Xboxweb.cz

„Bože, ty devadesátky.“ Neříkají si jen milovníci starých časů, ale také herní tvůrci, kteří se stále častěji vrací do dob, kdy byly hry ambicióznější, hrdinové hrdinštější a komunita uzavřenější. Je pravdou, že oblast primitivní akční zábavy vykazovala tehdy kulminaci. Náš svět zachraňoval kde kdo, a tak se často cestovalo daleko za oběžnou dráhu, kde čekala vyspělejší mimozemská civilizace na Jardu od bagru, aby ji zachránil s důvtipem barbara a odhodláním tažné muly. Dotyčný samozřejmě neopomněl rozdávat vtipy na počkání, jejichž tupost vyvažoval šarm demoliční koule a chlapácké jméno řezavé jak lazebníkův vercajk. Stýskalo se vám?

Nejspíš ano, když jste si vybrali recenzi pokračování čtvrtstoletí staré klasiky, o níž jste možná ani neslyšeli. Cutter Slade, jak se jmenuje bývalý voják a hlavní protagonista značky totiž nesbíral frčky za své hrdinské kousky, ale za technický stav hry, jejíž tváří se stal. Dva roky před třetím GTA přišlo studio Appeal s trojrozměrným otevřeným světem, který do té doby neměl obdob. Jeden engine generoval prostředí, druhý objekty v něm, další si vzal na starost fyziku a jiný se postaral o AI. Není divu, že plynulý chod vyžadoval enormní výkon, obstaraný čerstvě vydaným CPU Intel Premium III a pamětí RAM o velikosti 128 MB. Odborná obec však nad nenasytností projektu přivřela oči, protože šlo o skutečnou revoluci v pojetí trojrozměrných otevřených světů. Hráč se mohl pohybovat svobodně kam chtěl, interagovat s okolím a plnit mise, jak se mu zachtělo.

Rád vidím, že doba se mění, ale věci zůstávají při starém. A New Beginning totiž opět dává hardwaru zabrat, ale tentokrát to nebude z důvodu náročných výpočtů. Konzolová verze trochu nešťastně nabízí dva režimy hraní, ovšem ten vizuálně kvalitnější je téměř nehratelný. Snímková frekvence kolísá jak kardiogram atleta těsně před smrtí, pohyb postavy při míření se nechutně trhá, objekty v otevřeném světě mají problém trefit správnou pozici a cestování tryskem se mění na žabí skoky z místa na místo. Jedinou hratelnou volbou je výkon, který ale nemá na velkých obrazovkách dostatečný upscaling, a tak působí rozmazaně. Poznámka „optimalizováno pro Xbox Series X|S“ tak přiměje k zamyšlení, zda vám nějaký šotek nevyměnil konzoli za model o generaci starší.

Pro hru samotnou jde naneštěstí o podstatný problém, protože mizerná vizuální kvalita kazí dojem z povedené RPG, která dobře ví, co má nabídnout, jak to přesvědčivě zabalit a dodat hráči. Než se pořádně seznámíte s Cutterem a jeho osudy posledních let, otevře se před vámi překrásná Adelpha. Sympatický kus země kdesi ve vesmíru je designovým prototypem otevřeného světa. Nedosahuje enormní rozlohy, má zajímavé biomy, logicky rozmístěné památky, ruiny, základny a četné kolonie, které jsou provázané jak příběhem, tak herními prvky. Avatar od Ubisoftu chtěl hráče upoutat živou Pandorou, pro tradiční nedostatky se mu to však příliš nepovedlo. Adelpha možná působí jak ráj z čínské tržnice, ale simuluje symbiózu odlišných částí prostředí mnohem lépe. S citem pro detail, rozumnou mírou vedlejších aktivit a naprostou volností pohybu všemi směry. Od dna vodní nádrže po poslední list té nejvyšší koruny stromů. Až mě téměř mrzí, že jde o akčně založený titul, a ne o dobrodružnou adventuru logického typu.

On hlavní hrdina je trochu poleno. Autoři, věrni své původní práci, pojali mobilitu nezlomného reka trochu sošně. Při používání jetpacku, který je nedílnou součástí hraní, se s toporným ovládáním smíříte. Udržet sedmdesát kilo hmoty v luftu pomocí několika trysek, a ještě s ní manévrovat, vyžaduje víc úsilí než jen závan větru ze severu. Jenže stejný mustr přichází se střelbou, kde se rozumné příčiny těžkých nohou hledají jen stěží. Dvě silně modifikovatelné zbraně pro boj stačí. Doplňuje je ještě energetický štít a čepel pro boj z blízka stejné technologie. Souhra všech komponentů je ale silně zastaralá a postava připomíná golema trénujícího na moderní pětiboj. Pomalý pohyb při střelbě, nevyvážené upgrady útočné pušky a nutnost tahat do akce štít, dělají z přestřelek pouťové divadlo, kde ožily atrapy z maringotky, aby se porvaly o zbytek plyšáků na střelnici.

Nabízí se srovnání s Gears of War. Tedy se sérií, která tvrdohlavě brání dávno přežitý styl akce, o němž už nikdo jiný než fanoušci značky ani nechtějí slyšet. Jenže bouráci s motorovou pilou pod hlavní mají ten obstarožní koncept natolik vyladěný a léty obhájený, že se stal obchodní značkou. Kdežto u Outcastu jde jen a pouze o… nutnost. Know how autorů nezahrnuje zkušenosti týmů jako jsou id Software, People Can Fly nebo Avalanche Studios. Ne, oni mají svůj devadesátkový koncept, kterému raději podrobí chování nepřátel, které je tudíž hloupé, laxní a s ohledem na kolonizační záměr robotických jednotek naprosto neefektivní. Plechoví neurvalci se stávají jen statickými mužskými údy čekajícími na vazelínu. Divoká fauna je daleko agresivnější, ovšem houby vydrží a početní přečíslení není tak velké, abyste si nechali vzít míry do truhly.

Míst, kdy to celé chcete vypnout, odinstalovat a zapomenout je hodně, ale příběh si vás vždy udrží. Hlavní linka s invazí je pouze rámcovým pojítkem příběhů zajímavých obyvatel, jejichž strasti mají daleko do běžných problémů na maloměstě. Úkoly jsou vrstvené do několika misí, využívají svět i dostupné herní prvky a často se odkazují na jinou osadu a pomoc jí. Přehledný strom děje jasně ukazuje, koho je třeba potkat, jaký úkon navazuje na jiný a v jakém stavu se nachází questy vázané na suroviny, čas a zásah zvenčí. Právě děj a otevřený svět sehrávají v Outcastu klíčovou roli. Jako spolehlivý tandem, který šlape za každých okolností, tlumí nevděčné pojetí ostatních prvků a nastavuje vousatou tvář ochmýřené konkurenci, která ač mladší a plna sil, nemá ani zdaleka takové kouzlo.