Xboxweb.cz

Pamatujete Ryse: Son of Rome? Samozřejmě, že ano, však to byla jedna z prvních exkluzivních her pro Xbox One. Hráče po celém světě zasadila do křesel nebývalou grafikou, brutálními souboji a příběhem vpraveným do vlastní verze antického Říma. Naneštěstí je z těch pohodlných sedadel zase rychle zvedla, když už po pár minutách bylo jasné, že vyprávění a nekonečné mačkání nalajnovaných tlačítek doplní občasná chůze nebo přelezení překážky. Proč vůbec začínám recenzi úplně jinou hrou, říkáte si. Protože poslední příspěvek studia Ninja Theory má s noční můrou Cryteku mnoho společného. A přesto je úplně jiný.

Také Hellblade staví na filmovém pojetí, alternativním výkladu historie a audiovizuálním vjemu, který bude konkurenci hledat jen velmi obtížně. Nejde ale mainstreamovým směrem. Z pozice nezávislé hry (ano, titul je skutečně nezávislý a pracovala na něm zhruba dvacítka lidí) dává do popředí depresivní příběh s ženskou hrdinkou, která spláchne do latríny nejednoho testosteronového drsňáka. Navíc na ní stojí celá hra, neboť je… a dost. Je třeba se na moment zastavit, protože se dostávám k dějovým spoilerům. Příběh je pro Hellblade tak stěžejní, že se špatně zvolená slova můžou rovnat stisknutí rudého tlačítka od jaderného arzenálu.

Co prozradit můžu, že se pohybujeme v osmém století, kdesi na nehostinném vikinském severu. Onou ženskou hrdinkou je Senua. Piktská bojovnice zde hledá Helheim, aby z říše mrtvých přivedla osobu jí blízkou. Na Senuu ale nečekají jen nástrahy neznámého světa a zloba severské bohyně. Největším nepřítelem si je ona sama. Její mysl je rozervaná jak pirátská vlajka a duše děravá víc než švýcarský sýr. Co je skutečnost, co rozmary nadpřirozených sil a co výplody psychicky nevyrovnané hrdinky, neví ani ona sama, natož vy v pozici hráče. Děj propojuje hned několik příběhů dohromady, když čerpá ze severské mytologie, poodhaluje Senuinu minulost a přidává k nim seminární práci o psychóze. Pokud se ztrácíte v angličtině, rovnou vaši účast ve hře odpískejte.

Atmosféra namíchaná vývojáři se nedá k ničemu přirovnat. Hrál jsem už hodně psychologických hororů, ale jen zlomek z nich by byl pro Hellblade soupeřem. V pozdních hodinách, kdy denní světlo předává šichtu noci a se sluchátky na uších, mě Senua doslova utopila v jejích myšlenkách. A nebylo to jen v úsecích, kde autoři vytahují silně kontrastní barvy, násobí nahodilé světelné prvky a střídají zdánlivě nesouvisející scény. Ono stačí procházet pobřežím plným trosek lodí. Za běžných okolností může být taková pustina i romantická, ale ne v podání Ninja Theory. Ledový mořský vzduch dělá smrťákovi stopařského psa a hlasy doprovázející Senuu rozbíjejí mrtvolné ticho. Chvilku jí povzbuzují a za moment se ji snaží srazit na kolena a poslat do Helheimu expresem.

Jejich zvuk utichá jen zřídka a když, tak aby předal pomyslné žezlo hlavní hrdince, vypravěči nebo mužským hlasům pějícím do boje. Ani při něm Hellblade neztrácí syrovou auru, jen přepne do akčnějšího módu. Hrdinka se ohání mečem dvěma typy úderů, které doplňuje o úskok a úder zblízka. Jelikož je protivník vždy minimálně o dvě hlavy vyšší, není od věci brzy vyzkoušet různé kombinace a najit si ideální rytmus pro krvavý balet. Jinak bych soubojům neříkal, protože jejich choreografie nemá hluchých míst a výborně se na ně kouká. S ohledem na zpracování hry působí však lehce primitivně. Od titulu, který obětoval konceptu kompletní HUD, nápovědy a ukazatele interakce, čekáte něco náročnějšího. Což neberte jako výtku, ale jen konstatování, protože mě osobně souboje baví.

Osm hodin v psychologické ždímačce by nedal ani Norman Bates a proto se ke slovu dostávají hádanky. Ani v jejich případě nečekejte pomocnou nit. Na řešení si přijdete pěkně sami, a to hned po úvodních minutách. Nalezení znaku, sloužícího coby klíč, vám dá indicii k tomu, jak v budoucnu řešit zbývající logické záležitosti. Do nich se zapojuje stále víc prvků, takže i když je princip vždy stejný, mechaniky k jeho dosažení se obměňují a do jisté míry i protahují. Walking simulator, do kterého se v takovém případě hra přetaví, díky tomu nenudí a vy máte příležitost vychutnat si prostředí do posledního kamínku, keříčku nebo kosti. Zároveň se tu vyskytuje jediná výrazná vada, kterou bych Hellbladu chtěl vytknout. Senue nebyla dána do vínku přílišná interakce s prostředím. Vlastně vůbec žádná, pokud to nevede ke splnění úkolu, což je nevýslovná škoda. Jdete kolem metrové zídky, ale nemůžete ji přelézt. Stoupáte schody, na nichž se v půlce zaseknete a o pár minut později nevěřícně koukáte, jak vám cestu přerušuje mělký potůček. Prostředí už tak bývají často dosti malá a tato linearita je zmenšuje ještě víc.

Prostředí. Přemýšlím, co bych k nim řekl. Nejdříve jsem měl dojem, že jsou tak nějak na jedno kopyto. Opevněné hradby střídaly lesy, ty zase tmavá zákoutí zbořenišť, a tak pořád dokola. Tím v žádném případě neříkám, že lokace nejsou pěkné, jen se zdají být stereotypní. Zhruba v půlce se však musíte kus vrátit a já si uvědomil, že ta zdánlivě „obyčejná“ místa mi utkvěla v hlavě, aniž bych se o to snažil. Poznával jsem místa hádanek dřív, než se k nim Senua dostala a celá dosavadní pouť se v myšlenkách vrátila jak bumerang. Ale je také možné, že jsem prostředí nevěnoval takovou pozornost, jakou by zasloužila, protože můj zrak neustále lpěl na Senue. Její postava je nejenom charakterově zajímavá, ale především výtečně zahraná. Až se příběhu o jejím „zrodu“ ani nechce věřit.

Jak už jsem zmínil, na hře pracovalo malé množství lidí se skromným rozpočtem. Nepřipadalo tedy v úvahu, aby se předobrazem hrdinky stala zkušená herečka nebo aby snímání pohybu pocházelo od vícera lidí, jako tomu bývá normálně. Ve studiu tedy vsadili na kolegyni Melinu Juergens, která s hraním neměla žádné zkušenosti a v týmu jí patřila pozice editorky videí. Šílené? Ne, geniální. Nevím, jak vývojáři docílili takové věrohodnosti. Zda Melinu trápili olomouckými syrečky, skutečným psychickým nátlakem nebo ji bodali párátky do hýždí, ale její herecký projev je vynikající. Při cutscénách, které plynule navazují na hraní, Melině věříte každý povzdech, každé zařvání a každý pohled do kamery. Ceny Game Awards a BAFTA Game Awards za nejlepší herecký výkon má zcela zaslouženě.

Ruku na srdce, celkový dojem ze hry by nikdy nebyl tak mocný, kdyby Hellblade nevypadal tak, jak vypadá. Grafika je nadstandartní i v rybníčku AAA her, natož v moři nezávislých titulů. Xboxové pozdější vydání navíc můžeme brát jako výhodu, protože titul přišel s plnou podporou Xboxu One X. V nastavení si po vzoru Rise of the Tomb Raider vyberete mezi 4K, maximálními možnými detaily a zvýšeným počtem snímků za sekundu. Rozdíly jsou patrné, ať zvolíte cokoli. Já hrál nejčastěji v prvních dvou režimech, protože „honění“ frameratu mi přišlo naprosto zbytečné. A také jsem si rád hrál s foto režimem, který je důkazem, že je hra skutečně nádherná. Vyčítat chyby něčemu, na co jsem většinu času zíral s údivem, je trochu neslušné, přesto. Ve zcela výjimečných případech v dálce doskočil stín u trávy a všimnout si můžete i slabší kvality modelů v některých lesních pasážích. Musíte za tím ovšem vyloženě jít. Jestli vás atmosféra naprosto pohltí, přejdete bez povšimnutí i mamuta.

Hra končí přesně 5 minut předtím, než bych se začal nudit. Tím vás chci uklidnit, že se nemusíte bát nastavované kaše ždímající námět do ztracena. Rozhodně od titulu nečekejte něco více, než můžete vidět v ukázkách. Úvodní porovnání s Ryse jsem použil pouze pro kontrast žánrových sousedů. Jeden se však vezl do práce v luxusní limuzíně s vlastním řidičem, zatímco ten druhý dává přednost kabrioletu, přestože se schyluje k dešti. Sympatická je i cenová politika, kdy vývojáři dobře odhadli poměr cena-obsah a navzdory bravůrně odvedené práci chtějí jen osm stovek.