RECENZE: Sekiro: Shadows Die Twice

Autor: lindros88cze Publikováno: 26.3.2019, 8:20

Publikováno: 26.3.2019, 8:20

Přiřazené štítky

Sociální sítě

O autorovi

lindros88cze

lindros88cze

Je autorem 114 článků

Každá nová hra od japonských mistrů z FromSoftware je velmi očekávanou záležitostí. Ani ne tak pro hru samotnou, ale jestli bude zapadat mezi ostatní hry studia a jestli poskytne hráčům stejnou výzvu a uspokojení jako předchozí hry. V případě Sekiro: Shadows Die Twice je odpověď jasné ano, i když nějaké výtky se vždycky najdou. Především se jedná o pokrok oproti předchozím hrám studia, a to navzdory skutečnosti, že se drží osvědčeného receptu, ale servírují jej v novém a zajímavém podání, ačkoliv to nemusí každému příznivci jejich her úplně sedět.

Hra je zasazena do Japonska v období Sengoku a vypráví poměrně přímočarý příběh v komplikovaném světě. Hrdinou je neznámý shinobi, který zasvětil svůj život ochraně mladého chlapce, jehož význam je stejně záhadný jako jeho původ. Jenomže selžete. Dědic je odveden, přijedete o levou paži a jste na pokraji smrti. Spasí vás tajemný stařec, který si říká Sculptor. Nejenže vás zachrání, ale také vám zajistí pažní protézu, jejíž výhody oceníte při záchraně svého pána. Ze začátku je to obyčejný hák, který vám umožní zkoumání různých míst včetně těch výše položených, ale postupně se naskytnou další výhody.

Základem hry jsou samozřejmě souboje, ale tentokrát především stealth. Můžete se tiše plížit po střechách či třeba stromech anebo na to jít přímo a pokusit se rozsekat vše, co se vám postaví do cesty. Pokud ovšem zvolíte druhou možnost, ihned si uvědomíte, že ačkoliv je Sekiro více dobrodružnou akcí s RPG prvky, pořád je to hra v duchu Dark Souls a ne obyčejná akce.

Podobně jako u předchozích titulů tohoto studia se postupně sami učíte, jak hra funguje. Velmi rychle tak zjistíte, že nepřátele vás mohou zabít opravdu, ale opravdu snadno, a tím myslíme i obyčejné pěšáky. Souboje v Sekiru jsou zkrátka něco úplně jiného a pokud jste nehráli Dark Souls, budete mít velký šok. Záleží na dokonalém načasování, trpělivosti a strategii. Každý nepřítel má jedinečný vzorec souboje, na který musíte přijít a v rámci svých možností jej proti němu využít.

Naštěstí zde smrt nemusí znamenat konec. Můžete samozřejmě zemřít a objevit se u záchytného bodu anebo se na místě oživit a pokračovat v boji. Pochopitelně se vám úplně neobnoví zdraví stejně jako léčivé předměty, ale přesto je to malý ústupek. Můžete tak pokračovat a případně si zachovat získané zkušenosti a peníze od posledního uložení. Nicméně oživení má svou cenu a dalo by se doslova říci, že i nedozírné následky. Více to nebudeme rozvíjet, jelikož se jedná o vskutku fascinující stránku hry, kterou bychom vám nechtěli pokazit.

Každopádně souboje jsou většinou meč proti meči či jiné zbrani a váš shinobi se pochopitelně ohání především katanou. Ve většině soubojů budete útočit, uskakovat, bránit a odrážet útoky jako diví. Určitě má smysl útoky nepřítele sledovat a naučit se jeho styl, ačkoliv se mohou střídat, a to zvláště u bossů. Kdybyste ale chtěli útočit ze stínů, tak v této hře můžete.

Stealth zde totiž oproti předchozím hrám studia má zásadní význam, ale žánrově tak hru klasifikovat nelze, protože přímým soubojům se stejně nevyhnete, ať už u bossů anebo větších skupin nepřátel. Nicméně při zkoumání světa se můžete snadno připlížit zezadu k nepříteli a uštědřit mu tak snadnou a rychlou smrt díky tzv. deathblow.

Tyto smrtelné zásahy jsou alfou a omegou soubojů v Sekiru. Jak už jsme psali, můžete jich snadno dosáhnout při plížení a tak jakéhokoliv nepřítele mimo bossů či mini-bossů odstranit jediným zásahem. Je jich možné využít i v přímém souboji, kdy soupeře dostatečně oslabíte anebo šikovně odrazíte jeho útoky. Pokud jste při procházení oblastmi spatřeni a raději utečete, lze vyčkat, než se nepřátelé zklidní a poté znovu zvolit tichý postup.

Nicméně plížení má svůj efekt i z hlediska bossů, zvláště v případě těch méně významných, kteří jen stráží nějakou lokaci a nejste do jejich spárů vržení náhle a bez varování. Někdy je tak možné se připlížit, zvláště seshora a učinit deathblow i na bosse, čímž mu seberete jeden celý život, protože zpravidla mají dva ukazatele zdraví, výjimečně i tři. Smrtící údery pak oceníte také u hlavních bossů, když je dostanete za polovinu zdraví a využijete vhodné chvíle po odražení útoku. K tomu je ale často zapotřebí některých dovedností a především zvládnutí soubojů.

Jelikož se jedná o hru od FromSoftware, vlastní odstavec si zaslouží obtížnost. A jak moc je vlastně Sekiro: Shadows Die Twice těžké? Strašně ******* moc :-). Schválně jsme se podívali po internetu a můžeme jen souhlasit, že Sekiro je často obtížnější než jejich předchozí hry. Jestli přesně po tom touží vaše srdce, asi už jste si hru pořídili, ale ostatní hráči, kteří by si užili zkoumání světa a tichý postup, by pak trpěli při soubojích s bossy.

Když ale jdete do hry od tohoto studia, musíte počítat s extrémní obtížností. V tomto případě je to ovšem opravdu škoda, protože stealth hře neskutečně sluší, ale jak už jsme psali, u soubojů s bossy je vám prakticky k ničemu, protože ti hlavní po vás půjdou hned a nemáte šanci jim uštědřit úvodní deathblow. Každopádně i tady můžete farmit, protože po uložení u sošky se tradiční nepřátelé respawnují a můžete tak dokola sbírat zkušenosti a zlato, abyste se mohli vylepšit. Nezdařený pokus u bosse tak nemusí hned znamenat konečnou.

Hodně nás bavilo zkoumání světa, ovšem skutečnost, že vám hra nechává úplnou volnost, je i na škodu. Můžete se totiž vydat hned několika směry a často narazíte na bosse, který je třeba nad vaše síly, což ovšem hned nepoznáte a pak se musíte zase hnát jinam, kde opět najdete jen další nepřekonatelnou překážku, ať vinou obtížností či slabší kamery a systému zaměření u některých kritických soubojů. Hra se tak postupně stává frustrující, protože vlastně neznáte správný směr a můžete se jen domnívat, zda zrovna na danou pasáž máte. Buď se tak budete pokoušet bosse za každou cenu porazit anebo to s hrou vzdáte úplně.

Stejně jako u předchozích Soulsborne her se dá říci, že nejlepší částí hry jsou bossové, ovšem tady tomu tak není. Jak už jsme naznačili, nejlepší stránkou hry je rozhodně stealth a dojem, že jste ninja, čímž může Sekiro připomínat sérii Tenchu. Zkoumání úrovní, šplhání po stromech či střechách, a tichá likvidace nepřátel… u toho všeho se budete královsky bavit. Jenomže je tady pořád problém s obtížností, která je vysoká hned ze začátku a spoustu hráčů odradí. Kdyby tvůrci zvolili pozvolnější výzvu, zvláště v úvodních pasážích hry a zaměřili se spíše na větší skupiny tradičních nepřátel, než na náročné bossy, hráči by se s hrou podstatně lépe sžili.

Navzdory určitým nedostatkům je Sekiro parádní kombinací Dark Souls a akční dobrodružné hry. Lokace jsou nádherné a uchvátí vás architektura jednotlivých úrovní. Systém vylepšování je jednoduchý bez přílišného důrazy na RPG prvky, ale přesto je propracovaný a nesvádí od příběhu, který klade důraz na hlavního hrdinu. Potěší taktéž spousta obsahu s důrazem na zkoumání a skutečné pochopení světa okolo. A pokud Sekiro pokoříte, budete si připadat jako skutečný herní mistr.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Sekiro: Shadows Die Twice je jasným důkazem, že tihle borci z Japonska prostě umí a jsou skutečnými mistry v tom, co dělají. Navzdory změnám v zasazení, vyprávění příběhu a hratelnosti je nadále největším tahákem kouzlo, které pohltilo nespočet hráčů série Dark Souls. Fanoušci si budou užívat každý souboj, pestrá prostředí a neskutečně těžké souboje s bossy. Ovšem ostatní, kteří nejsou ochotni strávit dlouhé hodiny pilováním svých bojových dovedností, by si měli objednat náhradní nervy a tunu ovladačů, protože je čeká frustrující období. S menším důrazem na bossy by se jednalo o fantastickou stealth ninja akci, ale i tak je to dosti blízko.
  • Maladava

    Sice to není můj šálek kávy, ale hra vypadá super a třeba ji někdy pořídím. A už jsem četl a slyšel, že spousta lidí hru vrací, protože je moc těžká 😀

    • Olishu

      Těžká je, motám se pořád ještě na začátku, ale jako jinak to nejde, ona je vážně krásná a skvělá 🙂 Zkusit to alespon musíš! 🙂

  • VencaF

    O kdyz je to krasna gamesa, proc nikdo neudela pokracovani serie TENCHU

11. 06. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: MotoGP 19

Motocyklová sezóna začíná, a to jak skutečná, tak prestižní seriál MotoGP. Motorky v posledních letech získávají na oblibě i proto, že Formule 1 pro někoho může ztrácet své kouzlo, jelikož v ní dominují stále ti samí a v průběhu závodů se toho na trati moc neděje z důvodu šetření paliva nebo pneumatik. Ve virtuálním světě je situace opačná, protože Codemasters ukázali, jak se má pracovat se značkou Formule 1, kdežto Milestone se svým MotoGP...

»
08. 06. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Cook, Serve, Delicious! 2!!

Ne jenom hraním, živ je člověk. Abychom mohli spokojeně hrát, je dobré se předtím pěkně najíst, protože jinak se musí odbíhat a shánět něco k snědku. Člověk se ale poté nemůže plně soustředit na hraní a přichází o dokonalé a duchaplné herní zážitky. Hry se v posledních letech věnují lecjakým činnostem běžného života a ani vaření jídla nechybí. Následující hru jsem si na recenzi vybral hlavně proto, že podobný styl mám moc...

»
07. 06. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Warhammer: Chaosbane

Řada příznivců už určitě delší dobu touží po akční RPG z fantasy světa Warhammeru. Pokud patříte mezi ně, konečně jste se dočkali. Možná jste z upoutávek sami poznali, že tvůrci se hodně inspirovali klasikami tohoto izometrického žánru, a to samozřejmě včetně Diabla. Výsledek je ovšem všelijaký, jelikož základ je slušný a třeba poslouží k dalším hrám, ovšem schází pestrost a postupně se více a více vyskytuje repetetivnost, kterou pocítí především veteráni žánru.

»
29. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: American Fugitive

Jó, americký venkov. Místo hodné obdivu, jehož tempo udávají domácí pálenka, silné káry a dobytek táhnoucí pastvinou. Rozvětvené rodinné klany dávají naději, že první milostné zkušenosti přijdou od sestřenice. Na zadním sedadle Buicku, kde už před léty trénoval fotřík s tetou. Kriminalita vlastně neexistuje. Po sebevraždě zákoníku práce ve skartovačce, je totiž největším zločineckým celkem policejní sbor. Na druhou stranu má dobré tarify a podporuje drobné podnikatele v jejich trestné činnosti. Obchody...

»
26. 05. 2019 • CryLineT2

Recenze: Team Sonic Racing

„Nové závody s ježíkem? Sem s nimi!“ Podobnou reakci provázelo zjištění, že král dlouhých sprintů opět usedl za volant. Přemýšleli jste vůbec nad tím, proč Sonic potřebuje auto, když by v teoretické rovině byl první po svých? Já také ne, protože jsem vděčná za další infantilní postavičky, které se v neméně infantilních autíčkách snaží získat zlatavý pohár. Zřídka kdy totiž narazíte na lepší rodinou hru, než jsou arkádové závody s dětskou grafikou a otevřenou přístupností.

»
24. 05. 2019 • chaosteorycz11

Recenze: Layers of Fear 2

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

»
23. 05. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Sniper Elite V2 Remastered

Říkáte si zase další remaster? Už tomu tak je a možná nám jen pánové ze studia Rebellion chtějí zkrátit čekání na pátý Sniper Elite. Každopádně tento měsíc už je tomu sedm let, co do obchodů dorazil Sniper Elite V2 a my se teď mrkneme na zoubek jeho remasteru pro Xbox One.

»
18. 05. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Rage 2

Dlouhé desítky let si autoři filmů, her a knih dávali práci, aby svět po globální katastrofě působil tak depresivně, že si z něho i fanoušek doom metalu má chuť podřezat žíly. Pak ale někdo přišel se studií, jak se asi bude chovat tlupa orangutanů ve skladu barev a laků. Samozřejmě udělá barevný nepořádek, který by šikovný hokynář prodal jako umělecké dílo nadčasového umělce. Nač ale dělat z neorganizovaného bince něco víc než...

»