Xboxweb.cz

V minulém blábolu jsem část věnoval vzpomínkám na mládí, kdy jsme hráli na automatech nebo prvních PC či konzolích, a to vše ve spojitosti s kooperací. Dneska bych na toto téma rád navázal, protože nostalgie je tu s námi, ať je vám 20, 40, nebo 60 let. Rádi vzpomínáme na pro nás legendární a nezapomenutelné titulu a čím je hráč starší, tím raději se vrací do minulosti. To se pak v diskuzích objevují ony památné hlášky, že dříve se hry ještě dělaly pořádně a další. Mějte však na paměti, že nostalgie je pěkná mrcha a má dost často na práci obarvovat naše vzpomínky do příjemné růžové.

Každý hráč si jistě vybaví celou řadu her, u nichž strávil nespočet hodin a které se mu vryly do paměti. Je přitom jedno, zda jsou vzpomínky negativní nebo pozitivní, jelikož normální je si pamatovat extrémy, což znamená něco, co se mi hodně líbilo nebo hodně nelíbilo. Říká se, že vzpomínky mohou vyblednout a já bych ještě dodal, že si je člověk může sám sobě upravit na základě pocitů. K tomu se nechá ovlivnit míněním svého okolí a vzhledem k tomu, že ne každý máme dokonalou paměť, může se nám občas stát, že nás nějaká stará nebo starší hra, k nimž se člověk jednou za čas vrací (čas přitom nehraje roli), dokáže překvapit. V dnešní době si totiž není problém zahrát skoro jakoukoli starou hru, ať přes emulátor nebo formou nepřeberného množství re-titulů (teď opravdu nemyslím sérii Resident Evil). Tento trend bych si však třeba nechal na jiné téma, i když k němu byl již napsán nespočet řádek.

Rád bych se věnoval vlastní zkušenosti, která se dle mého stala již nejednomu hráči. Nových her sice vychází nepočítaně, ale občas máme chuť vrátit se k nějaké starší záležitosti, například ve spojitosti s hrami zdarma k předplatnému, kde je vždycky i něco ze starší generace. Člověk se podívá na nabídku, rozsvítí se mu očička a rozpomene se na to, jak dotyčnou hru s láskou několikrát dohrál. Druzí se na něj pak koukají jako na blázna, vždyť to byla hrozná hra, takže jak si to mohl tenkrát vůbec hrát. Nicméně dojde k instalaci, začátku hraní a následně celé řadě dojmů.

Ideální je případ, kdy je hra přesně taková, jakou si jí člověk pamatuje. V tom případě nostalgie zafunguje na výbornou, hru si člověk užívá a doprovází to komentáři typu: „Jo, takhle nějak si to pamatuju.“ nebo „Dřív ty hry opravdu uměli dělat líp, jak dneska…“. Takových počinů je celá řada, já rád vzpomínám na stařičký Prince of Persia, což byla skvělá záležitost po všech stránkách. Dále bych si dovolil vyzdvihnout Need for Speed, což jistě potvrdí spousta hráčů nebo série Splinter Cell (každý si zde může dosadit titul dle svého uvážení). Bohužel mám pocit, že častěji u mě při hraní starších titulů převládají negativní pocity, což většinou způsobují tři hlavní příčiny.

Nejlepší bude si to ukázat na názorných příkladech. V době, kdy vyšla, mě hrozně moc bavila střílečka kombinovaná s hrátky v čase, Singularity. Parádní kombinace, kde všechny efekty byly „wow“, prošel jsem ji několikrát a pokaždé se skvěle bavil. Po dlouhé době jsem dostal chuť si ji zase zahrát, a tak jsem jí nainstaloval. Hrátky s časem jsou pořád stejně super, jenom efekty a grafika jsou fakt hnus, ze kterého jsem málem oslepl. Stejný problém mám při hraní GTA San Andreas. Legendární hra s nespočtem možností, dobrým příběhem a obrovským světem. Nechci říkat, že je to špatná hra, protože hratelnost je stále skvělá, ale prostě se na to dneska už nedá koukat. Přitom si úplně živě pamatuji, jak jsem v době, kdy hra vyšla, byl z technického zpracování úplně vedle. Raději budu žít s touto myšlenkou dál, jenom po mě nikdy nechtějte, abych to hrál v dnešní době.

Přitom se nedá paušálně říct, že by všechny staré hry měly hnusnou grafiku. Stařičký Prince of Persie, Duke Nukem 3D, různé skákačky (Jazz Jackrabbit), izometrické strategie (Age of Empires, Cossack) či taktické akce (Comanndos, Robin Hood: Legend of Sherwood) vypadají výborně i dnes. Z toho tak trochu vyplývá, že po technické stránce nejvíce zastarávají hry na 3D enginech. Klasické 2D záležitosti nebo ručně kreslené umění se stárnutí skoro bát nemusí.

Abych nebyl jenom ten, kdo dbá na grafiku, připojím pár zklamání i z her, kde je grafika v pořádku, ale pokulhává hratelnost. Třeba takový Croc, pěkná to hopsačka, má po letech stále špatnou kameru, což pro tento žánr není vůbec dobré. Stejně tak starší Lary, které jsou jinak super, mají s kamerou problém, který ve mně vyvolává obrovský vztek. Kdo by taky stál o to pořád dokola umírat, jelikož není jasně vidět, kam se má skočit? To přeci normální člověk nemůže v klidu vydržet, natož takovou hru chválit.

Dost lidí říká, že moderní hry jsou snadné až lehké. Mno, dle mého to není vůbec pravda. Bylo to o možnostech a výpočetním výkonu, jaké vývojáři měli v danou chvíli k dispozici. Obsahový progres je zde jasně patrný a stejně tak i důraz na příběh a jeho podání, zejména po vizuální stránce a jeho rozsáhlosti. To všechno by vývojáři jistě rádi udělali i dříve, ale neměli k tomu dostatek výkonu, jako mají ti dnešní, takže museli dělat hry jinak. Navíc dnes žijeme v konzumní době, kdy za rok vyjdou tisíce her, což dříve rozhodně nebylo a aby se všichni uživili, muselo se něco změnit.

Co tedy z dnešního blábolu plyne? Asi nic moc, ale rád bych apeloval na všechny, kdo tvrdí, že staré hry jsou lepší než ty dnešní a budou se dokonce světa bít za to, že tomu tak je. Technická stránka, herní mechaniky a ovládání jsou prvky, díky nímž většina her opravdu zastarala. Zapomínat však nesmíme ani na zmiňovanou nostalgii, která je opravdu mrcha, díky níž se spousta her z minulosti zdá dokonalých. Bohužel tomu tak dost často není….