RECENZE: Sekiro: Shadows Die Twice

Autor: lindros88cze Publikováno: 26.3.2019, 8:20

Publikováno: 26.3.2019, 8:20

Přiřazené štítky

Sociální sítě

O autorovi

lindros88cze

lindros88cze

Je autorem 113 článků

Každá nová hra od japonských mistrů z FromSoftware je velmi očekávanou záležitostí. Ani ne tak pro hru samotnou, ale jestli bude zapadat mezi ostatní hry studia a jestli poskytne hráčům stejnou výzvu a uspokojení jako předchozí hry. V případě Sekiro: Shadows Die Twice je odpověď jasné ano, i když nějaké výtky se vždycky najdou. Především se jedná o pokrok oproti předchozím hrám studia, a to navzdory skutečnosti, že se drží osvědčeného receptu, ale servírují jej v novém a zajímavém podání, ačkoliv to nemusí každému příznivci jejich her úplně sedět.

Hra je zasazena do Japonska v období Sengoku a vypráví poměrně přímočarý příběh v komplikovaném světě. Hrdinou je neznámý shinobi, který zasvětil svůj život ochraně mladého chlapce, jehož význam je stejně záhadný jako jeho původ. Jenomže selžete. Dědic je odveden, přijedete o levou paži a jste na pokraji smrti. Spasí vás tajemný stařec, který si říká Sculptor. Nejenže vás zachrání, ale také vám zajistí pažní protézu, jejíž výhody oceníte při záchraně svého pána. Ze začátku je to obyčejný hák, který vám umožní zkoumání různých míst včetně těch výše položených, ale postupně se naskytnou další výhody.

Základem hry jsou samozřejmě souboje, ale tentokrát především stealth. Můžete se tiše plížit po střechách či třeba stromech anebo na to jít přímo a pokusit se rozsekat vše, co se vám postaví do cesty. Pokud ovšem zvolíte druhou možnost, ihned si uvědomíte, že ačkoliv je Sekiro více dobrodružnou akcí s RPG prvky, pořád je to hra v duchu Dark Souls a ne obyčejná akce.

Podobně jako u předchozích titulů tohoto studia se postupně sami učíte, jak hra funguje. Velmi rychle tak zjistíte, že nepřátele vás mohou zabít opravdu, ale opravdu snadno, a tím myslíme i obyčejné pěšáky. Souboje v Sekiru jsou zkrátka něco úplně jiného a pokud jste nehráli Dark Souls, budete mít velký šok. Záleží na dokonalém načasování, trpělivosti a strategii. Každý nepřítel má jedinečný vzorec souboje, na který musíte přijít a v rámci svých možností jej proti němu využít.

Naštěstí zde smrt nemusí znamenat konec. Můžete samozřejmě zemřít a objevit se u záchytného bodu anebo se na místě oživit a pokračovat v boji. Pochopitelně se vám úplně neobnoví zdraví stejně jako léčivé předměty, ale přesto je to malý ústupek. Můžete tak pokračovat a případně si zachovat získané zkušenosti a peníze od posledního uložení. Nicméně oživení má svou cenu a dalo by se doslova říci, že i nedozírné následky. Více to nebudeme rozvíjet, jelikož se jedná o vskutku fascinující stránku hry, kterou bychom vám nechtěli pokazit.

Každopádně souboje jsou většinou meč proti meči či jiné zbrani a váš shinobi se pochopitelně ohání především katanou. Ve většině soubojů budete útočit, uskakovat, bránit a odrážet útoky jako diví. Určitě má smysl útoky nepřítele sledovat a naučit se jeho styl, ačkoliv se mohou střídat, a to zvláště u bossů. Kdybyste ale chtěli útočit ze stínů, tak v této hře můžete.

Stealth zde totiž oproti předchozím hrám studia má zásadní význam, ale žánrově tak hru klasifikovat nelze, protože přímým soubojům se stejně nevyhnete, ať už u bossů anebo větších skupin nepřátel. Nicméně při zkoumání světa se můžete snadno připlížit zezadu k nepříteli a uštědřit mu tak snadnou a rychlou smrt díky tzv. deathblow.

Tyto smrtelné zásahy jsou alfou a omegou soubojů v Sekiru. Jak už jsme psali, můžete jich snadno dosáhnout při plížení a tak jakéhokoliv nepřítele mimo bossů či mini-bossů odstranit jediným zásahem. Je jich možné využít i v přímém souboji, kdy soupeře dostatečně oslabíte anebo šikovně odrazíte jeho útoky. Pokud jste při procházení oblastmi spatřeni a raději utečete, lze vyčkat, než se nepřátelé zklidní a poté znovu zvolit tichý postup.

Nicméně plížení má svůj efekt i z hlediska bossů, zvláště v případě těch méně významných, kteří jen stráží nějakou lokaci a nejste do jejich spárů vržení náhle a bez varování. Někdy je tak možné se připlížit, zvláště seshora a učinit deathblow i na bosse, čímž mu seberete jeden celý život, protože zpravidla mají dva ukazatele zdraví, výjimečně i tři. Smrtící údery pak oceníte také u hlavních bossů, když je dostanete za polovinu zdraví a využijete vhodné chvíle po odražení útoku. K tomu je ale často zapotřebí některých dovedností a především zvládnutí soubojů.

Jelikož se jedná o hru od FromSoftware, vlastní odstavec si zaslouží obtížnost. A jak moc je vlastně Sekiro: Shadows Die Twice těžké? Strašně ******* moc :-). Schválně jsme se podívali po internetu a můžeme jen souhlasit, že Sekiro je často obtížnější než jejich předchozí hry. Jestli přesně po tom touží vaše srdce, asi už jste si hru pořídili, ale ostatní hráči, kteří by si užili zkoumání světa a tichý postup, by pak trpěli při soubojích s bossy.

Když ale jdete do hry od tohoto studia, musíte počítat s extrémní obtížností. V tomto případě je to ovšem opravdu škoda, protože stealth hře neskutečně sluší, ale jak už jsme psali, u soubojů s bossy je vám prakticky k ničemu, protože ti hlavní po vás půjdou hned a nemáte šanci jim uštědřit úvodní deathblow. Každopádně i tady můžete farmit, protože po uložení u sošky se tradiční nepřátelé respawnují a můžete tak dokola sbírat zkušenosti a zlato, abyste se mohli vylepšit. Nezdařený pokus u bosse tak nemusí hned znamenat konečnou.

Hodně nás bavilo zkoumání světa, ovšem skutečnost, že vám hra nechává úplnou volnost, je i na škodu. Můžete se totiž vydat hned několika směry a často narazíte na bosse, který je třeba nad vaše síly, což ovšem hned nepoznáte a pak se musíte zase hnát jinam, kde opět najdete jen další nepřekonatelnou překážku, ať vinou obtížností či slabší kamery a systému zaměření u některých kritických soubojů. Hra se tak postupně stává frustrující, protože vlastně neznáte správný směr a můžete se jen domnívat, zda zrovna na danou pasáž máte. Buď se tak budete pokoušet bosse za každou cenu porazit anebo to s hrou vzdáte úplně.

Stejně jako u předchozích Soulsborne her se dá říci, že nejlepší částí hry jsou bossové, ovšem tady tomu tak není. Jak už jsme naznačili, nejlepší stránkou hry je rozhodně stealth a dojem, že jste ninja, čímž může Sekiro připomínat sérii Tenchu. Zkoumání úrovní, šplhání po stromech či střechách, a tichá likvidace nepřátel… u toho všeho se budete královsky bavit. Jenomže je tady pořád problém s obtížností, která je vysoká hned ze začátku a spoustu hráčů odradí. Kdyby tvůrci zvolili pozvolnější výzvu, zvláště v úvodních pasážích hry a zaměřili se spíše na větší skupiny tradičních nepřátel, než na náročné bossy, hráči by se s hrou podstatně lépe sžili.

Navzdory určitým nedostatkům je Sekiro parádní kombinací Dark Souls a akční dobrodružné hry. Lokace jsou nádherné a uchvátí vás architektura jednotlivých úrovní. Systém vylepšování je jednoduchý bez přílišného důrazy na RPG prvky, ale přesto je propracovaný a nesvádí od příběhu, který klade důraz na hlavního hrdinu. Potěší taktéž spousta obsahu s důrazem na zkoumání a skutečné pochopení světa okolo. A pokud Sekiro pokoříte, budete si připadat jako skutečný herní mistr.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Sekiro: Shadows Die Twice je jasným důkazem, že tihle borci z Japonska prostě umí a jsou skutečnými mistry v tom, co dělají. Navzdory změnám v zasazení, vyprávění příběhu a hratelnosti je nadále největším tahákem kouzlo, které pohltilo nespočet hráčů série Dark Souls. Fanoušci si budou užívat každý souboj, pestrá prostředí a neskutečně těžké souboje s bossy. Ovšem ostatní, kteří nejsou ochotni strávit dlouhé hodiny pilováním svých bojových dovedností, by si měli objednat náhradní nervy a tunu ovladačů, protože je čeká frustrující období. S menším důrazem na bossy by se jednalo o fantastickou stealth ninja akci, ale i tak je to dosti blízko.
  • Maladava

    Sice to není můj šálek kávy, ale hra vypadá super a třeba ji někdy pořídím. A už jsem četl a slyšel, že spousta lidí hru vrací, protože je moc těžká 😀

    • Olishu

      Těžká je, motám se pořád ještě na začátku, ale jako jinak to nejde, ona je vážně krásná a skvělá 🙂 Zkusit to alespon musíš! 🙂

  • VencaF

    O kdyz je to krasna gamesa, proc nikdo neudela pokracovani serie TENCHU

22. 04. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Road Redemption

Hráči rádi vzpomínají na staré dobré klasiky, které přinesly nějakou tu zajímavou herní mechaniku. Spousta z těchto her by byla velice zajímavých i pro dnešní hráče, protože moc nezestárly, nebo by jim stačilo jenom trochu, aby odpovídaly dnešním standardům. I proto je pro dnešní vývojáře lákavá představa toho, že vezmou starou hru a pokusí se na ní postavit svou herní budoucnost. Bohužel ne vždy to dobře dopadne.

»
21. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: World Enduro Rally

Občas strávíte s hrou desítky hodin a stále nacházíte překvapující momenty. Ještě lepší je, když si vývojáři pro sebe nechají nějaký ten taj a během propagace nepropálí veškeré trumfy. Poslední dobou se sice stává, že neočekávané momenty pramení z trestuhodného stavu hry, ale zrovna dnes se nechci bavit o Bethesdě. Vlastně ani nevím o čem se budu bavit, protože World Enduro Rally není tajemná diva ve večerních šatech. Je to laciná rajda,...

»
18. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Conarium

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

»
17. 04. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: R.B.I Baseball 19

Herní sportovci mají žně, protože celá řada sportů, u nás i těch méně známých, je zpracována do herní podoby. Hokej a fotbal jsou takové klasiky, které nikoho nepřekvapí a stejně tak virtuální zpracování amerického fotbalu. Z amerických sportů tak do sbírky chybí jenom baseball, kdy na Xbox One jsou na výběr dokonce dvě hry s touto tématikou.

»
15. 04. 2019 • DandyCZE1

RECENZE: Stellaris: Console Edition

Svět strategií je na Xboxu poměrně malý, takže za světlé výjimky jsme jedině rádi. Není totiž vůbec snadné napasovat komplikovanější ovládání na několik hlavních ovládacích prvků na gamepadu a ještě hráče zaujmout. Proto má žánr strategií stále hlavní místo na PC, a troufnu si říct, že to je poslední typ her, které vyloženě PC potřebují. Samozřejmě lze namítnout, že povolení myši a klávesnici může situaci vyřešit, ale osobně si myslím,...

»
14. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: The Grand Tour Game

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

»
14. 04. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Gang Beasts

Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.

»
10. 04. 2019 • chaosteorycz4

Recenze: Assassin’s Creed III Remastered

Tak schválně, ve kterém díle zabijácké série byly první námořní bitvy? Kdy se rozšířily možnosti parkouru? Který hrdina už nepotřeboval lékárničky pro uzdravení a proč byl důležitou součástí hraní lov a následný prodej kořisti? Všechny odpovědi jsou ukryty v historii, kterou značka Assassin’s Creed píše, a do značné míry překrucuje, už od roku 2007. Vy si teď minulost můžete zopakovat hned několikrát, a to na pozadí kolonialismu.

»