Xboxweb.cz

Sedím tu, žvejkám flákotu z raptidona a čučím na bandu dělníků, co rozhazuje výplatu v kartách. Vezměte jed, že se nakonec pozabíjejí, protože ten vlevo fixluje, až se mu z pazour práší. Ale je tu docela klid. Na to, abych dal dohromady pár řádků, kterým stejně nikdo neuvěří. Ale kdo ví, co bude zítra. Halcyon je stabilní jak vytuhlá mrtvola a gauneři z velkých korporací na něm hodují jak supi. Snad měla Nyoka pravdu a náš plán na záchranu vyjde. Kdyby ne, aspoň se dozvíte o jednom nanuku, kterému se přezdívá „Cizinec“.

Taky jak jinak byste chtěli říkat někomu, koho šoupnou k ledu a pošlou s ostatními kolonizovat vzdálené planety. Vlastně ani pořádně nevím co se stalo. Naše loď Eden měla jasnou misi. Někdo říká, že se pokazily motory. Jiní tvrdí, že nás The Board už nepotřebovala, a že uklizení na oběžnou dráhu Typhonu byl krycí manévr pro masovou vraždu. Každopádně Phineas mi dal druhou šanci. Pološílený vědátor vniknul na Eden a ze všech cestujících vytáhl právě mě. Tak jasně, myslíte si, že jsem nepřemýšlel, proč vybral z mrazáku mě?

Obyčejného technika. Hergot, co se smějete. Je polovina čtyřiadvacátého století a pohádky „Buď vším, čím chceš“ už se neříkají ani dětem. Buď umíte něco speciálního nebo jste pro korporace zbyteční. Pár předností sice mám, ostatně jsem je vyplňoval před naloděním do dotazníku, ale nejspíš nebyly důvodem mého vzkříšení. Phineas na dlouhé přemýšlení neměl čas. Hlídkující jednotky měl za zadkem, což se dalo čekat, když jeho ksicht visí na každém sloupu. S popularitou neléčitelné choroby. Ale o něm třeba jindy. Zpět tam, kdy mě zavařil do únikové kapsle a poslal kámošovi na Terru 2.

Máte bolehlav třicetileté kocoviny a posloucháte cizího člověka, jak bude všechno dobré a jak si vás kámoš dole zaškolí. Možná, kdyby ten pitomec nestál uprostřed místa přistání. Takhle z něho zbylo méně, než by se do bachoru canida vešlo. Povím vám, mám pro strach uděláno, ale když jsem se plížil s nožem v ruce kolem psanců, nebylo mi dobře. Oni a záškodníci jsou skoro všude. Kdekoliv mimo města a kolonie na ně narazíte. Ze začátku byli jen v malých skupinkách a málo ozbrojeni. Později se bastardi opevnili, pořídili automatizované hlídací roboty a speciální brnění.

Dostat je není taková sranda, jako když jsem s pistolí pronikal k mojí lodi. Ehm, teda k lodi toho přimáčknutého při přistání. Ale koho to zajímá. ADA, palubní počítač, si mě brzy oblíbila. Má sice chytrost lepší kalkulačky, ale o Halcyonu toho ví dost. O každé lodi, planetě a vůdci má kupu zajímavých informací. A jako navigátorka je nepostradatelná. Přátelství s kusem ledového plechu předcházelo nalezení energetického jádra. Když nad tím přemýšlím, šlo o můj první job tady v okolí. Vlastně první asi ne. Ještě před tím jsem vybíral výpalné za hroby a pomáhal divnému technikovi. Ale to jsou spíš takové melouchy.

Nikdy mě výrazně neposunuly dál. Vždycky jsou za ně další zajímavé kontakty, cennosti nebo prachy. Ovšem je s podivem, kolik problémů a trápení lidi mají. Roseway, Cascadia, Stellar Bay… diametrálně odlišné kolonie a stejně jejich obyvatelé nenašli štěstí. Už jsem pomáhal vědcům hledat ztracené nákresy, pomatencům jejich zbraně, technikům nástroje k práci a obyčejným lidem členy rodiny, lásky nebo úlevu od pomsty. Často se podívám do zápisků a sám sebe se ptám: „Stojí ti to za to?“ Nejspíš ne, ale cítím, že jsem tu našel něco neočekávaného. Navíc mě to baví, protože práce není stereotypní.

Zákazníci se neptají, jak jejich problém vyřeším. Zajímá je výsledek a jestli přitom použiju šarm, výhružky, lži, podvody nebo zbraně, je nezajímá. Jedině dobře, protože sám často nevím, jaký průběh zvolím. Začnu likvidací všeho kolem a nakonec koukám, že se s mým cílem dobře kecá. Ale smůla, kšeft je kšeft. Takhle skončila třeba šéfka psanců. Zavřená v cele mě chtěla přesvědčit, že bude lepší zabít hlídky nahoře a ji pustit. Chvilku jsem s ní tu hru hrál a vyčistil okolí od příšer. Měla totiž důležité dokumenty. Když však přišlo na lámání chleba, skončila s kulkou v palici. Se šmejdem jejího charakteru nevyjednávám. Podobně dopadla rodinka kanibalů z případu ztraceného osadníka. Ti nenažranci mě i s partou přijali jako by nic. Ještě oběd nabízeli. Díky bohu, že jsme osadníka našli dřív, protože jeho končetiny byly v hrnci na jídelním stole. Ještě teď se mi ohýbají futra z toho hnusu.

Koukám, raptidon mi nějak nesedl. Jestli ta mrcha nakonec nebyla zkažená. Houknu na vrchního o žejdlík a radši budu pokračovat. Kde jsem skončil? Už vím, úkoly a jejich různorodé plnění. Je to jako každá jiná práce. Občas se zadání v průběhu změní a s ním i postup. Jak jsem vyprávěl o jádru pro mou loď, tak hledání mě zavedlo do Edgewateru. Pěkné městečko a v jeho čele přímý chlap. Na rovinu vyklopil, že jedno zbytečné jádro využívá botanická zahrada, kterou obsadili zběhlí obyvatelé. Já jim vezmu energii, oni se vrátí zpět pod jeho křídla. Fajn plán nebýt šéfky rebelující komunity.

Na věc mi dala jiný pohled. Jak červ ve mně vrtal ještě v době, kdy jsem v řídící místnosti točil s regulačními kohouty. Nevím, na co jsem myslel. Možná mě uhranula ta zeleň všude okolo nebo hipísácký styl života. Ať to bylo cokoliv, vypnul jsem špatný přívod a Edgewater zůstal bez energie. Město padlo jak sny ztracené existence. A co slíbené jádro? Tak kolonie bez energie ho nepotřebuje, ne? Pod pohrůžkou vystřílení mi ho dali a nebylo to jediné, co jsem si odnesl. Zůstala mi i Parvati, dcera starosty a první z mých společníků. A víte, jak to je, první je vždycky jen jedna.

I já jsme její první. Kapitán a doprovod na dlouhých cestách vesmírem. Děvenka neměla žádné zkušenosti, ale měla zápal a solidní povědomí o strojích. Možná i proto jí vždy dávám lepší vybavení. O zbraně a oblečení se posádce starám já. Přerozděluju, opravuju, vylepšuju a pečlivě vybírám, co by komu mohlo sednout nejvíc. A vsaďte mezihvězdnou občanku, že je z čeho vybírat. Zatím nebyla mise, po které by inventář nepraskal ve švech. Beru všechno. Munici, zbraně, brnění, jídlo, předměty, cennosti. Nešanuju mrtvoly a nepřehlížím trezory. Za ta léta otevřu zámek i gumou od spoďárů a počítač hacknu rychleji, než se roztočí pevný disk.

V lodním skladu tak najdete solidní arzenál. Ale nemějte mě za popeláře, co si v kajutě dělá bordel. Držím jen to nejdůležitější a zbytek rozebírám na díly. Potřebuji je k upgradu vybavení. Takže nic nepřijde na zmar. Na druhou stranu mám problém najít oblíbený kvér. Zatím si moje srdce získala jen kosa, kterou jsem obohatil rudou tavící směsí. Měli byste vidět nepřátele, zbyde po nich jen prach. Jak hromádka lejna po přežrané dojnici. S palebnou silou je to horší. Pořád nosím tři zbraně, ale nějak ne si je oblíbit. Puška s optikou má ale pěkně našlápnuto. Ten zelený sliz, co střílí, dělá pozérům pěknou rotyku. Tuším, že žhnete nedočkavostí, co má moje favoritka. Nebo ne?

Zdobenou brokovnici a elektrické kladivo. Ohání se sním jak bohyně. Ladně, smyslně a pevnou rukou. Už vám asi došlo, že na tu žábu trpím. A je pravda, že jsem párkrát svoje šance zkoušel. Jářku, měl jsem naději, dokud naše kocábka nezakotvila na Groundbreakeru. Na té zrezlé orbitální stanici, kterou vede Junley Tennyson. Ona totiž Parvati není na candáty, ale na mušle, pokud víte, jak to myslím. A Junley je její vlhký sen. Místo, abych ji okamžitě propustil, hňup jí ještě dávám rady v hospodě, sháním dárky, šminky, a dokonce nóbl šaty v Byzantiu. Nemáte ani tušení, jak je těžké do poslední bašty luxusu proniknout.

Nestačí mít jenom pořádnou ráži za pasem, ale také kontakty. A zrovna ty nemám všude úplně nejlepší. I když to není na chlubení, občas malé osady po mé návštěvě připomínají hřbitov. Vysvětlujte někomu, že vás ta rozpůlená mrtvola na zemi napadla jako první. Lidi mají tenké nervy, rychlé prsty a pro střelbu nejdou daleko. A pravý gentleman střeleckou exhibici neodmítá. Snad zbylí obyvatelé po nocích dupou jako králíci. Jestli ne, populační křivka se zahrabe hluboko pod zem. Prý se to už jednou stalo. Nějaký magor vybil skoro celou soustavu, tak bacha na to. Nerad bych se zapsal do historie pod další genocidu.

Jsou ale chvíle, kdy tomu nezabráníte. Nemůžu mít oči všude a když jeden ze dvou parťáků střílí dřív, než poslouchá, čas už nevrátíte. Jedno vám ale povím, ven nikdy nechodím sám. I kdybych si měl vzít lodní uklízečku. Robota, jehož stavbu započal předchozí kapitán. Ale radši si na cestách povídám s člověkem. Nesmí být křivý pánbíčkář, jako vikář Max. Ten se na lodi dlouho neohřál a jeho svatozáři došly brzy baterky. A jestli mě Felix nepřestane lézt krkem, poletí rychle za ním. Někdo by mu měl konečně říct, že romantismus skončil v minulém tisíciletí. Začínám chápat, proč ho z Groundbreakeru vykopli. Čekal v doku jak ohař na výstřel. Až ho nějaký pitomec sveze. Při každém pohledu do zrcadla si říkám, proč jsem to byl právě já. Jenže je těžké někomu říct: „Vypadni!“

Já se učím nové věci od nich, oni ode mě. Připadám si, že procházím něčím, jako úrovněmi. Jako bych povyšoval na duševní levely. A přestaňte se tlemit, jo? Nedělám si legraci. S každým stupněm mám zase trochu lepší povědomí o střelbě, plížení, bojování nebo o technice. Objevuju v sobě skryté schopnosti, vůdcovské sklony, a dokonce i nadlidské možnosti. Už od probuzení z hybernace dokážu zpomalit čas, a to není všechno. Nemůžu vám ovšem vykecat vše. I stěny tu mají uši. Zase mě uslyší nějaký chytrák a zkazí mi reputaci. Už tak si dávám pozor na chemikálie, které si cpu do plic. Nikdo se vám k tomu nepřizná, ale bez inhalátorů bychom zkapali po pár ranách.

Každý z nás, i tamhle Steve v rohu, si mícháme vlastní směs. Základ je léčivo, většinou injekční stříkačka. A pak co vám přijde pod ruku nebo co najdete. Ti lepší z nás míchají klidně čtyři složky. Chlast, konzervy, ovoce, zelenina, pálivé omáčky, pytle s hnojem, no prostě všechno se dá zmixovat do životabudiče. Časem zjistíte, co vás pořádně nakopne, a hlavně který smysl pookřeje. Mám rád, když soustředění dostane koňskou dávku. K tomu zvýšená odolnost proti toxinům, rychlejší reakce a může mě vyzvat na souboj samotný Hannibal. Nikoho se v tu chvíli nebojím. Ani příšer, ani přesil. Vím, jak využít moment překvapení. Jak oslepit nebo znehybnit nepřítele a jak v tichosti proklouznout vysokou trávou.

To není chvástání, ale pravda. Život v područí firem Spacer’s Choice, Vulcan, Joch nebo HHC není ráj. Každý si chce pro sebe urvat ten největší kus soustavy a pak záleží na lidech. Odkud přicházejí a co zažili. Když se jich zeptáte, jak vnímají Halcyon, nedostanete jednotnou odpověď. Pro některé je to Diamond City, jen už se vymanilo z následků apokalypsy a směřuje k prosperitě. Jiní tvrdí, že našli pozůstatky bájného podvodního města Rapture. Pamětníci často zmiňují Wellington Wells. Tedy v době, než všem tamním prdlo v bedně z drogy štěstí. Byzantium zase přirovnávají k Lectra City, jen lovce hrobek stále postrádají. A nedivte se, když uslyšíte o tři sta let staré stanici Talos I, kde měl TranStar dělat pokusy s emzáky. Ale pro někoho, kdo letěl v mrazáku vesmírem, je to domov. Nebezpečný, krásný a jedinečný.

Hodně dělají lidi. Krom míst, kde si vyvrhelové hrají na nové krále Bronxu, najdete vytříbenou společnost naprosto odlišných existencí. Od morousů, po šílence se zvrhlým smyslem pro humor. Na jedné straně vstřícné obětavce, na opačných místech gaunery páchnoucí jak stará žumpa. Hlavně pamatujte, je to především o vás. Neříkám, abyste staré babky převáděli přes cesty. Jednak většina z nich už dávno hnije na krchově a pak, ryzí dobrodinci nemají žádný respekt. Ale stavět ho na agresi a lhostejnosti, není dobrý nápad. Však vy to poznáte sami, bažanti oškubaní.

Jak koukám na ty záchody, které neviděly úklid od založení kolonie, nejsme úplně dokonalá společnost. To zase ne. Výjimečně, ale přeci se někdo chová trochu pohrdavě a nehodlá promluvit ani slovo. Takové je lepší nechat vychladnout a jít si po svém. Na znění kšeftů je třeba dávat pozor. Že jste našli místo výkonu práce ještě neznamená, že jste tam správně. Ale to je spíš váš problém, že máte dlouhý kabel od rozvodny. A já nejspíš stárnu, když mám problémy ve vteřině zaostřit pár detailů. Ale kdo problémy nemá? O tom něco ví nevšímaví nepřátelé, kteří občas rezignují na vlastní existenci.

Prostě normální život. A jestli se vám nelíbí, zkuste v tomhle zpropadeném světě najít lepší. Doba se změnila. Snahu o vytvoření lepší budoucnosti nahradil lov majetku a moci. Po nás potopa, hlavně že urveme větší sousto do huby a chvilku si nacpeme panděra. Nevím, jestli zachráním zbytek lidí z Hope. Nemám ani páru, jestli Phinease nakonec chytí, protože jednou ho na beton někdo práskne. A je otázka, zda tu budu tak dlouho, abych se dočkal odpovědí. Ale jistě vím, že nepřestanu, dokud bude pro lidi, jako já, práce.