak.

Hříčku Graveyard Keeper je trošku náročnější zaškatulkovat do určitého žánru. Podle autorů jde o hrobařský simulátor, s čím úplně nesouhlasím. Kdyby totiž lidé ukládající těla do země žili tak, jako hrdina hry, potřebovali by alespoň pět svých klonů, sekretářku, osobního finančního poradce, a především hodně dobrého chiropraktika. Titul je spíš simulátorem devíti řemesel, s primárním zaměřením na hřbitov. Aby byl totiž středověký hrobník úspěšný, musí zvládat navíc opracování kamene, těžbu a zpracování dřeva, anatomii lidského těla, stavařinu, vaření, zemědělství, hlásání slova božího a v neposlední řadě obchod.

Z výše zmíněného tedy jasně plyne, že srdcem hry je práce, práce, crafting, práce a pak trocha toho odpočinku. Nejdůležitější je samozřejmě hřbitov. Hroby si žádají opravy, volná místa vyčistit od divoké flory a až přijde ten správný čas, kdy vše bude jak z magazínu „Vášnivý nekromaniak“, přijde svatý muž a otevře kostel. Úkol, vypadající na pár minut, je hlavní tepnou téměř celého příběhu. Hrobník, který ještě před nedávnem žil moderní život, musí nejprve získat dovednosti a následně materiál či nástroje. To není tak jednoduché, neboť papírová měna tu nefrčí. Obchody řídí cinkavý zvuk zlaťáků nebo staré dobré „něco za něco“. Kupříkladu kovář se rád podělí o broušení nástrojů, ale chce pobít pár démonů za domem. Ani rybář si tajemství velkých úlovků nenechá pro sebe, ale bez protislužby to nebude.

Naštěstí je každý den nové tělo a s ním se dá dělat tolik věcí. Jakmile oslík cinkne do zvonku, máte na prahu poklad nebývalé hodnoty. Proč ho rovnou šoupnout pod zem, když ukrývá tolik bohatství. Maso se hodí k jídlu nebo na prodej, kůže může sloužit coby pěkný pásek a pár litrů krve možná umoří choutky nějakého démona. Pak jsou tu kosti, lebka a vnitřnosti. I to je dobrý artikl na další zpracování. A ostatně, ono i to vybrakované tělo může posloužit na preparaci, že ano. Neříkám, je to možná trochu nechutné, obzvláště když maso ještě teplého nebožtíka vaříte kvůli doplnění energie, ale těžká doba vyžadovala nekompromisní přístup. Mimochodem, nikdy si nedávejte steak v restauraci, za kterou je hřbitov.

I když hra vizuálně působí jednoduše, systém práce s materiály je na chvályhodné úrovni. Zpracování má přirozenou posloupnost, tedy chcete-li opracované dřevo na kříž, musí nejprve padnout strom. Ten se rozřeže na špalky a pak na menší části. Nicméně s tím souvisí nutnost místa pro uložení dřeva, koza na řezání a pracovní stůl na dokončení. Obdobný přístup najdete u výroby kovových předmětů nebo i kameničiny. Během běžných činností postavička získává ještě několik druhů krystalů, za které si pak odemykáte další dovednosti z jednotlivých technik. Na obdělávání pole dojde až později stejně, jako na cestu do dalších končin, které jsou nepřístupné kvůli inkvizici. Malý, ale za to otevřený, svět se zpřístupňuje postupně a jeho mapa stylizací lehce připomíná Kingdom Come: Deliverance.

Jak se rozšiřuje záběr pracovní činnosti, zapojují se do děje nová místa. Buď proto, že jste k nim konečně získali přístup nebo proto, že to tak příběh chtěl. Zmíněný obchod „já tobě čerstvě natočenou krev, ty mně sazeničky borůvek“ se postupně vyleveluje na handl vyšší ligy. V Graveyard Keeper je jednoduše hřbitov centrem vesnice a daří-li se jemu, daří se všem okolo, obchod nevyjímaje. Z chudáka, který nepozná rozdíl mezi brzlíkem a plícemi, tak postupně vzniká středověký vekslák, pro něhož slovo „nemám“ získalo význam „za kolik“. Zejména, když máte na své straně i trochu té magie a pár pobožných osob slabší vůle.

Přes počáteční zmatení jsem nakonec ve hře našel zalíbení. Poháněla ho především nejistota a zvědavost, která přímo čiší z každé neprozkoumané kobky nebo sklepa. Navíc herní mechaniky nejsou příliš náročné a dávají možnost hrát vlastním tempem. Přesto mi pár věcí vadí. Asi nejvíce to jsou úkoly, které jsou sice poznamenány pod každou NPC postavou, ale chybí u nich detailnější popis. Mapa je pak čistě orientační. Nejste na ní zobrazeni ani vy, ani jednotlivé postavy. Pakliže si nepamatujete, kde jste je potkali nebo nemáte ponětí o jejich návycích, lehce někde zabloudíte. Občas bývá velice těžké určit, jak daný úkol splnit. Bloudění a hledání by tolik nevadilo, kdyby denní cyklus neběžel tak rychle. Než se nadějete, den je za horami a vám u cesty straší další tělo. Při něm samozřejmě vyčerpáte energii, a tak vytyčený cíl musí počkat ještě déle.

Dvakrát vstřícné není ani objevování některých nových výrobků a jestliže nezapojíte trochu logiky, stanete se obětí náhody. Buďte předem připraveni, že internet se stane vaším nepostradatelným pomocníkem. Naštěstí byl titul předběžně přístupný, tudíž ty největší záhady už vyřešili jiní. Že jsem nucený inventář neustále přerozdělovat do beden, a že jich na hřbitově není málo, je spíš moje lenost než nedbalost autorů. Ti se naopak snaží přístup k odloženým věcem zjednodušit. U pracovního stolu proto máte k dispozici nejen obsah kapes, ale i příslušné bedny.

Rozebírat pixelovou grafiku nebo technických stav je hnidopišská práce. Buď vám stylizace sedne nebo ne. Je trochu škoda, že poměrně zajímavá hra může kolem vás projít bez povšimnutí, protože je graficky totožná se čtvrtinou nízkonákladové produkce. A minimálně vizuálně, ale i tematicky, podobné Stardew Valley mi to dosvědčí. I multiplayer, alespoň lokální, by zatraktivnil hru, která nasadila příjemnou cenovou politiku. Občas se přeci jen stane, že by se další ruce na ovladači hodily, když vám rozjetý byznys ruší další tlející tělo nebo snaha provolat vás za kacíře. Inu, ani ve středověku to podnikatelé neměli jednoduché. A ten největší bonus? Že hru na hrobníka najdete v nabídce služby Xbox Game Pass.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Překvapivě zábavný, ale především funkční slepenec několika žánrů. Když nebudete hru brát příliš vážně, jako že ona sama si zebe utahuje docela často, strávíte desítky hodin v divném středověku, kde v závěru všechny ovládne vousáč s lopatou a monopolem na všechny práce tehdejší doby. Téměř absolutní zaměření na management, crafting a budování titulu prospívá, třebaže u některých úkonů nemáte pocit satisfakce. Kdyby tvůrci lehce slevili z náročnosti nebo alespoň rozpracovali jednotlivé popisy úkolů, získali by i hráče, jejichž trpělivost už přivoněla ke kytičkám.
17. 02. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Jump Force

Je tady další bojovka, která vytváří směs postav z různých světů anime. Tentokrát se jedná o týmovku Jump Force, které určitě ani zdaleka nebude posledním z tohoto žánru, ale přeci by byla škoda jej minout. Od ostatních her svého typu se odlišuje především svým vizuálním stylem, kdy se snaží anime postavy zpodobnit realističtěji, což může působit trochu směšně, ale ve výsledku dokáže zaujmout, i když určitě ne každého.

»
16. 02. 2019 • chaosteorycz5

Recenze: Crackdown 3

„Tak se podívej chlapče. Už máš dost let, aby si pochopil, že jsi nechtěný. Dnes tu s tebou mluvím jen díky brzké zavírací době obchodů a faktu, že moje jediná ochrana byl tehdy deštník. Šanci zbavit se tě okamžitě jsme propásli, a tak došlo na komplikovanější řešení. Do Nigérie si nedoputoval, protože jsem část peněz na poštovné propil U Fleků. A řvoucí balík byl beztak podezřelý. Snaha o prodej v internetové aukci...

»
14. 02. 2019 • p.a.c.o4

RECENZE: Far Cry: New Dawn

Pokračování zaběhnutých sérií to zejména v poslední době nemají vůbec snadné. Zde se totiž, mimo jiné, projevují sympatie či antipatie k jednotlivým značkám nebo vývojářským domům, a to radikálněji než kdy dříve. Onou otázkou a problémem je, jak moc danou hru inovovat, aby si ještě zachovala svou identitu, ale zároveň mohla hráči nabídnout něco nového. Série Asssassin’s Creed je dobrým příkladem toho, jak to může dopadnout a pomalu se toto ožehavé...

»
13. 02. 2019 • chaosteorycz15

Recenze: Metro Exodus

Rusko. Řekněte bez opovržení jméno východní velmoci ve špatný čas, ve špatné společnosti a máte zaděláno na pěkný problém. V lepším případě se setkáte s ostrým slovníkem. V tom horším vás čeká hloubková lustrace, kdy se kolektiv odhodlá k osobní prohlídce, hledajíc odposlechy, rudou knížku, podepsanou fotografii Vladimíra Vladimiroviče a zbytky smrtící látky. Ale proč ta hysterie? Země rozprostírající se na asijském kontinentu dala světu i dobré věci. Tak třeba architekturu, vodku, jednoduché věci...

»
12. 02. 2019 • CryLineT0

Recenze: DreamWorks Dragons Dawn of New Riders

Rodiče to nemají lehké. Při výběru vhodné hry často bývají omráčeni krásným přebalem a lehce tak přehlédnou věkové doporučení, které je alespoň drobným návodem ke správnému věku. Ukázkovým případem byla nedávná RPG Kingdom Hearts III, která by se vnutila i nemluvněti. U dračího příběhu podobný přešlap nehrozí, protože jde o přímočarou jednohubku pro malé.

»
06. 02. 2019 • CryLineT10

Recenze: Kingdom Hearts III

Odvaha, odhodlání, láska, přátelství, spravedlnost. To jsou motivy, se kterými manipuluje každé dobrodružství, každá báchorka pro děti a každý hrdinský epos. Jako malí jsme tyto vlastnosti brali za své, stejně jako postavy, jež je ztělesňovaly. Vařečky byly našimi světelnými meči, násady od košťat symbolizovaly mušketýrské kordy a poklice od zavařovacího hrnce posloužila coby štít Kapitána Amerika. Víte co? Ono ale stačí mnohem méně. Třeba obyčejný klíč.

»
05. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Genesis Alpha One

Vesmír je nekonečný a stejně tak i možnosti v něm. Kolikrát nás jeho zákonitosti až překvapí a ne jinak je tomu i v herním vesmíru. Snad poprvé se mi stalo, že hra, o kterou jsem stál, byla nakonec něco úplně jiného, než jsem původně očekával. Z počátku jsem byl trochu zklamaný, ale nakonec jsem hře přišel na chuť a byl jsem rád, že jsem se o ní zajímal.

»
29. 01. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Resident Evil 2

Hra roku už na jeho počátku? Jsem si vědom drzosti mé otázky, která v některých z vás vzbudí nechápavý výraz. Čeká nás rok plný nových značek a velkolepých pokračování, tak jak si dovoluji vytahovat recyklát dvacetileté hry, který se veze na pseudo-vlně remasterů a remaků. Povím vám zatím jediné, Resident Evil 2 se neveze, on tu vlnu vede. Jestli jste někdy pochybovali, zda dnešní hráči potřebují pohlavek z minulosti, aby prozřeli ze všednosti...

»