
RECENZE: Resident Evil 0 HD Remaster
Resident Evil: Zero nebo také označován jako díl 0, vyšel v roce 2002 exkluzivně pro Nintendo GameCube příčemž vývoj původně začal už na N64 a později vydán coby port na Wii. Od té doby a nikdo bez Nintenda si tento unikátní díl jinak nezahrál. Je to logické, každá konzole má své exkluzivity, ať už jako firstparty, thirdparty, samostatně díly nebo třeba jen dočasné. Příkladem je nový Tomb Raider pro Xbox One. Proč unikátní? Jako jediný totiž předchází událostem úplně prvního dílu, a tak osm let od jeho vydání předkládá nám hráčům jako prequel. Vyšel dva roky po Resident Evil – Code: Veronica, tři roky po třetím dílu a vůbec se za tu dobu nezměnil. Vlastně trošku změnil, ale o tom až později…

Dnes recenzovaný kousek je vlastně první recenzí v roce 2016. Trochu nás to znepokojuje. Protože jak se říká: „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Nový rok už sice 16 dní není, ale my si tohle pořekadlo vztahujeme na nejprvnější recenzi. Jestli je to pravda, co se říká, tak to vypadá, že letos bude opět rok remasterů. V roce 2015 se uronilo portů a předělávek spousta her, a to zejména těch novějších, ale dočkali jsme se i remasterů super starých her jako Grim Fandango (který na Xbox ještě nedorazil), ale hlavně Resident Evil, v jehož remasterování se rozhodl Campcom pokračovat a dnes vychází recenzovaný Resident Evil: Zero HD.
Autoři se od vydání předchozího remasteru poučili. Kamera už nezlobí, grafické modely tolik nehaprují a díky bohu zrychlily se i nečítací obrazovky. Ne nějak extra, ale zrychlily. Ve hře si zahrajeme za Rebeccu Chambers a k tomu navíc i za Billyho Coena. Mezitím co Rebecca pracuje jako voják pro S.T.A.R.S. na Bilyho Coena bylo uvaleno obvinění z několikanásobné vraždy. Děj se zprvu odehrává ve vlaku, který havaroval po náhlém napadením virusem T-virus, který všechny proměnil na chodící mrtvoly. S hlavní hrdinkou se octnete a nechtěně zamknete v tomto vlaku při pátrání po havarovaném autě převážející Billyho, s nímž se zde následně také shledáte. Ani jednomu však nezbývá nic jiného než spolupracovat, aby oba vyvázli živí ven, a tak vy, jakožto hráč, jste nuceni ovládat oba najednou.

„Najednou“ je vlastně nesprávná specifikace. Vždy ovládáte jen jednu postavu a ta druhá vás následuje přesně podle nastavených pokynů v menu – stůj, následuj mě, střílej, nestřílej atp.. Důležité je, že druhý parťák zároveň slouží jako pomocný batoh, ovšem oba musí mít zbraň, jelikož se inventář nesdílí, a tak když ovládáte v nějakém případě jen jednu postavu, abyste vyřešili nějaký puzzle, či tu druhou zachránili, musíte mít čím pálit. Resident Evil: Zero byl vlastně prvním dílem v sérii, co umožnil hrát za dvě postavy a kupodivu i v remasterované verzi mu to sluší a překvapivě i funguje. Největší výhodou druhého parťáka za zadkem je, že máte palebnou pomoc, takže zabíjení zombie a monster nebude skličující už jen proto, že se cítíte na celém světě sami.
Ovládání i zobrazení si opět můžete navolit, jak potřebujete. Hra vás s pozměněným, moderním ovládáním plně seznámí a oproti prvnímu dílu se vše nezdá už tak nepřehledné a neintuitivně frustrující. Ukládání pozic zůstalo. Opět sbíráte inkousty a zapisujete na psacím stroji, ovšem už ho nepotřebujete tak často, jelikož díkybohu autorům došlo, co znamená obtížnost „Easy“. Postavy tolik neumírají, nepotřebují vlastně ani moc léčit, nábojů je dostatek, zombie umírají na třetí ránu do hrudi a inkoustů je tolik, že je i odhazujete, protože zabírají místo v inventáři. Pro staré veterány možná odstrašující, jenže se srovnáním s prvním remasterovaným dílem, jde o skvělý krok kupředu, protože ať si budeme nalhávat, co chceme (a my to v recenzi řekli na plnou hubu) Resident Evil byl na poměry dnešní doby strašný a komerčně neúspěšný jen proto, že nastavil obtížnost starých dobrých časů, na níž nejsou zvyklý ani dnešní hráči a ani už vlastně my. No, tuhle filozofickou otázku si necháme do nějakého speciálního článku…

Inu, Resident Evil: Zero HD není o moc jiný, než jeho předchůdce z minulého roku, avšak snaží se nepřehánět obtížnost a nabídnout ty „staré dobré časy“ i mladším hráčům a líným hráčům, kteří dnes už zkrátka nejsou na obtížnost starých her zvyklý. Prequel Residentu pěkně odsýpá, a pokud se nezaseknete u některých zapeklitých hádanek, tak jste schopni hru za víkend dohrát i bez internetového návodu. Po technické stránce je mnohem vyspělejší a nesetkali jsme se ani s žádnými chybami. Sice se nám nezapočítaly všechny achivementy, ale to je asi tím, že v době psaní recenze hra ještě není v prodeji. Resident Evil: Zero HD není o tolik lepší, ale lepší je a doporučujeme ho tedy všem, což jsme u předchůdce rozhodně tvrdit nemohli. Zero je přístupnější, hezčí, technicky vyspělejší… no prostě lepší. Takže jestli jste chtěli někdy zabruslit do minulosti série Resident Evil, tu příležitost tu teď máte.
Verdikt
„Prostě jen ten „starej dobrej“ Resident Evil, kterej je sice starej, ale pořád dobrej.“ - Xboxweb, 2015, recenze Resident Evil HD --- Joo, to byly časy, to byl ještě Resident Evil tuhej, že jsme se málem rozplakali, ale teď nás aspoň víc baví, navíc ovládáme dva hráče najednou, takže už se ani nebojíme. Doporučujeme zkusit všem. Oproti prvnímu remasterovenému Resident Evilu teď už všem. Vaše babička to na obtížnost "Easy" sice pořád asi nezvládne, ale vy už ano.
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...


























