Recenze: Fallout 76

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 23.11.2018, 15:37

Publikováno: 23.11.2018, 15:37

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2965 článků

O tom, jak udělat ze spokojených hráčů smečku štvavých vlků, by některé herní společnosti mohly napsat seminární práci, natočit dokument a vydat pětisvazkovou publikaci. Snaha o rozšíření hráčské základny bohužel vede i k činům, které v konečném důsledku neocení nikdo. Hráči počínaje a propocenými účetními konče. O limitech lidské trpělivosti se v minulosti přesvědčily firmy jako Microsoft, Electronic Arts či Sega. A teď to vypadá, že se u neviditelných mantinelů složí Bethesda.

Nový příspěvek do více jak dvacetileté série nepokračuje v hlavní linii značky, ale řadí se mezi spin-offy. Konkrétně jde o prequel, jehož cílem je ukázat místo počátku konce. Nebo konec počátku? To je otázka už čistě subjektivní a vlastně úplně zbytečná. Podstatné je, že po čtvrtstoletí může skupinka vyvolených opustit luxus atomového krytu Vault 76 a vydat se do Appalachie, což je v jádru Západní Virginie. Ten kout Spojených států, kde filmaři rádi nechávají mizet obyvatele, aby se zmutovaní vidláci mohli přežrat k prasknutí. V době, kdy se již vymyšlené příběhy rozpínají všemi směry, není návrat na počátek špatný nápad. Kéž by to samé platilo o změně herního režimu.

Když máte v Mexickém zálivu prosperující ropnou plošinu, nenecháte ji přeci být, jen abyste se u Namibie mohli šťourat ve vysychající kaluži. Tým kolem Todda Howarda tak činí. Díl, který prodal odhadem patnáct miliónů kopií a jeho pozitiva se dala tesat do kamene, zůstává minulostí. Místo toho vývojáři zabředávají do s… segmentu multiplayerových her, kam milovníky příběhových kampaní nedožene ani nukleární výbuch. Odpovědí na otázku „proč“ mohu být třeba i já. Dřívější díly Falloutu jsem párkrát zkoušel, ale nikdy v mém zájmu nevydržely dlouho. Navzdory krásně depresivnímu světu, navzdory sarkastickému humoru. Co kdybych se ale do podobného světa vydal s přáteli nebo dalšími hráči? Myšlenka se mi líbila, zejména po ujištění, že fandové série dostanou zdrancovaný svět, jak ho mají rádi.

Realita? Za velkou louží by na ni řekli bullshit. Já říkám, poněkud skromněji, ani omylem. Jestli má Fallout 76 potěšit ty, jejichž kojnou byl Vault Boy, chůvou nebezpečný svět a rodiči příběh globální katastrofy, tak budou dotyční potřebovat dva kubíky adrenalinu a vlhou osušku. Z předešlých dílů vlastně zbylo jen holé torzo, které nemůže sólové hráče uspokojit. K tomu by bylo zapotřebí silného příběhu, zajímavých postav a nápaditých úkolů. Ani jedno není na skladě. Normální obyvatelé, tedy ti, kteří si při nočním močení nesvítí údem do mísy, ve hře nejsou. Všechny NPC postavy jsou primárně výtvory atomu, takže jsou ochotny pokecat leda s vaší mrtvolou. Výjimku tvoří androidi, ze kterých se občas vyklube sympatická postavička, hledající nebo nabízející pomoc.

Asi vás nepřekvapí, že je kvůli tomu příběh značně očesaný. Co očesaný, on je oholený jak karakulská ovce. Primárním úkolem je postupovat po stopách šéfky krytu. Ta se vydala mimo bezpečí Vaultu 76 chvíli před vámi a nikdo neví, kam se poděla. Do děje se postupně připletou jiné postavy a z premisy se vyklube nutnost dalšího ničivého zásahu. Nicméně veškeré dějové dění je vyprávěno jen zvukovými nahrávkami nebo psanými vzkazy. To je velice sympatické. V adventuře nebo hororu, nikoliv v akčním RPG. Nahrávky jsou možná velice dobře namluvené, ale nenahradí dialog s dotyčnou postavou. Po delší či kratší době vás vzpomínky na časy walkmanů přestanou bavit a srdceryvné vzkazy se stanou pouhou cestou k novému bodu na mapě.

Hry na hrdiny jsou specifické množstvím vedlejších úkolů. Na tom se nic nemění. Kompas se může hemžit body zájmu jak mravenčí farma. Až nebudete vědět, kam dřív skočit. Absolutním nováčkům nařizuji absolvovat co největší počet tréninků, ze kterých se dozví, jak využívat mechaniky hry plnými doušky. Jinak se může stát, že je množství možností a povinností semele do konzervy psího žrádla. Fallout 76 má nemilou vlastnost, že ať plníte jakýkoliv úkol, pocitově vlastně nic neděláte. Ano, fyzicky činíte aktivitu, za jejíž úspěšné splnění následuje odměna, zvýšení úrovně hráče nebo odemknutí nových možností. Ale co s tím, když se v jádru opakují ty samé scénáře. Jdi, prozkoumej, učiň, zabij. Posloupnost jednotlivých částí není garantována a může se měnit.

Vytržením z letargie všedního dne v Appalachii jsou náhodné události. Nebo by měly být. Mají časové omezení, odlišnou náplň, lepší odměny a vidí je vždy všichni hráči na mapě. Výborná záležitost na takové to poklidné naštvání, chcete-li zrovna v oblasti provozovat vlastní činnost. Hru nezajímá, že vy se aktivity nechcete účastnit, protože věnujete veškerou mozkovou kapacitu úpravě zbraní a prohledávání okolí. Jednou jste v místě konání, tak se čiňte. A pokud nemáte odpovídající vybavení, tak se zdekujte a nezaclánějte. Toto nabourání osobního harmonogramu musíte u multiplayerové hry akceptovat. Co mi vadilo mnohem víc než neustálé změny v harmonogramu postupu, je nascriptovanost. Eventy se opakují, dokud se nesplní. Nestihli jste něco najít? Nevadí, systém vrátí událost zpět do řady a vytasí se s ní třeba za dvacet minut.

Zde je ten nejvhodnější moment, kdy opustit snahu hrát sám za sebe a přijmout pravidla multiplayeru. Jenže přijmuli je i ostatní? Proč se mapa nehemží skupinkami hráčů? Proč jich je tak málo? A proč mě každý míjí jak lacinou prostitutku? Být mi čtyři roky, s brekem uteču domů, že si se mnou na písku nikdo nechce hrát. Naštěstí už mám urážlivá léta za sebou, a tak jednoduše akceptuji skutečnost, že ostatní netouží po společnosti druhých. Kombinace velké mapy a poloprázdných serverů, neboť deset až patnáct hráčů rozhodně nevyužívá plný potenciál, k ničemu jinému ani nenahrává. Jestliže na hraní nemáte vlastní partu, těžko budete ostatní prosit, aby se k vám přidali. Už jen ze všech výše zmíněných důvodů.

Ostatní se tak objevují a odcházejí podle toho, jak se jejich cesty kříží s těmi vašimi. Klidně se může stát, že za několik hodin hraní nepotkáte ani jednoho hráče. Jindy přeživší přiběhne, ani nevíte odkud, a pomůže vám s obranou území nebo s odstraněním velké bestie. Pak si pobere loot a jde si zase po svém. Chtěl bych zavolat: „Počkej, dáme se dohromady a půjdeme na sever“, ale evidentně nemá zájem. Musím přiznat, že už dlouho jsem necítil touhu po virtuálním družení, jako právě v novém Falloutu. Ono běhat po depresivním poloprázdném světě má svoje kouzlo, ale podvědomě cítíte, že jste až příliš snadný cíl. Obdobné myšlení vnímáte i z ostatních hráčů. Stačí střetnou sobě rovného uprostřed planiny, kde ani jeden nemá možnost převahy. V jiné akční hře by situace vyústila do zběsilé přestřelky plné nadávek. Ne, my se slušně pozdravíme, nabídneme si kontraband a pak se zase rozejdeme.

Že by se v post-apokalyptickém světě mužům definitivně ztratila výplň trenýrek? Doufám, že ne, ale vývojáři značně potlačili PvP prvky, aby přiměli hráče ke spolupráci. Udělat ze skutečného protivníka součást kompostu není vůbec lehké. Prvotní zásahy jsou téměř neznatelné, neboť splést si Imricha s mutantem může každý. Až když protistrana začne palbu opětovat, dojde k přímému úbytku zdraví, zatímco titul kompenzuje nevyrovnané úrovně zúčastněných. Nevím, zda jsou podobné ohledy na místě, obzvláště jste-li ve světě bez pravidel a řádu. Ještě zajímavější situace nastane, jakmile druhý hráč padne, aniž by se bránil. Útočník je automaticky označen za banditu a na jeho hlavu se vypíše odměna. Aby toho nebylo málo, desperát nedostane ze zabitého ani třísku, natož část lootu nebo důležitý šrot. A pak se divte, že s vámi nikdo nechce hrát.

Ve Falloutu 76 tak pořádně nefunguje ani jeden přístup. Díky, nebo spíš kvůli tomu, zbývá z celého konceptu explorativní survival, zaměřený na budování základny. Prohledávat je skutečně co. Mapě můžete vyčítat bezduché osady, opakující se interiéry nebo nenaplněný potenciál. Rozhodně si ale nenechá vzít snahu o nápaditost a rozmanitost prostředí. Za snahu si sice nekoupíte permanentku k nukleárnímu arzenálu, ale můžete se přinejmenším kochat některými pěknými místy, která by se vyjímala v učebnici o hrůze válečného konání. Prostředí je vytýkáno, že je krásné, ale prázdné. To není ten pravý výraz. Já bych volil pojmy sterilní, obyčejné, bez využití.

Představte si například Prahu pětadvacet let po atomovém výbuchu. Dobře víte, že krom pár obyvatel krytu nikdo nepřežil. Kam půjdete? Co zoologická zahrada? Z obsahu výběhů toho příliš nezbylo, ale tak co. Pořád se o bývalých obyvatelích můžete ledacos dozvědět a u stánku se suvenýry nebude fronta. Můžete také do muzea. Kde jinde zavzpomínat na historii lidstva než u pozůstatků z dávných časů. Konečně navštívíte Pražský hrad a přilehlé památky, u kterých neotravují turisté. Sice bývali o dvě hlavy menší, ale o to delší měli tyče na selfie. A co pak metro nebo letiště. Teď se konečně podíváte do míst, kam smrtelníci nemohli. Appalachia má podobných míst dostatek, ale nedokáže kolem nich vystavět příběh nebo alespoň legendu. Právě v tom tkví ta prázdnota.

Oproti tomu prvek přežití je zastoupen možná až moc. Postava je žíznivá jak dojná kráva, s hladem to není o moc lepší a pro nemoc také nemusíte chodit do vykřičeného domu. Beztak byste žádný nenašli. Výhodou je, že zdroje vody a jídla jsou nevyčerpatelné. Možná se po nich ozve dozimetr, ale k jeho umlčení postačí pár léků. Chytří hráči určitě rádi využijí základny, po jejichž dobytí získají přístup k obnovujícím se zásobám jídla, pití a materiálů. Malou daní je nutnost obrany jak před ostatními hráči, tak před NPC holotou. Můžete vsadit poslední mince, že se vám v blízkosti brzy vyrojí i nějaká ta událost. Pak buď vsadíte na opevnění a přesnou mušku, nebo necháte místo místem a utečete.

Nejen z tohoto důvodu je lepší pomalu, ale pečlivě budovat vlastní kemp. Jeho využití je nenahraditelné. Od místa, kde se ukryjete před zhoubou zvenčí, po zdroj surovin, centrálu craftingu či odpočinkový kout. S rostoucí úrovní postavy rostou i možnosti budování. Z chajdy připomínající kůlnu k demolici se pozvolna stane pevnost, jejíž plány můžete rozhodit kdekoliv, kde vám to prostředí dovolí. Sice to něco stojí, ale stěhováky taky neodbydete poděkováním. Stavění je samo o sobě zábavné a jednoduché. Možná se chvilku budete plácat v ovládání, ale to pouhý první dojem budí zdání nesourodého chaosu. Jediným problémem je, že potřebujete materiál a kvůli němu budete absolvovat vše již zmíněné.

Já vím, že text recenze vyznívá tak, že hra nestojí ani za smradlavé z nohy, natož za plnou cenu. A v porovnání s minulým dílem nebo podobně laděnými tituly, nestačí ani na průměr. To je pravda a stojím si za tím. Navzdory všemu má něco, co mě do ní láká. Vědom si všech nedostatků, chyb a promarněných možností, zapínám hru, protože chci, nikoliv že musím. Atmosféra Falloutu 76 je něčím speciální, něčím jiná než ostatní multiplayerové hry. Možná jen čekám, že mě ještě překvapí něco nečekaného. Možná chci prostřednictvím perků ovlivnit akční část hry, která občas postrádá logiku. A možná jsem jen úchyl, který si libuje ve zvratcích, které si dovolí vývojáři označit za hotový produkt.

Tím titul rozhodně není a situace s updaty trochu připomíná první měsíce Sea of Thieves. Místo, aby patche chyby napravovaly, celkový chod ještě zhoršují. První dny hra běžela úplně krásně a vyjma zaseknutí postavy mezi předměty, hrozilo maximálně propadnutí texturami. Jednou i s nasbíraným šrotem, který jsem tak ztratil. Nicméně poslední aktualizace dělají z Falloutu cosi, co připomíná PUBG v době předběžného přístupu. Během hraní neustále hapruje snímkování, až jednou za čas pozastaví obraz úplně. Za úseky, kdy je obraz plynulý, buďte vděční. Zejména v kooperaci to příliš často nebude. Doostřování modelů či doskakování textur je na běžném pořádku. Majitelé obyčejného Xboxu One se musí připravit ještě na šachovnicové textury, kdy ty bestie doskočí až těsně před postavou. Velkou část viny nesou servery, které jsou nestabilní a plné chyb. Rády vyhazují ze hry, přerušují obchod a kradou uskladněné věci.

Zanedbaný technický stav prostě nechápu. Už Fallout 4 nebyl při vydání ani zdaleka stoprocentní, tudíž bych čekal, že po betatestování dojde k lepšímu odladění. Místo toho jste svědky pandemie dnešní doby, kdy vývojáři používají platící hráče jako pokusné králíky a dokončují titul za provozu. A když nemám soucit se začínajícími vývojáři, Bethesda ho opravdu čekat nemůže. O grafické stránce nemám chuť psát. Je mi stydno, že se autoři chlubí podporou 4K, HDR a vylepšením pro Xbox One X, což dokáží prodat pouze scenérie přírody. Z celkového pohledu je grafika na pokraji důchodu, což se projevuje zejména v budovách. Kvůli těm větším musíte procházet nahrávací obrazovkou, abyste o třicet sekund později přemýšleli, zda je ten odtažitý vizuál záměrný či ne. Přeci jen chci ale končit pozitivně, a k tomu mi pomůže ozvučení. Veškeré zvuky mají příjemnou akustiku, dabingy nepostrádají emoce a rádia výtečně podtrhují atmosféru.

3
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Appalachia je plná potenciálu a v jádru nezapře odkazy série, která učila hráče žít v době po atomové válce. Pořád dokáže zaujmout přeživší složkou, atmosférou a důrazem na podstatu kempu. Ve všem ostatním ale neví, čí je a marně bloumá mezi fanoušky předešlých dílů a nováčky, které láká na nebezpečný svět, kde můžou být největším problémem skuteční hráči. Jako by se bála udělat razantní krok, aby někoho nepopudila. Snaha naroubovat multiplayer na univerzum Falloutu možná měla dobrý úmysl, ale provedení se naprosto míjí s cílem. Za potlesku sprosté optimalizace jen nevěřícně koukáte, jak nikdo ze zúčastněných absolutně netuší, kde nechala atomovka kráter. A Pip-Boy vám to rozhodně neřekne.
05. 05. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Under the Jolly Roger

Až si jednou hráči uvědomí, jak hanebně tráví volný čas a celý herní průmysl řachne, můžou si vývojáři pořídit maringotky, hadry z třetí ruky, kouli z čínské lidové sklárny a vyrazit věštit tužby mezi kolotočáře. Oni totiž nejlépe vědí, po čem srdce mé prahne a v případě pirátské tématiky jde hlavně o multiplayerový zážitek. Nikdo jiný mi tak ješitně nepotopí plavidlo jako korzár od jiné konzole. A nikdo jiný mi nepřekazí bitevní vřavu...

»
04. 05. 2021 • SeedarCZ0

Recenze: NieR Replicant ver.1.22474487139

Remake, remaster, ani jedno? Původní hra Nier, která se v roce 2010 objevila na našich trzích po úspěchu v Japonsku, se příliš velké ovace nedočkala. Vydavatelství ale hře dalo ještě šanci a to je jen dobře. Po velmi úspěšném Nier: Automata (součástí Game Pass) se fanoušci série dočkali přepracované verze původní hry Nier: Replicant (číslo verze s dovolením nadále vynechám :D). Povedlo se vydavatelství Square Enix na trh vydat další...

»
28. 04. 2021 • japo0

Recenze: The Sinking City (Series X|S)

„Pro mír a bezpečnost lidstva je naprosto nezbytné, aby některá temná, mrtvá zákoutí a neprobádané hlubiny Země zůstaly v pokoji, aby se spící abnormality neprobudily k životu a rouhavě přežívající noční můry se nevydaly ze svých temných doupat  k novým a větším výbojům.“ H.P. Lovecraft – Hory šílenství

»
26. 04. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Beyond Enemy Lines – Remastered Edition

Na pořádný válečný singl se čeká déle než na očkování proti netopýří chřipce. Prostor tak mají menší tvůrčí celky, jejichž ambice nesahají k milionovým prodejům, ale k pořádné atmosféře, vytříbené hratelnosti a zajímavé zápletce. Když jsou navíc tématem Sověti toužící rozpoutat světovou válku, je duše tuzemského hráče ochotna zahodit vidle, řízky i pivo a okamžitě vyrazit střemhlav na Moskvu. Nebo aspoň do nejbližšího obchodu pro ruskou zmrzlinu a ruské vejce, které na...

»
25. 04. 2021 • SeedarCZ0

Recenze: Hitchhiker – A Mystery Game

Minulý týden nabídku her Xbox posílil další nevšední titul. Hitchhiker je adventura, jejíž vývoj hry má na svědomí studio Mad About Panda. Že vám to nic moc neřekne? Nebojte, nejste sami.

»
24. 04. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: MotoGP 21

Rok se s rokem sešel a opět nadešel ten čas, vymyslet nějaký úvod pro následující recenzi. U pravidelně vycházejících her je to větší oříšek než u jiných, ale to už jsem jistě u nějaké recenze psal. Naštěstí u série MotoGP došlo k tomu, že po dlouhých letech vypadla z kalendáře velká cena Brna, takže úvod můžu věnovat tomu. Je to do jisté míry škoda, protože závod měl u nás tradici a velkou diváckou...

»
23. 04. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: In rays of the Light

Vítejte v místě, kde včera neexistuje a zítra již bylo. Ve světě prázdných chodeb, rozpadlých zdí, špinavých ulic a… ne, nejsme v Mostě. Ani sousedním Litvínově. Tentokrát se cestuje mnohem dál na východ. Až za Mrazíkem, nesmrtelnou Ladou Nivou a agresí měnit budoucnost dějin mocí. A přestože by příběh mohl být zasazen kamkoli, zrovna v těchto exteriérech má své nesmazatelné kouzlo a až psychologický přesah. Jen se nesmíte bát samoty. A temnoty.

»
17. 04. 2021 • HusekD0

RECENZE: Spacebase Startopia

Strategie u mě vždy patřily mezi oblíbený žánr her. Ačkoliv se v posledních letech začali objevovat na Xboxu častěji než tomu bylo doposud, tak i přesto jsou stále opomíjeným žánrem. Právě z tohoto důvodu je to pro mě vždy velkým překvapením, když k nám nějaká ta budovatelská strategie zavítá. Přesně tak jsem to měl i se Spacebase Startopia od vývojářů z Realmforge Studios. Už z prvních obrázků a trailerů jsem měl velkou radost a chuť...

»