Recenze: Hitman 2

Autor: chaosteorycz Publikováno: 20.11.2018, 10:39

Publikováno: 20.11.2018, 10:39

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2041 článků

Agent 47 toho nemá za sebou málo. Zažil vzestupy, pády, návrat ze zaslouženého odpočinku a nedávné stěhování z japonské základny. Nicméně, ať už ho potkalo cokoliv, vždy s ním byli jeho otcové a matičky. Ti dohlíží na to, aby odrostlé dítko nezvlčilo a pěkně dělalo to, k čemu dostalo fešný čárový kód na hlavu. A i když se to nezdá, mistr v úklidu nepohodlného „smetí“ dokáže stále bavit.

Nový Hitman se vrací k okamžitému přístupu k novým cílům, což znamená, že nechal za sebou epizodické rozdělení, kvůli kterému přestal být součástí Square Enix. Jelikož jsem názoru, že kouskování byl pěkně pitomý nápad, rozhodně vítám neplánovaný návrat ke standardu. Proč neplánovaný? Už instalace hry dává jasnou odpověď. Titul opět instaluje mise nezávisle na sobě, čímž potvrzuje, že IO Interactive chtělo pokračování distribuovat jako druhou sezónu. Menu a uživatelské rozhraní jen tiše svědčí, protože nenabízí absolutně nic nového. Jako byste plynule navázali na druhou řadu seriálu nebo zašli na pokračování bijáku, který se produkoval souběžně s předešlým dílem.

Ještě po třetím kontraktu, tedy v polovině kampaně, jsem přemýšlel, jak vlastně druhého Hitmana „okecat“. Však by stačilo napsat, že je stejně zábavný jako minule, jen s novými mapami a dvěma režimy, kvůli kterým pro hru do obchodu rozhodně nepoběžíte. Agenturní poslíček smrti má ale něco malého navíc. Zdánlivě neviditelnou součástku, díky níž ten flašinet hraje krapet čistěji. Drobnost, kvůli které se do Kolumbie, Miami či Indie vracíte s chutí, nikoliv z povinnosti, že hra nebyla zadarmo a vy po osmi hodinách znáte všechny cíle.

Dá mi odpověď prolog? To záleží, na co se ho zeptám. Povinný úvod pro ty, co si nájemného vraha pletli s Markem Vašutem, přivádí dění na pláž. V milionářské rezidenci má dojít k eliminaci prvního cíle. Tomu předchází průzkum, nesoucí se v mottu „make the world your weapon“. Je jedno, kam jste vlezli, všude jsou věci, které o pár minut později můžou sloužit jako předmět doličný. A pokud ne přímo, rády pomůžou při přípravě pasti nebo se stanou součástí důmyslné sabotáže. Nešlo se vyhnout údivu nad velikostí inventáře. Kam ten chlap všechny věci strká, nevím, ale patrně do míst, kam se dívá jen letištní kontrola a diplomovaný lékař. Na každý pád, letošní využití okolí dobře rozšiřuje předešlé možnosti.

Kdyby náhodu váš důvtip trpěl kreativní impotencí, bohatě zastoupený seznam výzev napoví, jak efektivně a vlastně i efektně odstranit předmět kontraktu. V takovém případě je ale velice žádoucí znát prostředí. Je strašně pěkné, že chcete jako zbraň použít například lustr, ale pokud má policie tu pohádku o nehodě zbaštit i se žárovkami, je třeba sehnat potřebné nářadí. Předměty většinou bývají na logických místech, neboť vývojáři nezakomponovali do hry prvek nepořádku. Nářadí se tak povaluje v garáži či dílně, jed na krysy leží ve sklepě a sedativa půjdete hledat do koupelny. Máte-li hodně času, mapa je jen vaše. V opačném případě jsou výtečným pomocníkem příběhové eliminace.

Jejich seznam je opět v herní nabídce. Když si je vyberete sami, hra vás postupně provede několika záchytnými body, až se dostanete k samotnému cíli. Součástí těchto příležitostí jsou sledování, odposlechy konverzací, převleky nebo zabití shodou nešťastných náhod. K likvidaci můžete přijít i úplnou náhodou, a to, když narazíte na dialog NPC postav, vyvolávající příslušnou příležitost. A nechybí ani hlas z hora, tedy Diana, která má víc informací než tuzemské sdělovací prostředky. Protože jde o totožný princip jako minule, první průchod hrou jsem volil právě formou příběhů. Titul si je vědom, že jeho předností je znovuhratelnost, a tak vám po skončení mise nabízí další příběhy. Kolumbii, Miami a Indii jsem si okamžitě zopakoval ještě jednou. V tu chvíli se objevil onen malý článek, díky němuž je pokračování o něco chytlavější.

Je pravda, že lokací je „pouze“ šest, tedy vlastně sedm, a že jen čtyři mají pamětihodný charakter. Nicméně tato většina propůjčuje více volnosti a variability než valná část produkce s otevřeným světem. Místa, která studio proklamovalo v ukázkách, jsou pouhým zlomkem celkové plochy. Když se podíváte na půdorys mapy, nejste schopni pochopit to enormní množství cest. Ten bezpočet přístupů k jednotlivým situacím, z nichž zpravidla vznikají další dvě, tři nebo i čtyři varianty. Designéři úrovní mají můj nekonečný obdiv, protože sám nejsem schopný vymyslet ani bludiště na kousku papíru. Oni kombinují mapy o velikosti městských čtvrtí, které prokládají řadou pater.

Jeden by se až bál, že zastávky v jednotlivých destinacích nevyhladí vyholená hlava, ale nedostatečný pocit ze skutečného života. Znáte to, máte překrásné prostředí, ovšem jeho tepová frekvence připomíná oblast testování jaderného arzenálu. Domy jsou pouhou kulisou a obyvatelstvo simuluje spíše androidy než lidské bytosti. Hitman byl v tomto ohledu vždy ten z lepších a nový díl to jen potvrzuje. Plánovat misi s ohledem na rušné tržiště nebo závodní podnik, to je čistá radost. Obyčejní lidé jsou všímavý a pro zbytečnou paniku nejdou daleko. Přitom si ale hledí svého a pakliže jim nezkříží cestu podezřelé chování, jednají samostatně. Hlavní postavy jsou dokonce schopny náhodných rozhodnutí, což se ukáže hned v prologu.

Když mluvím o mapách, musím navázat grafikou. Ať už si vyberete režim s větší frekvencí snímků nebo s rozlišením 4K, hra vypadá velmi dobře. Ne špičkově, ale rozhodně nadprůměrně. Světelné efekty jsou použity s jemností a dobře vystihují atmosféru jednotlivých koutů světa. Textury se snaží působit dražším dojmem, než ve skutečnosti jsou. Většinou úspěšně, ale příležitostně můžete narazit na místo, kde se vývoj zastavil u minulé generace. Tam vaše kroky ale povedou jen proto, že chcete poznat každý kout herního prostředí. Konzole Xbox One X nemá jen dva režimy grafiky, ale také možnost odemknout frekvenci snímků. A to i se zapnutým 4K módem. Zařízení nezní, že by s tím muselo soupeřit, přesto jsou výkyvy frameratu znatelné, což může někomu vadit. Já s tím byl za dobře, protože pod hraniční třicítku snímky nepadly.

Pokud by k vytvoření vydařené stealth záležitosti byly zapotřebí jen prvky výše, bylo by zaděláno na špičkové pokračování. Ale, když chcete mít ramena sedřená od omítky, záda zničená od krčení a oči podrážděné od ukrývání ve skříni, potřebujete obstojné protivníky. V tomto případě to nejsou bývalí agenti, zkorumpovaní politici, nebezpeční podnikatelé nebo zabijáci, ale umělá inteligence. Že jsem byl při některých aktivitách vidět, ačkoliv bych přísahal na devítimilimetrové střelivo, že tam nikdo nebyl, to ještě beru. Také se smířím s tím, že vás protivníci přestanou hledat až příliš rychle. Bohužel nedokážu přehlédnout nevyvážené reakce, které hraničí s naprostou debilitou. V koupelně si hraji na mokré bandity, abych přilákal stráž u dveří. Nejenom že zaujmu úplně jiného člena ochranky mnohem dál, on ten iniciativní hlupák dokonce obejde celé patro, než dorazí do koupelny. A ještě druhými dveřmi.

Ani zvuk není vždy dvakrát vstřícný. Dvě postavy dělí plně zaplněný regál. Jakmile jdu jednu z nich přiškrtit, druhá okamžitě reaguje a jde okouknout situaci. Problém pro mě, body pro ni. Řešení? Budu dělat ještě větší bordel a po nepovinném cíli hodím hasák. Ten sice dělá randál, jehož druhým hlasem je povzdech osoby, ale nikoho to absolutně nezajímá. Obdobné situace rozhodně nejsou pravidlem a budete-li mít štěstí, vůbec se nemusí promítnout do vašeho hraní. Vždy záleží, jakou cestu si zvolíte. Čím déle jednotlivé mise opakujete a vylepšujete, tím více si všímáte neprovázanosti cílů. Například zabijete jednu osobu v přímém přenosu, a to dosti tragickým způsobem, přičemž následující cíl tuto skutečnost vůbec nebere v potaz. Čert vem, že jsou pokrevní příbuzní a celému incidentu přihlíželi další lidé. Ani nešťastné náhody nejsou úplně čisté. I když je nad slunce jasné, že právě vy jste jejími spouštěči, okolí to neřeší.

Mnohem vtipnější jsou ovšem převleky za etnické postavy. V Indii jsem málem brečel smíchy, když agent, co by tamní krejčí, šel nakupovat na trh látky. Dialogy s některými postavami musí vejít do análů herní historie. Hitman je o šest odstínů světlejší než ostatní, jeho tvář připomíná vysochaného Atlase a přesto mu někteří řeknou, že ho zase rádi vidí nebo že jejich setkání proběhlo po dlouhé době. Já vím, jde pouze o hru, která není žádnou simulací skutečného světa a rozhodně to neberu jako nějaký nedostatek. Přesto bych prosil vývojáře, ať už udělají v používání cizích identit malý progres. Pro začátek si může čtyřicet sedmička půjčit šminky od Diany.

Inovací tohoto dílu je obraz v obraze. Jeho využití spočívá v tom, že v malém okně informuje o nenadálém dění mimo vaše zorné pole. Promítá tedy objevená těla, otevření tajných místností nebo vzbuzení zájmu v okolí. Přínos je diskutabilní, protože bez použití instinktu bych často vůbec netušil, koho se obraz vlastně týkal. Zda někdo sleduje kamery bezpečnostní, je otázkou. Pokud hrdinu zaznamenají, je to bráno jako malé mínus, které můžete odmazat zničením nahrávek. Avšak vyřazení kamer z provozu nevzbuzuje výrazný zájem.

Vedle možnosti tvorby vlastních kontraktů, což nikoho nepřekvapí, nabízí menu ještě režimy Sniper Assassin a Ghost. Musím přiznat, že odstřelování mě vyloženě zklamalo. Jedna scéna, kterou si můžu zahrát sám nebo s kamarádem, obsahuje pár úkolů a její znovuhratelnost spočívá pouze ve vylepšování zbraně. To kompetitivní mód, kde se pokoušíte o stejné cíle, už je jiná medicína. Pocit, že vám soupeř může kdykoliv vypálit rybník pestřejším využitím prostředí, je až depresivní. Na mapě vidíte příští oběť a pak samozřejmě pozici protihráče. A čas ubíhá. Jestli se vám režim zalíbí nebo nikoliv, ovlivní soupeři. Tváří tvář skutečnému hráči ale jen málokdo hraje na stealth. Často jsem potkával osoby, které ze hry udělali padesát odstínů červené, jen aby se k cíli dostaly o pár sekund rychleji. Přesto je multiplayerová část příjemným zpestřením, jehož potenciál by se mohl plně projevit až s dalším dílem. Pokud tedy bude.

Možná bych vám měl něco říct i k příběhu. Jeho cesty jsou spletené, plné čachrů na vysokých postech a na křižovatkách posedávají střípky z minulosti elitního zabijáka. Kajícně však musím přiznat, že od jedné třetiny mi byl děj úplně ukradený. V první řadě, po tě letech ho považuji za lehce pitomý. Za další je vyprávěn velice odbytými cut-scénami, a nakonec mě vlastně vůbec nezajímal. Postavy určené pro hrobníka mají charizma vyprázdněného mrazáku, a to důležité o nich prozradí Diana, případně briefing před začátkem mise. Osobně zastávám tvrzení, že zápletka je tím posledním důvodem, proč bych Hitmana měl hrát.

V posledních řádcích chci připomenout, že hra je zaměřená na stealth. Největším trestem zpackaného postupu není použití checkpointu, ale nutnost tasit zbraň. Akčnější pojetí není možností, je to spíše závěrečná modlitba před tím, než v plné rychlosti a nepřipoutaní čelně střetnete kamion. Styl filmových hrdinů devadesátých let k Hitmanovi vůbec nesedí. A tvůrci to dávají znatelně najevo fyzikou, která se před slovem „arkáda“ krčí v květináči. Střílení je jednoduše za trest a kdykoliv zvolím raději poslední uloženou pozici než se obtěžovat se střelbou připomínající manipulaci s vodním dělem.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Téměř dvacet let dělá Agent 47 to samé a stále je v tom nejlepší. Troufám si však tvrdit, že je tomu spíše zásluhou bídné konkurence než evoluční křivkou vývoje. Ačkoliv je pokračování poznamenáno menšími překážkami ve vývoji, což menu a posloupnost misí přiznávají, jde o podařený stealth titul. Že si mapy a variabilita přístupu kradou pozornost pro sebe, je naprosto v pořádku. Jen by to chtělo vylepšit umělou inteligenci a posunout uvěřitelnost kamufláží na další úroveň. Snahu o multiplayer hodnotím pozitivně. Tedy až na sniperskou exhibici, z níž jsem měl až pouťový dojem. Jako celek může Hitman 2 připomínat obrovské rozšíření a patrně nebudu jediný, kdo od něj víc ani nečekal.
18. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Conarium

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

»
17. 04. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: R.B.I Baseball 19

Herní sportovci mají žně, protože celá řada sportů, u nás i těch méně známých, je zpracována do herní podoby. Hokej a fotbal jsou takové klasiky, které nikoho nepřekvapí a stejně tak virtuální zpracování amerického fotbalu. Z amerických sportů tak do sbírky chybí jenom baseball, kdy na Xbox One jsou na výběr dokonce dvě hry s touto tématikou.

»
15. 04. 2019 • DandyCZE1

RECENZE: Stellaris: Console Edition

Svět strategií je na Xboxu poměrně malý, takže za světlé výjimky jsme jedině rádi. Není totiž vůbec snadné napasovat komplikovanější ovládání na několik hlavních ovládacích prvků na gamepadu a ještě hráče zaujmout. Proto má žánr strategií stále hlavní místo na PC, a troufnu si říct, že to je poslední typ her, které vyloženě PC potřebují. Samozřejmě lze namítnout, že povolení myši a klávesnici může situaci vyřešit, ale osobně si myslím,...

»
14. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: The Grand Tour Game

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

»
14. 04. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Gang Beasts

Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.

»
10. 04. 2019 • chaosteorycz4

Recenze: Assassin’s Creed III Remastered

Tak schválně, ve kterém díle zabijácké série byly první námořní bitvy? Kdy se rozšířily možnosti parkouru? Který hrdina už nepotřeboval lékárničky pro uzdravení a proč byl důležitou součástí hraní lov a následný prodej kořisti? Všechny odpovědi jsou ukryty v historii, kterou značka Assassin’s Creed píše, a do značné míry překrucuje, už od roku 2007. Vy si teď minulost můžete zopakovat hned několikrát, a to na pozadí kolonialismu.

»
05. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Far: Lone Sails

Prý, že cesta je cíl. Oblíbené klišé, které se hodí mezi pysky každému, kdo hledal v obyčejné hře významový nebo existencionální přesah, třebaže měl děj jasně vypsaný přímo před očima. Inside, Black the Fall, Limbo, Rime, Abzu, Unravel a desítky dalších. Na oko umělecká díla, jejichž jasné poselství se vypráví mezi řádky, zatímco ústřední postava absolvuje osudovou pouť plnou překážek. Jednou je skrytým motivem politika, jindy smysl života, velice často...

»
29. 03. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Generation Zero

Invaze z vesmíru může přijít kdykoli a kdo si myslí, že jsme ve Vesmíru sami, nechť v tomto sebeklamu žije i nadále. Neříkejte mi, že při velikosti toho kolem nás, kdy přesnou velikost snad ani pořádně neznáme, se život v inteligentní formě vyvinul jenom na naší krásné modré planetě. Jenom doufám, že pokud někde život je, není tak agresivní, jak se nám snaží všechny katastrofické filmy, hry a seriály namluvit. Alespoň, že v tom...

»