Recenze: The One We Found

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.11.2018, 12:30

Publikováno: 10.11.2018, 12:30

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1850 článků

Často melu pantem, že dnešní herní produkce vychází s balením dětských plen, dudlíkem a návodem pro nejhloupější z hloupých. Všude samé ukazatele, poznámky a vysvětlivky, přes které v konečném důsledku není pořádně vidět to nejdůležitější. Ano, jsou výjimky, a to většinou z nízkonákladové výroby, s nimiž mozkové závity roztočíte jak Wankelův motor. Do této společnosti patří survival The One We Found, který vedle temné atmosféry nabízí i pořádnou dávku logických překážek.

Spojte hardcore logickou hru, prvky známé z her o přežití, prostředí nemálo podobné tomu z Outlast a dostanete příběh o ústavu pro duševně choré. Whisperwood Mental Institution býval typický blázinec na samotě u lesa, kam dáte strýčka, když v noci začne vídat Napoleona, hledajícího cestu z Elby. Ovšem od doby, co byl pod zemí objeven rozsáhlý jeskynní komplex, změnila se nemovitost poslední pomoci na strašidelný dům. Situaci přijíždí obhlédnout psychoterapeut James Ledgewick, na kterého čeká životní zkouška v oblasti psychiky. A vy se příliš neradujte, protože na vás také.

Z The One We Found mohlo být cokoliv. Atmosférický akční horor ve stylu Resident Evil VII, nekompromisní žánrovka jdoucí ve stopách Outlastu, pocta kultovní Amnesii nebo zajímavá jednohubka odkazující na SAW. Nic z toho se nekoná. Titul nejčastěji připomíná zpětně kompatibilní kousek z prvního xboxu, na kterém se navíc podepsala noční směna pánů programátorů. Rád bych přešel handicapy, zejména jde-li o projekt jedné osoby. Obdivuji očividný zápal pro látku a nadšení, se kterým jsou určité pasáže tvořeny. To bych ji ale muselo být jen pár, ne celý paralympijský tým.

Deset. Tolik je počet úrovní, kdy se vašimi nejlepšími přáteli stanou svítilna a zbraň střelného typu. Držet naživu zdroj světla není problém, protože baterií je všude tolik, že by s nimi ušák od Duracellu vydržel do příštího návratu Halleyovy komety. S náboji to může být trochu ošemetné, ale bystré oko a zvědavý nos snad pomůžou i s těmito zásobami. Vše najdete v inventáři z přelomu tisíciletí, kde se dá mluvit o všem, jen ne o přehlednosti a uživatelské vstřícnosti. Největším probléme je výměna hlavních zbraní, která bez návštěvy inventáře není možná. Hra se během této procedury nepřeruší, takže se jen tiše modlíte, aby protivníci zakopli o předpotopní textury a dali vám trochu toho času navíc.

V úvodu kvituji tituly vyzývající mozek na přímou konfrontaci. The One We Found se do ringu hrne s odhodláním. Myslí si, že stačí vymyslet několik hádanek, obalit je sympatickým dějem a pak deklasovat každého, kdo se pokusí projít až do finále. Zapomíná však na jednu důležitou věc, level design. Velká část hádanek selhává na špatně navržených úrovních, případně na nevhodně zvoleném klíči k řešení. Slabost hned v prvním levelu ukazuje márnice. Potřebujete zjistit kód, který vám zpřístupní první zbraň. Že je čtyřmístná kombinace složena ze dvou číslic napovídají krvavé otisky, tudíž zkoušíte logicky ty nejjednodušší varianty. Za pár vteřin slavíte úspěch a jdete dál. Ale počkat, až tady je legenda ke kombinaci? Ano. Navíc je spojena se stealth průchodem, který krom zjištění čísla nemá žádné jiné využití.

Druhá úroveň je rozbitá jak ojetina z autobazaru. Pokud místo zamýšleného průzkumu větracího systému uděláte pár kroků navíc, zakončíte level achievementem a jdete dál. Za méně než půl minuty. Doteď vlastně nechápu, zda to byla záměrná alternativa nebo chyba. Takto bych mohl pokračovat ještě osmkrát, neboť v každé úrovni číhá konina plynoucí z nezkušenosti autora. Hádanky, kde nemáte žádnou indicii mě tak nakonec bavily nejvíc, protože nehrozilo, že jsou špatně umístěny. Celé dvě až tři hodiny vám život komplikují různé entity a blázni. Co nelevituje, můžete poslat na onen svět zbraní.

Na střelbu jsem si nezvykl a kvůli tomu se stala tím největším hororovým prvkem. Nejprve si péči vyžádala senzitivita ovládání. Hra portaci z PC příliš nezastírá, tudíž je nutné utlumit reakce páček. Téměř na minimum. Později zbývalo už jediné, a to smířit se s tím, že zásahy mají přesnost opilého farmáře na divokém západě. Headshoty nejsou pokaždé detekovány správně. U pistole můžete podezřívat svou vlastní nepřesnost, ale když z metru míříte na ciferník brokovnicí, a přesto výstřel vyjde do ztracena, asi není vše v pořádku. Pokud si přeci jen střelbu oblíbíte, naleznete v menu ještě režim přežití, který připomíná zombie módy z Black Ops. Ale jen vzdáleně.

Pamatujete na hororovou akci F.E.A.R.? Tak The One We Found se k ní graficky ani neblíží. Vizuál obdobných „kvalit“ jsem vyděl na konci první generace Xboxu. Ve spojení s necelými šesti stovkami jeho kvality padají ještě hlouběji. Dlouhá načítání, při kterých i Xbox One X musí chlazení připomenout, k čemu bylo vlastně vytvořeno, prozrazují horší optimalizaci. Plusová hodnocení tentokrát nesbírá ani zvuk. Přestože má pár zajímavých pasáží, jeho cirkulace je příliš častá. Navíc naprosto postrádá prostorovou orientaci. Pečetí podprůměru je uživatelské rozhraní, připomínající první díly série Resident Evil.

3
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Dbejte upozornění v úvodu hry, kde jste varování, že titul může způsobit nestandardní stavy nebo psychické výkyvy. A ruce pryč. Jinak hrozí, že budete chtít ublížit nejen autorovi, ale také konzoli a sobě. The One We Found působí jako prezentační projekt, se kterým by začínající vývojář zkoušel štěstí na přijímacím pohovoru. Úrovně jsou postavené ledabyle a často zcela nesmyslně. Navíc s dekádou starými nástroji, které nejsou ani zdaleka optimálně využity.
  • VencaF

    deloo, ted jsem rozjel Rise of Insanity a maras

  • klidas

    v poslednej dobe tu pribudaju recenzie hier s nizskym hodnotenim…recenzent ma zle obdobie, alebo su tie hry fakt take zle? 🙂

    • Chaosteory CZ

      Špatné období snad ne 🙂
      Jsou i hry, kterým jsem dal relativně vysoká čísla (WWE, Spintires nebo 11-11), ale pak jsou i ty, která si je opravdu nezaslouží. Dříve tu nebývaly, protože bych se s potencionálním brakem ani nezabýval. Nicméně fakt, že takové hry budu přehlížet, jejich existenci nezmění.
      A zrovna The One We Found vypadá na trailerech skutečně o 100 % lépe, než ve skutečnosti 🙂

14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»
25. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Storm Boy

Silné příběhy nejsou doménou jenom knih či filmů, ale stále více se o ně pokoušejí, a dost často i úspěšně, herní vývojáři. Výsledky se různí stejně, jako herní žánry, protože by se dalo říct, že silný příběh jde naroubovat téměř na jakýkoli žánr. Můžeme střílet emzáky a přitom prožívat drama, užívat si malebného světa, který sužují vážné problémy nebo se prohánět po polích a vytvářet si příběhy vlastní.

»