Recenze: Wolfenstein II: The New Colossus

Publikováno: 30.10.2017, 9:08

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1208 článků

S každou novou hrou si ve skrytu duše přeji, aby měla co nejméně technických chyb, protože na nich pak hoří i ty nejúspěšnější značky. U pokračování Wolfensteina je pak mé přání ještě silnější, protože nebudu zapírat, prostě na něj trpím. V době, kdy lidé na náměstí cinkali klíči tak silně, až jim polovina popadala do kanálu, jsem byl dvouleté škvrně. Je tedy jasné, že moje dospívání bylo spjato se silným nástupem technologie na náš trh. Skutečnost, že pana Blazkowicze jsem znal dřív než periodickou soustavu prvků, pak dnešními měřítky není příliš chvályhodná, ale co už. A tak zatímco jiní považují za etalon 3D stříleček DOOM nebo Quake, mým akčním hrdinou je Wolfenstein.

Tři roky jsme museli čekat, aby MachineGames povolaly zpět do akce kapitána Williama B.J. Blazkowicze. Události minulého dílu nejsou zapomenuty, naopak se na ně navazuje, a to i důležitou volbou z jejich předešlého závěru. Neberte ji na lehkou váhu, neboť do jisté, méně značné míry, ovlivní styl vašeho hraní a vyprávěný příběh. Hrátky hlavního hrdiny s atomovým kanóne mají za následek, že Frau Engel má velice, ale velice špatnou náladu, což odnáší jak vedení jednotky Kreisau Circle, tak samotný Terror Billy. Jenže ani série „drobných fyzických nedostatků“ ho nezlomí v boji s nacistickým režimem, který zakotvil v Americe. Za pomoci milované ženy Anyy, vědce Seta a zbylých členů staré party nachází útočiště v německém plavidlem Eva’s Hammer, s nímž vyráží k americkým břehům.

Na oko je nová Amerika možná rájem árijské rasy, nicméně v jejím nitru doutnají zbytky odboje. Ty je třeba kontaktovat, seskupit a zažehnout ve jménu revoluce dřív, než Frau Engel vyhubí zbytky vzpurných obyvatel. Zálusk má i na samotného Blazkowicze, kterého by nejraději popravila před zraky zfanatizovaných davů. Prostě nacisti, u nich dodržování ženevské konvence nečekejte. BJ však nemusí čelit jen nacistickým jednotkám, ale také svým vlastním démonům přicházejícím jak z dětství, tak od nebohé Caroline. Navíc má na cestě dvojčata, pro které chce něco víc, než jen pracovní tábory nebudou-li mít správnou barvu očí a vlasů.

Jestli jste si někdy položili otázku, proč Wolfenstein nemá multiplayer, pak příběh je hlavním důvodem. Všichni víme, jak končí celky pokoušející se o příběhově založené hry, takže se Wolfenstein stává pozvolna raritou a je jednou z posledních stříleček, do níž mají online a sociální funkce dveře zavřené. Zápletka je sice béčko jak vystřílené z konce minulého století, nicméně má dobré vedení, zbytečně nikam nepospíchá, a když je třeba, dokáže lusknutím prstu nasadit vážný tón. Jakmile se BJ začne utápět ve vzpomínkách na dětství nebo přijde na přetřes jeho rodina, hra je až nečekaně komorní. Otěže v tu chvíli přebírá drama, jenž si koně vede temným údolím plným pomníků minulosti. Přesto děj nikdy nespadne do přehnaného patosu a vždy se v pravou chvíli vrátí k akci a nadsázce.

Jak už bylo řečeno, scénáristé dobře vědí, co a kdy nám chtějí odvyprávět, proto se nikam neženou. Prostor tak mají i vedlejší postavy, které nejsou jen přívěskem hlavního hrdiny, ale plnohodnotnými částmi skládačky. Dochází k zajímavým vývojům charakterů, a i kdybych zapomněl na zakřiknutou nacistku nebo Wyatta s jeho duhovým kamarádem, Anya má místo v mém srdci navždy. Transformace starostlivé zdravotní sestry do horkokrevné milující ženy v pokročilém stádiu těhotenství, která bez mrknutí oka bojuje za odboj, je vynikající. Její krvavé finále pak patří mezi pamětihodné scény. Ano, je možná trochu přehnané, ale neskutečně stylové a hlavně sexy. Pokud tohle dělají se ženou mateřské hormony, asi bychom se měli s přítelkyní přestěhovat z paneláku, dokud je čas.

Cut scény tvoří značnou část hry, tudíž se sluší poukázat na jejich precizní zpracování. Tvůrci mají práci s kamerou v malíčku a nebojí se podhledů používaných Michaelem Bayem, efektních střihů dvou nesouvisejících realit nebo silných filtrů ve vážnějších pasážích. Nejvymazlenější je ovšem scéna v Hortonově doupěti. Dialog dvou neoblomných mužů podkresluje jazzová hudba říznutá rockem a jen tak mimochodem se tempem trefuje do jejich slovní přestřelky. Kamera bez přestávky krouží kolem nich, zatímco prostorem létají střely nacistické jednotky odrážené střelkyní v okně. Hned v závěsu je pasáž s Adolfem, která se rozhodně nebude líbit holým lebkám s křečemi v pravačce. Zejména v těchto chvílích mě mrzí, že uhlopříčku televize svírá jen šedesát palců. Chci to vidět v kině. Ne počkat, to je málo, chci si to promítnout na protější dům a rušit noční klid bezduchou zábavou, plnou nekorektního humoru, brutální akce a naporcovaných nácků.

Zapochybovat snad jen na moment nad herními mechanikami Wolfensteina, je jako plivnout do tváře samé podstatě stříleček. Přitom se to zdá být jednoduché, vezmete macho hrdinu, dáte mu kvér a necháte ho kosit protivníky po stovkách. A přesto všichni ti, jenž se snaží dosáhnout jeho slávy padají po první úrovni a než dojde k závěrečným titulkům, mají za sebou funus, rozloučení, i kremaci. V MachineGames vědí, že poutavá akce musí být jednoduchá a zábavná. Zároveň však nesmí postrádat určitou dávku výzvy, volnosti a pocit zadostiučinění. Toho všeho se v kůži BJe Blazkowicze dostává dávkami koňských sedativ.

Už minule dostal, vedle rychlých prstů na spoušti, prostor stealth a nechybí ani tentokrát. Až na vyložené přestřelky, kde se stékajícím potem na tváři a křečemi v rukách bráníte svou existenci před nájezdy vojáků, lze nepozorovaný postup aplikovat všude. Jestli se k velitelům dříve prostřílíte nebo prosekáte sekerou, záleží na vás, ale své místo a kouzlo mají obě metody. Sice je to občas dilema, zda protivníka spíše rozstřílet brokovnicí nebo raději zbavit končetin, ale příležitostí na jeho vyřešení je habaděj. Můžete si zkusit postup naplánovat, ale ve výsledku jednoduše sáhnete po té variantě, která bude v danou chvíli lepší, a tak říkajíc po ruce. A to je jen tak mezi námi sekera, ale nechci vás navádět.

Do kalkulace promluví samozřejmě obtížnost. Volit nižší, než střední se rovná hanbě srovnatelné se školním srazem, na který dorazíte pozdě, v Olcitu, s dírou v rozkroku a vypelichaným tupé na místě bujné hřívy. Nacisté nemají být tupá hovada čekající na dávku ze samopalu, ale lstiví, bezpáteřní sadisté, s viděním zabarveným do ruda. A to přesně splňují od středu výše. Občas je AI až překvapivě vynalézavá a obejde si vás nebo se rozdělí do více směrů, čímž stále platí pravidlo, že kdo chvilku stál, rychle ji dostal. Jakkoli je skvělé občas využít krytí, nejúčinnějším přístupem jsou pohyb, rychlé reakce a neustálé doplňování zdraví, zbroje a nábojů.

Mohlo by se zdát, že šest zbraní, které BJ může nosit u sebe, je značně poddimenzované číslo. Brzy však zjistíte, že vlastně ani všechny nepotřebujete. Dobrou třetinou hry jsem se prostřílel s duální výzbrojí brokovnice-samopal, případně granátomet-brokovnice. Možnost vytáhnou na nepřátele dva kvéry libovolné kombinace je, jak by řekli v jedné reklamě, naprosto k nezaplacení. Prostým zmáčknutím středového kříže lze navíc rychle aktivovat sekundární režim střelby. Ten patří do trojice upgradů, které je možné na zbrani udělat. Ty se mimochodem týkají i obouručního vybavení z těžkooděnců a palebných stanovišť. Až začnete kolem sebe rozsévat smrt a zkázu laserovým dělem tavícím i slabší zdi, kluci v černém budou mít hodně špatné odpoledne.

Do vylepšování postavy promluví nejen nové vybavení dle vlastního výběru v polovině hry, ale také perky. Kdybych je nemíjel v nabídce menu nebo by se čas od času nepřihlásily na obrazovce s aktuálním skóre daného skillu, patrně bych o nich ani nevěděl. Vývojáři je nikomu do tváře necpou a pakliže nechcete cíleně vylepšovat určitou vlastnost hrdiny nebo zbraně, klidně dělejte, že tam nejsou. Neříkám, že jejich přínos nepocítíte, nicméně já se na ně nesoustředil a jejich vliv nechal plynout samovolně. Raději jsem věnoval pozornost drobnostem, zajímavým nápadům a sběru harampádí.

Kde není problém s humorem za hranicí puritánského myšlení, tam není problém ani s krví. Wolfenstein s ní nakládá velmi obezřetně, takže vypouští z tankerů rajskou při každé příležitosti. Stříkance na zdech, krvavé louže nebo kusy těl nejsou ničím extra, ale zaneřáděné zbraně a ruce dodávají brutálnosti větší důraz. Možná už jsem nebyl dlouho na pumpě, ale přesto jsem si užíval „tankování“ zbraní zas a znova. A přitom taková blbost, že jo. Sbírání zbytečností ke hře tak nějak patří, a když máte chuť, můžete rozšiřovat sbírky zlatých modelů, hledat Maxovi hračky, objevovat zapomenuté artworky nebo rozšiřovat sbírku desek. Rozhodně nezapomínejte brát padlým velitelům kódy od Enigmy, protože vám otevřou herní obsah po dokončení příběhové části.

Zrekvírované plavidlo je jediným místem s volnějším pohybem a nebýt mapy, posílám recenzi po krysách odněkud ze střelnice. Třebaže to má svůj důvod s ohledem na vedlejší mise a početnou posádku, určitě bych uvítal lepší značení úkolů než vteřinový bod o velikosti nedokrmeného komára. Na můstku je pak šifrovací zařízení, kde pomocí nasbíraných kódů lokalizujete další cíle z míst, kde jste už byli. Natáhnete si tak setrvání u hry po zhruba dvanáctihodinové kampani. Osobně si myslím, že než vyjde první třetina Season Passu, projdete hru od shora dolů přinejmenším třikrát.

Než se budu věnovat technické stránce, rád bych připomněl soundtrack. Ten je bez jakýchkoli připomínek opět skvěle padnoucí a při hraní řeže do rytmu jak japonská čepel. Sice jsem u něj málem ohluchnul, když se občas bicí s kytarami snažily přehlušit střelbu automatů, ale z koncertů a kin jsem zvyklý na destruktivní vyvážení zvuku. A u Bethesdy jsem zase zvyklý, že jejich grafický engine pochází z Bradavic a rád si hraje na kouzelníka. Od kdy? Snad už od Rage, ne? Nevyladí ty textury, prostě ne, i kdyby Frau Engel chanuku slavila. Neříkám, zlepšení k lepšímu je, tudíž pominu-li počátek hry a několik málo okamžiků, kdy textury nepříjemně blikaly nebo nechytily ostrost vůbec, můžu nadávat snad jen na kusy objektů, jenž se zaklínily na špatném místě. Když nemůžete proklouznout stealth kvůli špatně spadlému tělu, je to problém. Když musíte čekat na zmizení rozbitého poklopu, protože padl na to stejné místo, ano, je to problém. A když mrtvola po výbuchu granátu vystřelí do prostoru, tak to není problém, ale důvod k pousmání.

 

Ve všech ostatních oblastech je id Tech 6 kvalitním grafickým nástrojem, který si i na původním Xboxu One dokáže udržet solidní detaily, dobré nasvícení a věrné stíny. Když vám prozradím, že to vše drží kolem hranice 60 snímků za sekundu, půjdete bouchnout to archivní ukryté ve sklípku. Být vámi ho tam ještě chvíli nechám, protože tím smutným v koutě, na kterého už na maturiťáku nikdo nezbyl, je rozlišení. Dle dostupných informací, může jít až k 810p, což takhle na papíře vypadá trochu děsivě. Ve skutečnosti jsem se nad zhoršeným obrazem pozastavil asi třikrát, a to vždy v době, kdy nebylo do čeho střelit. Já vím, bude to lepší s blížící se novou konzolí, nicméně té chvíli potrvá, než zaplní všechna místa předchozích modelů. Naštěstí je Wolfenstein II: The New Colossus natolik pohlcující, že na vás nedostatky musí doslova řvát, abyste si jich všimli.

Jestli jsem byl až příliš fanboyovský, tak mi to prosím odpusťte, ale Terror Billy je srdcovka, která mě zase naprosto vyřadila z reality. Na konec jsem si nechal jedno malé osobní zklamání. Tím jsou lokace, které nejsou úplně takové, jaké jsem si je představoval. Když jsem viděl poprvé scénu z Roswellu, byl jsem nadšením bez sebe, že v překrásně zpracovaných ulicích podmaněného města zašpiním Klanu jejich bílé pláště a pak vyrazím na smrtící lov, při němž zákon nebude svědkem. Nakonec jsem se ve městě sotva ohřál, což mě velice mrzelo. Jsem si vědom, že Wolfenstein je koridor a level designu úrovní nemůžu vytknout to nejmenší, jen jsem prostě chtěl i trochu mezi lidi a ne, jen mezi nácky.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Nacisti možná dobyli Ameriku, ale dokud je BJ Blazkowicz naživu, nebudou v klidu spát. The New Colossus může hrdě nést značku legendární střílečky, protože ani tentokrát nezaprodává duši ďáblu. Ten nosí slušivé hadry, v měšci mu cinkají zlaťáky od společně hrajících lidí a internetové připojení mu čouhá ze zádi. Jestli se chcete bavit nad nekončící akcí, jste tu správně. Chcete-li na žánr nadstandardní příběh, nikam už nechoďte a toužíte-li po oldschoolovém herním zážitku, zakotvěte právě tady. Wolfenstein II příliš nesliboval, ale splnil naprosto všechno, co jsem od něj očekával. Jen ty technické chybičky, no.
  • Dawe Dylina

    Hezká recenze, jen dvě otázky – je tam i nějaká lokace s hradem jako ve všech předešlých dílech? a jak je to s těmi kapitolami? zobrazí se v hlavním menu po konci hry nebo vše závisí na vlastních savech?

    • Chaosteory CZ

      Nic, co by třeba vzdáleně připomínalo hrad v základní hře není. Lokace jsou spíš dobové nebo futuristické až retro-futuristické. Do kapitol příběhu se bez vlastních savů vrátit nelze, ale pokud ti jde o vysbírání zbývajících „collectibles“ tak do lokací se vracíš v rámci eliminace cílů z Enigmy. Sám jsem příběh skončil zhruba na 35 % sebraných věcí.

      • Dawe Dylina

        Děkuji za info, takže to je první Wolfenstein, kde bude chybět hrad, trošku jsem to tušil, asi je to daň za tu alternativní historii a umístění příběhu v USA, i když scénaristicky by nebyl problém honit na konci hry Frau Engel někde po hradě v Evropě 😀
        Ta absence kapitol je trošku nešťastná, nezbývá než si to uložit vždy na začátku mise popřípadě pak rozjet v jiném slotu znovu příběh, když jsou tam tři sloty.
        Uberkommandant mise přes ten stroj Enigma jsou dobrý, už jsem si dvě projel a líbí se mi, že jsou „znovu spustitelné“ s nepřáteli, škoda, že tak nejsou volitelné na mapě ty kapitoly. Jinak je vše super zatím 🙂
        Sběratelských věcí tam je opravdu dost a některé jsou dobře ukryté a výborný je i individuální upgrade zbraní!

        • Chaosteory CZ

          Upgrade zbraní příjemně překvapil – není moc přehnaný, spíš si jde stylem starších titulů a divil jsem se, že jde vylepšit i ty, které běžně BJ nenosí u sebe. U sběratelských věcí jsou snad nejhorší hračky. Kolikrát mám pocit, že dřív najdu velrybu.
          Frau se ráda hřeje pod září reflektorů, takže podle toho taky skončí a ne, není to spoiler 🙂
          Možná se objeví něco historického v třetím DLC, které má být na Aljašce. Sice tam taky o žádných zámcích nevím, ale prostředím by se tam nějaká stavbička hodila.

          • Dawe Dylina

            Joo, tak s hračkami mám taky problém a vidíš, k těm epizodám – nikde jsem vlastně nenašel info o obsahu episode Zero, kterou už budem moci za 8 dní hrát, nevíš o čem to má být? já to chápu, že nespadá do té skupiny tří DLC skrz season pass….

            Jinak upřímně zatím byl pro mě nejhorší nepřítel ten megarobot co vyleze po té, co dá Blazkowicz jadernou hlavici do reaktoru, to jsem ho sundával postupně ze zálohy a taky jsou občas nepříjemní ti extra-rychlí menší roboti vypadajic jako terminator T-800 bez lidské tkáně 😀

          • Chaosteory CZ

            Zero by měla představit všechny tři hrdiny pozdějších DLC a pokud se nepletu, je zdarma pro držitele Season Passu a ty, kteří předobjednali (to nevím určitě). O dalších detailech vím taky zatím prd.

            Velké roboty jedině ze zálohy, obzvláště ty mamuty, co se pak sotva vejdou do ulice. Když nepojdou ani po plné nádrži dieselkraftwerku, tak si před ně nestoupnu jak červená karkulka 😀
            Jinak T-800 je přesné a já pořád koho mi připomínají.

          • Dawe Dylina

            Aha, díky, takže tam bude trojice těch heroes…no necháme se 7.11. překvapit 🙂
            Také se těším na ty uberkommandant mise, mohla by to být lahůdka a je to spustitelné opakovaně, takže můžeme zabíjet na více způsobů 🙂

19. 01. 2018 • kristine4chaos0

Recenze: InnerSpace

Jsou hry, hry a pak hry. Že nechápete? Nevadí, ráda vysvětlím. U valné většiny produkce jednoduše vypnete, protože hra po vás chce jen základní operace. A k těm vás ještě povodí za ručičku. Pak jsou tu hry logické, tvořené hádankami, vyžadující zapnout mozek na vyšší obrátky. Ty jsou občas spojené s až uměleckým grafickým zpracováním, čímž se volně dostávám k hrám relaxačním. Bývají budovatelské, explorativní, dávají vám větší volnost v...

»
16. 01. 2018 • p.a.c.o6

RECENZE: Flying Tigers: Shadows over China

Létání fascinuje lidi od nepaměti a do oblak by chtěla létat celá řada z nich. V dnešní době jsou letadla stejně běžnou součástí našich životů, jako dříve auto nebo koňský povoz. Bohužel virtuální piloti mají podmínky ztížené, protože na konzole her s letadlovou tématikou zrovna moc nenajdete. O to více mi udělali radost Flying Tigers: Shadows over China, kteří nám takové klasické arkádové létání nabízejí.

»
09. 01. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Steep – Road to the Olympics

Krásné zimní období plné sněhu a aktivit na lyžích nebo snowboardu bude mít letos pěkné sportovní vyvrcholení, o které se postarají zimní olympijské hry v Jižní Koreji. Svátek sportu to rozhodně bude, i když mnozí k tomu jistě mají svá ale. Na olympijské licenci se pokusí něco „trhnout“ i vývojářský dům Ubisoftu, který do své hry Steep přináší rozšíření Road to the Olympic.

»
28. 12. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Resident Evil VII Gold Edition

Chybí měsíc a uběhl by přesně rok, co jsem se rozloučil s Ethanem, jeho ženou Miou, rodinou Bakerových, Eveline a sedmým příspěvkem do hlavní větve série Resident Evil. Přestože jsem byl se hrou spokojený, po dohrání už jsem se k ní nikdy nevrátil. Tak nějak nebyl důvod. Dodatečné obsahy vyšly jen dva, navíc vždy v předstihu na konkurenční platformu, a jediný zajímavý DLC měl přijít až s Not a Hero. Ten tvůrci ovšem pozdrželi...

»
19. 12. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Okami HD

Ekoteroristi se konečně dočkali. Modla všech, kteří jsou evidováni v Greenpeace anebo mají členskou knížku Dětí Země, se konečně probojovala také na nynější generaci konzolí. Nenechte se ošálit tematikou východní mytologie a rozkošnými zvířátky, tady se jede ekologická propaganda první ligy, za jejíž ztvárnění by se nestyděl ani ten poslední diktátor na světě. Pod téměř legendárním jménem se ukrývá podobenství, ve kterém proti zlovolnému ničiteli musí povstat symbol odvahy a hrdinství....

»
12. 12. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Hello Neighbor

„Ahoj sousede“, volám na pána žijícího naproti nám, když si jdu pro míč na okraj chodníku. Buran jeden. Ani neodpoví a čučí jak spadlý kaštan. Možná až moc dlouho sleduje mou pomalou chůzi směrem od jeho domu. Dokonce si mou pozici ještě zkontroluje pohledem z poza okna poté, co se uchýlil domů. Nevím proč, ale mám takový nepříjemný pocit. Proč mě tak dlouho pozoroval? Proč má na rukách zahradnické rukavice, když...

»
06. 12. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Soma

Také nemáte rádi zpoždění? Teď nemyslím takové to několikaminutové, kdy nic nestíháte kvůli líné dopravě nebo vlastnímu podcenění časové rezervy. Bavím se o více jak dvou letech, během kterých zapomenete i na působivější věci, než je vydání sci-fi hororu z dílny Frictional Games. Ti nedočkavější, včetně mě, Somu odehráli mezitím jinde a ostatní žánroví maniaci našli za tu dobu kvalitní náhrady. Proč tedy vůbec věnovat čas, a především peníze hře, která...

»
01. 12. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Bush Hockey League

Když je nemůžeš porazit, tak je zmlať anebo zmrzač. Tak přesně tímhle heslem se v druhé půli minulého století řídil leckterý hokejový tým, a to i na vrcholové úrovni. Ostatně ještě já pamatuji národní výběry Ruska či Kanady, které převahu soupeře kompenzovali přehnaným zájmem o jeho kolena, ruce a repasi obličeje. Používání hokejky jinak, než je v pravidlech a přetváření ledové plochy do zápasnického ringu se tak v 90. letech stalo cílem hned...

»