Recenze: Hellblade: Senua’s Sacrifice

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 13.4.2018, 8:31

Publikováno: 13.4.2018, 8:31

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2525 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Pamatujete Ryse: Son of Rome? Samozřejmě, že ano, však to byla jedna z prvních exkluzivních her pro Xbox One. Hráče po celém světě zasadila do křesel nebývalou grafikou, brutálními souboji a příběhem vpraveným do vlastní verze antického Říma. Naneštěstí je z těch pohodlných sedadel zase rychle zvedla, když už po pár minutách bylo jasné, že vyprávění a nekonečné mačkání nalajnovaných tlačítek doplní občasná chůze nebo přelezení překážky. Proč vůbec začínám recenzi úplně jinou hrou, říkáte si. Protože poslední příspěvek studia Ninja Theory má s noční můrou Cryteku mnoho společného. A přesto je úplně jiný.

Také Hellblade staví na filmovém pojetí, alternativním výkladu historie a audiovizuálním vjemu, který bude konkurenci hledat jen velmi obtížně. Nejde ale mainstreamovým směrem. Z pozice nezávislé hry (ano, titul je skutečně nezávislý a pracovala na něm zhruba dvacítka lidí) dává do popředí depresivní příběh s ženskou hrdinkou, která spláchne do latríny nejednoho testosteronového drsňáka. Navíc na ní stojí celá hra, neboť je… a dost. Je třeba se na moment zastavit, protože se dostávám k dějovým spoilerům. Příběh je pro Hellblade tak stěžejní, že se špatně zvolená slova můžou rovnat stisknutí rudého tlačítka od jaderného arzenálu.

Co prozradit můžu, že se pohybujeme v osmém století, kdesi na nehostinném vikinském severu. Onou ženskou hrdinkou je Senua. Piktská bojovnice zde hledá Helheim, aby z říše mrtvých přivedla osobu jí blízkou. Na Senuu ale nečekají jen nástrahy neznámého světa a zloba severské bohyně. Největším nepřítelem si je ona sama. Její mysl je rozervaná jak pirátská vlajka a duše děravá víc než švýcarský sýr. Co je skutečnost, co rozmary nadpřirozených sil a co výplody psychicky nevyrovnané hrdinky, neví ani ona sama, natož vy v pozici hráče. Děj propojuje hned několik příběhů dohromady, když čerpá ze severské mytologie, poodhaluje Senuinu minulost a přidává k nim seminární práci o psychóze. Pokud se ztrácíte v angličtině, rovnou vaši účast ve hře odpískejte.

Atmosféra namíchaná vývojáři se nedá k ničemu přirovnat. Hrál jsem už hodně psychologických hororů, ale jen zlomek z nich by byl pro Hellblade soupeřem. V pozdních hodinách, kdy denní světlo předává šichtu noci a se sluchátky na uších, mě Senua doslova utopila v jejích myšlenkách. A nebylo to jen v úsecích, kde autoři vytahují silně kontrastní barvy, násobí nahodilé světelné prvky a střídají zdánlivě nesouvisející scény. Ono stačí procházet pobřežím plným trosek lodí. Za běžných okolností může být taková pustina i romantická, ale ne v podání Ninja Theory. Ledový mořský vzduch dělá smrťákovi stopařského psa a hlasy doprovázející Senuu rozbíjejí mrtvolné ticho. Chvilku jí povzbuzují a za moment se ji snaží srazit na kolena a poslat do Helheimu expresem.

Jejich zvuk utichá jen zřídka a když, tak aby předal pomyslné žezlo hlavní hrdince, vypravěči nebo mužským hlasům pějícím do boje. Ani při něm Hellblade neztrácí syrovou auru, jen přepne do akčnějšího módu. Hrdinka se ohání mečem dvěma typy úderů, které doplňuje o úskok a úder zblízka. Jelikož je protivník vždy minimálně o dvě hlavy vyšší, není od věci brzy vyzkoušet různé kombinace a najit si ideální rytmus pro krvavý balet. Jinak bych soubojům neříkal, protože jejich choreografie nemá hluchých míst a výborně se na ně kouká. S ohledem na zpracování hry působí však lehce primitivně. Od titulu, který obětoval konceptu kompletní HUD, nápovědy a ukazatele interakce, čekáte něco náročnějšího. Což neberte jako výtku, ale jen konstatování, protože mě osobně souboje baví.

Osm hodin v psychologické ždímačce by nedal ani Norman Bates a proto se ke slovu dostávají hádanky. Ani v jejich případě nečekejte pomocnou nit. Na řešení si přijdete pěkně sami, a to hned po úvodních minutách. Nalezení znaku, sloužícího coby klíč, vám dá indicii k tomu, jak v budoucnu řešit zbývající logické záležitosti. Do nich se zapojuje stále víc prvků, takže i když je princip vždy stejný, mechaniky k jeho dosažení se obměňují a do jisté míry i protahují. Walking simulator, do kterého se v takovém případě hra přetaví, díky tomu nenudí a vy máte příležitost vychutnat si prostředí do posledního kamínku, keříčku nebo kosti. Zároveň se tu vyskytuje jediná výrazná vada, kterou bych Hellbladu chtěl vytknout. Senue nebyla dána do vínku přílišná interakce s prostředím. Vlastně vůbec žádná, pokud to nevede ke splnění úkolu, což je nevýslovná škoda. Jdete kolem metrové zídky, ale nemůžete ji přelézt. Stoupáte schody, na nichž se v půlce zaseknete a o pár minut později nevěřícně koukáte, jak vám cestu přerušuje mělký potůček. Prostředí už tak bývají často dosti malá a tato linearita je zmenšuje ještě víc.

Prostředí. Přemýšlím, co bych k nim řekl. Nejdříve jsem měl dojem, že jsou tak nějak na jedno kopyto. Opevněné hradby střídaly lesy, ty zase tmavá zákoutí zbořenišť, a tak pořád dokola. Tím v žádném případě neříkám, že lokace nejsou pěkné, jen se zdají být stereotypní. Zhruba v půlce se však musíte kus vrátit a já si uvědomil, že ta zdánlivě „obyčejná“ místa mi utkvěla v hlavě, aniž bych se o to snažil. Poznával jsem místa hádanek dřív, než se k nim Senua dostala a celá dosavadní pouť se v myšlenkách vrátila jak bumerang. Ale je také možné, že jsem prostředí nevěnoval takovou pozornost, jakou by zasloužila, protože můj zrak neustále lpěl na Senue. Její postava je nejenom charakterově zajímavá, ale především výtečně zahraná. Až se příběhu o jejím „zrodu“ ani nechce věřit.

Jak už jsem zmínil, na hře pracovalo malé množství lidí se skromným rozpočtem. Nepřipadalo tedy v úvahu, aby se předobrazem hrdinky stala zkušená herečka nebo aby snímání pohybu pocházelo od vícera lidí, jako tomu bývá normálně. Ve studiu tedy vsadili na kolegyni Melinu Juergens, která s hraním neměla žádné zkušenosti a v týmu jí patřila pozice editorky videí. Šílené? Ne, geniální. Nevím, jak vývojáři docílili takové věrohodnosti. Zda Melinu trápili olomouckými syrečky, skutečným psychickým nátlakem nebo ji bodali párátky do hýždí, ale její herecký projev je vynikající. Při cutscénách, které plynule navazují na hraní, Melině věříte každý povzdech, každé zařvání a každý pohled do kamery. Ceny Game Awards a BAFTA Game Awards za nejlepší herecký výkon má zcela zaslouženě.

Ruku na srdce, celkový dojem ze hry by nikdy nebyl tak mocný, kdyby Hellblade nevypadal tak, jak vypadá. Grafika je nadstandartní i v rybníčku AAA her, natož v moři nezávislých titulů. Xboxové pozdější vydání navíc můžeme brát jako výhodu, protože titul přišel s plnou podporou Xboxu One X. V nastavení si po vzoru Rise of the Tomb Raider vyberete mezi 4K, maximálními možnými detaily a zvýšeným počtem snímků za sekundu. Rozdíly jsou patrné, ať zvolíte cokoli. Já hrál nejčastěji v prvních dvou režimech, protože „honění“ frameratu mi přišlo naprosto zbytečné. A také jsem si rád hrál s foto režimem, který je důkazem, že je hra skutečně nádherná. Vyčítat chyby něčemu, na co jsem většinu času zíral s údivem, je trochu neslušné, přesto. Ve zcela výjimečných případech v dálce doskočil stín u trávy a všimnout si můžete i slabší kvality modelů v některých lesních pasážích. Musíte za tím ovšem vyloženě jít. Jestli vás atmosféra naprosto pohltí, přejdete bez povšimnutí i mamuta.

Hra končí přesně 5 minut předtím, než bych se začal nudit. Tím vás chci uklidnit, že se nemusíte bát nastavované kaše ždímající námět do ztracena. Rozhodně od titulu nečekejte něco více, než můžete vidět v ukázkách. Úvodní porovnání s Ryse jsem použil pouze pro kontrast žánrových sousedů. Jeden se však vezl do práce v luxusní limuzíně s vlastním řidičem, zatímco ten druhý dává přednost kabrioletu, přestože se schyluje k dešti. Sympatická je i cenová politika, kdy vývojáři dobře odhadli poměr cena-obsah a navzdory bravůrně odvedené práci chtějí jen osm stovek.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Ty největší souboje neprobíhají na bojištích v kalužích krve, ale v lidských myslích. Senua nechává daleko za sebou ostatní ženské hrdinky a krade si srdce hráčů za řevu keltských válečníků a úderů ostrého meče. Možná má Helheim především v hlavě, ale její houževnatost, odhodlanost a lidskost si vás připne na vodítko. V Ninja Theory dokázali z mála vykřesat nezapomenutelnou severskou pouť, ze které se nebudete chtít vrátit. Hellblade je dalším důkazem, že o kvalitní hře nerozhodují peníze nebo manažeři bez znalosti videoher, ale kvality a šikovnost tvůrců.
  • Jaroslav Houdek

    Díky za parádní recenzi. Já zatím zabil jen dva první bohy, ale souhlasím, že Senua je jedinečná herní zkušenost, kterou bych doporučil kadému, pro koho není překážkou ta angličtina. Son of Rome ale taky neodsuzuju – ten příběh byl sice strašně hloupý, ale boj fungoval, vypadalo to nádherně a technicky to bylo bez chyb. Senua má sice mnohem lepší atmosféru, ale technické zpracování není 9/10 – občas je vidět skrz zeď kvůli chybějící textuře a už mi to i spadlo.

    • Chaosteory CZ

      Bohužel jsem tentokrát neměl porovnání s někým druhým, kdo by hru hrál. Hra mi naštěstí nikdy nespadla a transparentních zdí jsem si tedy asi nevšiml. Ale věřím a jsem ochotný bod ubrat ze staré známosti našeho fanouška 🙂

  • Michael Mádle

    Vikinském, né vikingském 🙂 jinak fajn recenze, hru miluju

    • Chaosteory CZ

      Hovado. Jak jinak nazvat někoho, kdo tu samou chybu udělal i v článku před vydáním hry 🙂
      Děkuju za připomenutí

      • Jaroslav Houdek

        Já to taky napsal blbě několikrát, než jsem si to zapamatoval.

  • Hardombre01

    Z prvu bych rad rekl ze ta recenze je napsana zcela presne. Hellblade me v minulosti nejak minul ,protoze bylo mnoho jinych titulu v mem hledacku. Az ted jsem se rozhodl to zkusit, jelikoz me zaujmul trailer na druhy dil pri predstaveni XB SEX a nechtel jsem mit mezery. Jen jsem to zapnul a z grafiky mi spadla celist a klobouk dolu. Prvnich pet minut jsem usel sotva 20 metru a nemohl jsem se na Senuu a prostredi s otacejici kamerou vynadivat. Kdyz jsem po dalsi pulhodine zjistil, ze konecne po dlouhe dobe hraju hru bez neustaleho lootovani, me srdce zaplesalo a jsem ochoten prekousnout i tu anglictinu na vyssi urovni nez jsem zvyklej. Sice u kazde treti vety musim vytahnout slovnik a hledat slova co jsem v zivote neslysel, ale za ten pribeh to stoji.

27. 02. 2020 • p.a.c.o0

RECENZE: Townsmen – A Kingdom Rebuilt

Říkejte si, co chcete,  ale i mobilní hry mají něco do sebe, byť spousta hráčů je bere jako něco méně cenného. Sem tam se dokonce objeví nějaký port, který by nám, velkým hráčům z konzolí, chtěl přinést tento zážitek. Pár už se mi jich do rukou dostalo a moc velkou díru do světa neudělali. Většinou však šlo o rychlokvašky, které nějaké větší ambice a zkušenosti vývojářů snad ani neměli.

»
22. 02. 2020 • p.a.c.o9

RECENZE: Two Point Hospital

S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že hry hodně často fungují jako velice výkonný stroj času. Nejen, že se můžeme vydat do různých ér naší doby, ať již skutečně minulé nebo budoucí smyšlené, ale také můžeme třeba zavzpomínat na naše herní začátky. Každý z nás má nějakou oblíbenou hru z herní minulosti, na níž rád vzpomíná a hru na podobné téma by uvítal i v dnešní době v moderním zpracování. Evidentně i vývojáři se rádi vracejí...

»
14. 02. 2020 • Lukáš Urban1

Recenze: Darksiders Genesis

Za posledních deset let mohla mít série Darksiders už pět dílů, tři remastery a minimálně dvě kolekce. Bohužel ale nemá. Jestli to mají na svědomí změny u vydavatele, přerod studia či diskutabilní druhý díl, je už dnes jedno. Po odvážné trojce, která po vydání připomínala spíš Dark Souls než démonskou sérii, tu je díl s pozměněným konceptem. A rovnou vám povím, že mohl přijít klidně dřív, protože jezdcům zatraceně sluší.

»
10. 02. 2020 • Lukáš Urban2

Recenze: 7th Sector

Už jsem byl kluk utíkající lesem. Postavička tahající červy z dobytka. Hrdina, co láduje kotel netradiční lodě. A také dobrodruh na neznámé planetě. Všechno v podobném výpravném stylu. Jen barevná paleta se měnila podobně, jako překážci na cestě za svobodou. Hrdinové logických plošinovek vždy bojují proti zlu, které si na pozadí běží vlastním životem. A představitel hry 7th Sector není zase tak velkou výjimkou. Jen má mnohem důmyslnější prostředky.

»
06. 02. 2020 • p.a.c.o4

RECENZE: Journey to the Savage Planet

Vesmír a jeho nekonečnost vždycky probouzel fantazie o tom, zda jsme opravdu jedinou planetou, na které je život. Skutečný svět nám zatím jasnou odpověď nedal, ale v tom herním máme jasno. Kolonizace cizích planet je zábava, všude je spousta méně či více přátelských stvoření a hlavně, co si člověk neudělá, to nemá. Navíc se pojetí vesmírného dobrodružství dá uchopit jak velice seriózně (až maniakálně – tímto mrkám směrem k sérii Elite), tak...

»
04. 02. 2020 • lindros88cze0

Recenze: Monster Energy Supercross 3

Nikdy se nesmějte těm vzadu. Jednou by totiž mohli stanout přímo před vámi. Z vysmívaného studia Milestone se stal v loňském roce člen rodiny THQ Nordic. Nový vztah se okamžitě promítnul do pozdějších her, na nichž byl konečně znát vyšší rozpočet. Rok 2020 bude tedy pro vývojářský tým klíčový. Nejsme si úplně jisti, že zrovna Monster Energy Supercross je tou značkou, kde se nové možnosti projevují v plné síle. Rozhodně jde ale o...

»
03. 02. 2020 • p.a.c.o1

RECENZE: Zombie Army 4: Dead War

Týmové hry jsou fajn. Vezmete kamaráda, chopíte se hrdiny a hurá objevovat nebo podrobovat nová území a světy. Přeci jenom ve dvou se to lépe táhne, a hlavně se člověk baví o něco více. Ne vždy je to dvojnásobná zábava, ale o něco větší sranda, než v singlplayeru to rozhodně je. Poslední dobou se oblíbená kooperace objevuje u stále většího počtu her, což kvituji s povděkem. Sice je postupem času tak trochu...

»
02. 02. 2020 • Lukáš Urban7

Recenze: Dragon Ball Z: Kakarot

Když hru přináší Bandai Namco, většinou to znamená, že hrdinové budou mít nagelované vlasy, infantilní vystupování a kuráž nočního hlídače ve strašidelném hradu. Adaptace mangy nemají u nás nejsilnější pozici, protože se nikdy nestaly masovou záležitostí. Přesto si troufám tvrdit, že zrovna série točící se kolem dračích koulí má popularity nejvíce. A možná si ji ještě rozšíří, protože Kakarot přichází s vyprávěním, které může oslovit i mangy neznalé.

»