Recenze: Danger Zone 2

Autor: chaosteorycz Publikováno: 19.7.2018, 9:09

Publikováno: 19.7.2018, 9:09

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1652 článků

Když v roce 2013 Electronic Arts sebrala Criterionu vývoj NFS a předala ho Ghost Games, byl to začátek konce tvůrců série Burnout. Později byly směrem k „Duchům“ přesunuty i dvě třetiny zaměstnanců a zakladatelům studia Criterion došla trpělivost. V následujícím roce Alex Ward a Fiona Sperry založili, ještě s Paulem Rossem, studio nové a oznámili, že se vrátí ke kořenům. Vznikly tak Three Fields Entertainment a „nebezpečné“ hry všeho druhu.

Zkušení vývojáři se skutečně vrátili k tomu, co je proslavilo. Na rozjezd to zkusili s explozivním golfem, který zanedlouho doprovodili hrou Danger Zone. Variace na režim Crash série Burnout byla spíše takovým technologickým demem, které za oblíbeným módem zaostávalo ve všech směrech. Asi jako když jdete stavět garáž a místo ní uděláte psovi kotec. Jenže díky těmto průměrným začátkům se sešla libra s librou a vznikl díl druhý, jehož cílem je dělat předskokana většímu titulu, plánovanému na závěr roku. Pokračování Danger Zone proto neberte jako plnohodnotnou hru na letní večery. Je to jednohubka s pořádnou dávkou nostalgie.

Na třiadvaceti scénách se pokoušíte vytvořit co největší šrotiště pomocí bouraček a nehod. Peněžní bonusy, dodatečné exploze, nitro, hodnocené úkoly, skokánky a silnice plné nepozorných řidičů. To jsou prvky, které jsou dobře známé každému, kdo holdoval závodním arkádám mezi léty 2002 a 2007. Celý ten feeling kolem bouraček, ovládání a uživatelského rozhraní je tak důvěrně známý, že máte pocit, jako by se za posledních deset let v herním průmyslu vůbec nic zajímavého nestalo. Když to přeženu, tak v kategorii destrukce se skutečně stalo méně než nic. Licencované závody se bojí zobrazit i ohnutý plech a týmy tvořící dle fantazie většinou nemají potřebné znalosti. Čest výjimkám.

Ostatně mají-li lítat auta po okolí, nikoho licence nezajímají. Nemusíte být automobilový maniak, abyste ve fiktivních vozech poznali modely od Audi, Ferrari nebo Jaguaru. Co se jednotlivých scén týká, silnice našly vzor například v anglické dálnici M6, v amerických cestách protínajících Louisville či Chicago nebo ve španělské rychlostní komunikaci N-632. V součtu je hra schopna pracovat až se stovkou aut, u kterých počítá s reálným fyzikálním modelem. Okem subjektivního hnidopicha bych možná trochu oponoval, nicméně většině hráčů bude stačit, že režim Crash skutečně plnohodnotně ožil.

Cílem každé scény je dosáhnout Danger Zone a tam způsobit co největší Saigon. Cestou k ní byste pak měli plnit vedlejší úkol. Ten může spočívat v nabourání určitého typu auta nebo v rychlém průjezdu několika boosty. Téměř vždy jde o nějakou variaci na jedno či druhé. K plnění vás nikdo nenutí, ale připravujete se o pořádnou finanční odměnu, čímž se také vzdaluje šance na kov nejcennější. V tomto případě platinu. K odemknutí další scény stačí bronz a já se ptám, proč není obtížnost větší. Aniž bych se výrazně snažil, prošel jsem hrou s časem pod dvě hodiny. Většina medailí se blyštila stříbrným nebo zlatým nádechem a jen čtyři scény neměly splněný úkol. Pak mi hra oznámila, že do konce roku vyjdou závody Dangerous Driving a že mám k dispozici ještě bonus. Paráda, ten jsem splnil za třináct minut a co dál?

A tak v tom nejlepším najednou koukáte jak žebrácké dítě před cukrárnou a přemýšlíte, zda zkusíte požádat o refund nebo si vylepšíte skóre, splníte, co se dá a ukážete kamarádům, že překročit milion na každé scéně zvládnete s rukou v kapse. Tipuji, že vyhraje druhá varianta. Hráčská dychtivost je otravnější než vyprahlý komár a pár lokací dokáže překvapit mírou variability. Přesto musím říct, že Danger Zone 2 stále nevyužívá plný potenciál. Možnost nasměrování nabouraného vozu je sice příjemná, pokaždé ale nefunguje, jak má. Příliš využity nejsou ani skokánky a pestrost dopravy se rovná papouškovi po hurikánu. Nebojím se říct, že za 399 Kč není koupě jasnou volbou. Zejména, když ve zpětné kompatibilitě sídlí levnější Burnout Revenge, jehož Crash režim je pořád ještě lepší.

Kdo by chtěl náhodou argumentovat grafikou, tak mu říkám rovnou, že nemá v ruce zrovna nejnovější materiál. Three Fields Entertainment mají stále hodně daleko do možností Criterionu. I když titul velkoryse dává na výběr mezi kvalitou (4K při 30 fps) a výkonem (1080p při 60 fps), první dojmy nebyly zrovna dobré. Dokonce jsem nabyl pocitu, že tohle muselo utéct při lisování nových her do balení čokoládových vloček. Vina ovšem padá na hlavu tvůrců, kteří tutoriál udělali nejenom nevýrazný, ale také prázdný. Jestli si po něm řeknete, že si raději necháte řiť sešlehat opaskem než pokračovat v hraní, nebudete první. Po optimalizační stránce je Danger Zone 2 uceleným produktem, který může překvapit maximálně divnými stíny za autem. Působí, jako by se v méně viditelných vrstvách klonovaly. Stává se to ale jen v režimu se 4K rozlišením.

A vlastně jednu výtku bych měl. Není směrem k řízení, které je arkádovější než význam slova samotný, ale ke zpětné vazbě ovladače. Tvůrci se snaží hojně využívat vibrací ovladače, což jim chválím. Při nehodách to ale příliš přehánějí. Zejména v případech, kdy se vybouráte ještě před Danger Zone, ovladač vibruje tak silně, že by se červenala i náruživá děvčica. A rozhodně to není nic příjemného.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Navzdory všem nedostatkům jsem se bavil. Ale jen chvíli. Danger Zone 2 je důkazem, že staří psi mají co nabídnout i v dnešní době, ale zoufale potřebují zaujmout širokou základnu hráčů. Tudíž peníze. Jejich poslední počin sice pomrkává tím správným směrem, ale za nejlepší érou Burnoutu kulhá chromou nohou. Dopravní nehody stále baví, protože nemají konkurenci, ale doplácí na krátkou stopáž, ještě kratší znovuhratelnost a nevýrazná prostředí.
20. 08. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: State of Mind

Žánr science fiction mám rád od doby, co jsem viděl Vesmírnou odyseu. I když jsem tenkrát absolutně nechápal, co mi chce sdělit, fascinoval mě svět, jehož součástí se nikdy nestanu. Během let pozdějších, kdy jsem knihovnu plnil Asimovem, Bradburym a Heinleinem, mě ale uchvátil jiný poutník budoucností, a to Philip K. Dick. Jeho pohledy do neznáma, v nichž se lidství stává obchodním artiklem a člověk lehce nahraditelným „komponentem“, mají dodnes mrazivou...

»
16. 08. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: Graveyard Keeper

Díky hrám už jsem byl ledacos. Vesmírný nájezdník, závodník, mariňák, pirát, zemědělec, řidič hromadné dopravy, superhrdina, bláznivá koza a pravděpodobně dalších sto zaměstnání nebo poslání. Nikdy jsem ale nebyl hrobník, což se teď díky studiu Lazy Bear Games změnilo. A věřte nebo ne, i obyčejný muž s lopatou, oslíkem a ukecanou lebkou se může stát hrdinou.

»
14. 08. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Overcooked 2

Já sám ve skutečnosti moc dobrý kuchař nejsem. Nějaký ten základ sice zvládnu, ale daleko raději jídlo konzumuji, než připravuji. Do role uznávaného kuchaře jsem se dostal alespoň virtuálně díky prvnímu dílu Overcooked, kde se ve zběsilé kuchyni člověk proháněl ze strany na stranu, čekal, kde ho co zase překvapí a hlavně v kooperaci to byla neskutečně strhující zábava.

»
24. 07. 2018 • chaosteorycz17

Recenze: Bud Spencer & Terence Hill – Slaps And Beans

V letech, kdy jste už příliš staří na pleny, ale ještě nemáte nárok na občanský průkaz, jsou často vašimi hrdiny postavy stříbrného plátna. Za bezstarostných let mé generace to byla zdánlivě nesourodá dvojice Italů. Ať už byl v záběru Malý unavený Joe nebo Banánový Joe, vždy bezpráví trestali Dva machři mezi nebem a peklem. Přilepen k obrazovce jsem nečekal, až padne Sudá a lichá, protože už malé dítě ví, že Kdo najde...

»
22. 07. 2018 • p.a.c.o2

RECENZE: Mothergunship

Střílení je super a člověk se u něj parádně vyřádí. Nebojte, nejsem žádný fanatik, který by běhal po městě s pistolí a střílel po všem, co se hne. Rád vezmu gamepad do ruky a vydám se sjednávat pořádek a zachraňovat lidstvo před zombií apokalypsou nebo třeba útokem nepřátel z vesmíru. Trochu mne mrzí, že stále více her tlačí na multiplayerovou pilu, kdy člověk k zážitku potřebuje hráče kolem sebe a pak je to...

»
21. 07. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: From The Ashes DLC – Kingdom Come

Recenze od naší čtenářky a hráčky Naifa86, děkujeme 😉 A je to tady. České studio Warhorse přichází s prvním DLC pro hru Kingdom Come: Deliverence. Protože mám tuto hru velmi ráda, na přídavné DLC From the Ashes jsem se moc těšila. Zejména proto, že není třeba mít odehranou celou či skoro celou hru, aby se člověk dostal k přídavku do hry. Ovšem alespoň část již odehrána být musí. Přesněji dobýt zpět Přibyslavice...

»
17. 07. 2018 • kristine4chaos1

Recenze: All-Star Fruit Racing

Občas se podíváte na obal hry a přesně víte, co vám může dát. Při pohledu na dnešní recenzovanou novinku správně tušíte autíčka z kategorie „kartových“ závodů. Také se nemůžete splést, pokud si je zasadíte do barevného světa, plného ovocných koktejlů a svěží atmosféry. K takovému typu her samozřejmě patří rozverná munice všeho druhu a sympatičtí závodníci na šílených strojích.

»
12. 07. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: LEGO The Incredibles

LEGO hry jsou stálící herní scény a oproti velkým studiím, které vydají svá pokračování jednou do roka, stihnou vydat do roka i dvě hry. Jejich šablona se většinou moc neliší, mění se akorát příběh a hrdinové, kteří se na jeho základě ve hře objevují. Skoro si až člověk říká, jestli to stále někoho baví hrát. Odpověď by byla nejspíš kladná, i když to má svá ale.

»