Xboxweb.cz

Když se řekne divoký západ nebo Mexiko, většina z nás si představí přestřelky, drogy, kovboje a další s tím spojené věci. Stejně tak se toho většinou chytnou i vývojáři a naservírují nám podobný herní zážitek. Někdy se však objeví titul, který na první pohled vypadá jako Hitman z tohoto prostředí, ale bez jakéhokoliv násilí.

A El Hijo nás právě sem zavede, kdy hlavním prvkem hratelnosti je plížení skrze jednotlivé úrovně. Začnu dobrou zprávou. Hra obsahuje českou lokalizaci formou titulků. To se hodí pro nejrůznější rady zobrazované při hraní. Kdo se těšil, že si díky tomu víc užije příběh, má pravdu, ale rozhodně to nebudou zásluhou lokalizace. Vyprávění příběhu je totiž pouze formou cut-scén beze slov, takže to bychom si užili tak jako tak, asi právě proto zde česká lokalizace je. Nebylo to vyloženě moc práce navíc.

K tomu všemu příběh sám o sobě není nikterak komplikovaný, natož originální. Jednoho dne se vracíme s maminkou z procházky po okolí naší polorozpadlé chalupy, ke které však dorazili bandité, a tak trochu ji zapálili. To maminku naštve a vydává se pomstít naši chalupu. A jelikož chce, abychom byli v bezpečí, dává nás do kláštera, kde by o nás mělo být postaráno. Náš hlavní hrdina však nechce sedět s rukama v klíně a tak se vydá svou maminku hledat.

Jeho kroky povedou kolem ostřížích zraků farníků, banditů, kojotů a písečné bouře, která se s námi v případě špatných rozhodnutí nebude párat a pošle nás ze skály dolů. Abychom unikli všem zrakům, bude třeba se schovávat do stínů a za překážky. Nápomocen je nám ptáček, který je schopný vycvrlikat, kam se nepřátelé dívají, ale díky tomu se nemůžeme pohybovat. Je proto nutné si sekvence pamatovat a ve správný čas se posunout na správné místo.

Na tomto prvku je postavena celá hratelnost, takže každá úroveň je vlastně jeden velký puzzle. Pro odlákání pozornosti na začátku použijeme jenom kamení, ale časem se náš arzenál rozšíří o prak, sombrero, kouřové granáty nebo rakety od ohňostroje. Díky těmto vychytávkám dokážeme pohnout i s tou nejpevnější stráží. Inteligence nepřátel není vůbec vysoká, chodí, kde byste čekali, ale právě to je další prvek hratelnosti, díky čemuž všechno funguje tak, jak má a nejedná se tedy o chybu či výtku.

Jednotlivá prostředí jsou moc pěkně vyvedená, nejnudnější je asi klášter, ale na druhou stranu musím uznat, že takové kláštery prostě jsou. Exteriéry jsou podstatně hezčí a moc pěkně malované. Čím víc se budeme prokousávat hrou, tím rozsáhlejší jsou jednotlivé úrovně. Hlavně mi vadilo, že chybí nějaká mapa, takže ne vždycky je jasné, kam má člověk jít pro pokračování příběhu a kde se nachází odbočky pro motivace (osvobození) ostatních dětí. Nic pro lidi s horším orientačním smyslem.

Stejně nevyrovnaná je i obtížnost. Jednou jsou hádanky moc lehké, aby následně přituhlo natolik, že hodinářská práce je oproti řešení zdejších puzzlů kovářská činnost. To vede k poměrně časté frustraci, což je věc, kterou jsem u hraní už docela dlouho nezažil, a vůbec mi to nechybělo. Na druhou stranu se dá obecně říct, že hra není vůbec snadná, což může být ku prospěchu věci.

Za mě největším problémem je ovládání a systém krytí. Obě věci jsou hodně nepřesné, ale to tak nějak nejde ruku v ruce s nutností a požadavkem na rychlost a přesnost řešení hádanek. Postava se divně „přilepuje a odlepuje“ od překážek a člověk nikdy přesně neví, kdy jsem schovaný a kdy už ne. Stejně tak házení věcí nemá tu správnou odezvu a hodně často se mi stalo, že jsem předmět hodil o trochu vedle a přilákal jsem jiného strážného, než jsem potřeboval.