
RECENZE: Assassin’s Creed Mirage
Série Assassin’s Creed v posledních letech zvolila trochu jiný směr, což nebylo vůbec na škodu, ovšem jsme rádi že letošní hra je slíbeným návratem ke kořenům. Původní byla Mirage zamýšlena jako rozšíření pro AC Valhalla z roku 2020, ale nakonec se vyvinula v samostatné dobrodružství, jež se inspiruje předchozími hrami.
Posledních šestnáct let nám sága Assassin’s Creed přináší výtečnou kombinaci historie a fikce, kdy každý díl si vybírá poutavá zasazení a bere si to nejlepší z minulosti, aby přidal ještě něco navíc svou bujnou fantazií. Jak už jsme se zmínili, tradiční pojetí přímočařejšího stealth dobrodružství v posledních letech nahradil oblíbený žánr akčních RPG, což je takový mišmaš, za který by šla dnes označit valná většina her. Trilogie Origins, Odyssey a Valhalla nabídla rozsáhlé mapy, přehršel vedlejších úkolů a stovky hodin obsahu, ovšem bylo už toho až moc.

Ačkoliv jsme za tuto odbočku rádi a je pravda, že asasínská sága už výraznou změnu potřebovala, série se tak na míle vzdálila svému původu. A proto přichází letošní Asassin’s Creed Mirage, aby nabídl opravdu vydařený návrat, který potěší fanoušky starších i novějších asasínů, a to nejen po stránce hratelnosti, ale také děje. Ten se totiž točí okolo boje za svobodu, disciplíně, sebepoznání a skutečné povaze člověka. To vše vám nabídne hlavní hrdina Basim, odvěké řády a Bagdád 9. století, kam je hra zasazena.
Skrze různé záhady a propracované úkoly budete pronásledovat členy Řádu, abyste zabránili jejich tyranii a utlačování obyvatel města. Basim přitom ocení, že v ulicích Bagdádu vyrůstal, a především uplatní svůj výcvik asasína, aby zabíjel, kradl, podplácel, a tak pomohl rebelům k osvobození města, které kdysi miloval.

Ačkoliv vám tohle nejnovější dobrodružství v asasínské sáze zabere nějakých 20 hodin, rozhodně si je vychutnáte. Hlavní dějová linka dokáže zaujmout, ovšem s češtinou by to bylo ještě lepší. Basim se stane svědkem strádání a utrpení, které je všude okolo něj, zatímco zjistí, kým Basim Ibn Ishaq skutečně je. Nečekané zvraty samozřejmě neschází a tempo příběhu i jeho délka je tak akorát.
Samozřejmě můžete zvolnit a užít si svobody při plnění vedlejších úkolů či dalších aktivit. Jedná se tak o naprostý opak Valhally a dalších, kdy jste ve hře mohli strávit desítky hodin, aniž byste zavadili o ústřední děj hry. Mapa pak není megalomanská a Bagdád nabízí široké i úzké uličky plné budov a života, kdy po okolí se nachází decentně velké krajiny, kde se rádi zastavíte a pokocháte západem slunce. Vzhledem k uspěchanosti současné doby a nespočtu vydávaných her, toto „zmenšení“ vítáme.

Zatímco příběh vás snadno pohltí, totéž nelze říci zvláště o soubojích. Hra pochopitelně cílí na stealth, tedy tiché a nenápadné odstraňování nepřátel, abyste se tak vyhnuli přímým soubojům může proti může. Nicméně na tyto situace může snadno dojít a občas se jim skutečně nevyhnete. Souboje jsou totiž poměrně stereotypní, nabízí pár útoků, uhýbání a odrážení úderů, a tak nějak působí prostě nudně. A ještě je zbytečně hatí nevelký ukazatel výdrže, který si ani nemůžete vylepšit stejně jako samotné útoky. Sice si lze vylepšovat zbraně, ale to už je spíše takový zbytečný pohrobek moderní trilogie a souboje mající býti větší výzvou jí vlastně nejsou.

Jedním z hlavních taháků Assassin’s Creed Mirage je návrat ke kořenům série, takže vás čekají klasické prvky, ovšem neschází ani mírné novoty či některé z oblíbených prvků novějších her. Z prvních titulů jmenujme například skrývání v ulicích, asasínské základny nebo systém notoriety, kdy na vás obyvatelé mohou za viditelné zločiny zavolat stráže. Tyto prvky vám dají vzpomenou na trilogii s Eziem, kdy jste se splývali s davem, strhávali plakáty, schovávali se na lavicích, a hlavně běhali po střechách budov hustě zastavěného města. Z moderní trilogie už jsme zmínili vylepšování zbraní a oblečení, kterému ovšem nemusíte moc věnovat pozornost, a zajímavější je střídmé vylepšování několika málo dovedností a vybavení, v němž neschází tradiční házecí nože, kouřová bomba a další.

Mezi novinkami pak najdete kapsářství, podplácení formou žetonů či asasínskou techniku soustředění, která vám umožní efektivně odstranit několik nepřátel najednou. Její zpracování ovšem působí trochu jako rychlý sled teleportů, což už dříve vyvolalo nevoli fanoušků. Nicméně je třeba říct, že počáteční nechutenství rychle přejde, jelikož vám tato novinka občas umožní efektivně a uspokojivě zlikvidovat skupinku nepřátel. Navíc po použití je třeba zase potichu a jednotlivě několik nepřátel zlikvidovat, aby se tato funkce dobila. Celkově je pak poměr původních, moderních a nových prvků dobře vyvážen, ačkoliv uplácení mincemi či žetony, které některé úkoly vyžadují, pak působí zbytečně, jelikož se vždy najde i jiná cesta.
Po technické stránce se tvůrci vyznamenali a detailně zpracované město působí živě i vypadá úžasně stejně jako dech beroucí výhledy nabízející synchronizace či jen obyčejné pobíhání po střechách či přilehlá divočina. Zvláště nasvícení je velmi vydařené a scénky pak zaslouží pochvalu díky detailně zpracovaným postavám. Během testování nám hra spadla asi dvakrát, ovšem to vyřešil patch ještě před vydáním hry.

Verdikt
Když pomineme nevýrazné souboje, Assassin’s Creed Mirage vyniká snad po každé stránce a je vydařeným návratem ke kořenům s dostatečnou špetkou novinek. Není to dokonalé, ale hustě zalidněné ulice historického města, solidní příběh, klasická hratelnost a rozumný rozsah hry by mohly být tím správným receptem série do budoucna. Zvláště když Ubisoft udrží moudře nastavenou cenu padesáti babek, což je o dvacet méně, než stojí současné AAA tituly.
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...


























