Recenze: Danger Zone 2

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 19.7.2018, 9:09

Publikováno: 19.7.2018, 9:09

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2516 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Když v roce 2013 Electronic Arts sebrala Criterionu vývoj NFS a předala ho Ghost Games, byl to začátek konce tvůrců série Burnout. Později byly směrem k „Duchům“ přesunuty i dvě třetiny zaměstnanců a zakladatelům studia Criterion došla trpělivost. V následujícím roce Alex Ward a Fiona Sperry založili, ještě s Paulem Rossem, studio nové a oznámili, že se vrátí ke kořenům. Vznikly tak Three Fields Entertainment a „nebezpečné“ hry všeho druhu.

Zkušení vývojáři se skutečně vrátili k tomu, co je proslavilo. Na rozjezd to zkusili s explozivním golfem, který zanedlouho doprovodili hrou Danger Zone. Variace na režim Crash série Burnout byla spíše takovým technologickým demem, které za oblíbeným módem zaostávalo ve všech směrech. Asi jako když jdete stavět garáž a místo ní uděláte psovi kotec. Jenže díky těmto průměrným začátkům se sešla libra s librou a vznikl díl druhý, jehož cílem je dělat předskokana většímu titulu, plánovanému na závěr roku. Pokračování Danger Zone proto neberte jako plnohodnotnou hru na letní večery. Je to jednohubka s pořádnou dávkou nostalgie.

Na třiadvaceti scénách se pokoušíte vytvořit co největší šrotiště pomocí bouraček a nehod. Peněžní bonusy, dodatečné exploze, nitro, hodnocené úkoly, skokánky a silnice plné nepozorných řidičů. To jsou prvky, které jsou dobře známé každému, kdo holdoval závodním arkádám mezi léty 2002 a 2007. Celý ten feeling kolem bouraček, ovládání a uživatelského rozhraní je tak důvěrně známý, že máte pocit, jako by se za posledních deset let v herním průmyslu vůbec nic zajímavého nestalo. Když to přeženu, tak v kategorii destrukce se skutečně stalo méně než nic. Licencované závody se bojí zobrazit i ohnutý plech a týmy tvořící dle fantazie většinou nemají potřebné znalosti. Čest výjimkám.

Ostatně mají-li lítat auta po okolí, nikoho licence nezajímají. Nemusíte být automobilový maniak, abyste ve fiktivních vozech poznali modely od Audi, Ferrari nebo Jaguaru. Co se jednotlivých scén týká, silnice našly vzor například v anglické dálnici M6, v amerických cestách protínajících Louisville či Chicago nebo ve španělské rychlostní komunikaci N-632. V součtu je hra schopna pracovat až se stovkou aut, u kterých počítá s reálným fyzikálním modelem. Okem subjektivního hnidopicha bych možná trochu oponoval, nicméně většině hráčů bude stačit, že režim Crash skutečně plnohodnotně ožil.

Cílem každé scény je dosáhnout Danger Zone a tam způsobit co největší Saigon. Cestou k ní byste pak měli plnit vedlejší úkol. Ten může spočívat v nabourání určitého typu auta nebo v rychlém průjezdu několika boosty. Téměř vždy jde o nějakou variaci na jedno či druhé. K plnění vás nikdo nenutí, ale připravujete se o pořádnou finanční odměnu, čímž se také vzdaluje šance na kov nejcennější. V tomto případě platinu. K odemknutí další scény stačí bronz a já se ptám, proč není obtížnost větší. Aniž bych se výrazně snažil, prošel jsem hrou s časem pod dvě hodiny. Většina medailí se blyštila stříbrným nebo zlatým nádechem a jen čtyři scény neměly splněný úkol. Pak mi hra oznámila, že do konce roku vyjdou závody Dangerous Driving a že mám k dispozici ještě bonus. Paráda, ten jsem splnil za třináct minut a co dál?

A tak v tom nejlepším najednou koukáte jak žebrácké dítě před cukrárnou a přemýšlíte, zda zkusíte požádat o refund nebo si vylepšíte skóre, splníte, co se dá a ukážete kamarádům, že překročit milion na každé scéně zvládnete s rukou v kapse. Tipuji, že vyhraje druhá varianta. Hráčská dychtivost je otravnější než vyprahlý komár a pár lokací dokáže překvapit mírou variability. Přesto musím říct, že Danger Zone 2 stále nevyužívá plný potenciál. Možnost nasměrování nabouraného vozu je sice příjemná, pokaždé ale nefunguje, jak má. Příliš využity nejsou ani skokánky a pestrost dopravy se rovná papouškovi po hurikánu. Nebojím se říct, že za 399 Kč není koupě jasnou volbou. Zejména, když ve zpětné kompatibilitě sídlí levnější Burnout Revenge, jehož Crash režim je pořád ještě lepší.

Kdo by chtěl náhodou argumentovat grafikou, tak mu říkám rovnou, že nemá v ruce zrovna nejnovější materiál. Three Fields Entertainment mají stále hodně daleko do možností Criterionu. I když titul velkoryse dává na výběr mezi kvalitou (4K při 30 fps) a výkonem (1080p při 60 fps), první dojmy nebyly zrovna dobré. Dokonce jsem nabyl pocitu, že tohle muselo utéct při lisování nových her do balení čokoládových vloček. Vina ovšem padá na hlavu tvůrců, kteří tutoriál udělali nejenom nevýrazný, ale také prázdný. Jestli si po něm řeknete, že si raději necháte řiť sešlehat opaskem než pokračovat v hraní, nebudete první. Po optimalizační stránce je Danger Zone 2 uceleným produktem, který může překvapit maximálně divnými stíny za autem. Působí, jako by se v méně viditelných vrstvách klonovaly. Stává se to ale jen v režimu se 4K rozlišením.

A vlastně jednu výtku bych měl. Není směrem k řízení, které je arkádovější než význam slova samotný, ale ke zpětné vazbě ovladače. Tvůrci se snaží hojně využívat vibrací ovladače, což jim chválím. Při nehodách to ale příliš přehánějí. Zejména v případech, kdy se vybouráte ještě před Danger Zone, ovladač vibruje tak silně, že by se červenala i náruživá děvčica. A rozhodně to není nic příjemného.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Navzdory všem nedostatkům jsem se bavil. Ale jen chvíli. Danger Zone 2 je důkazem, že staří psi mají co nabídnout i v dnešní době, ale zoufale potřebují zaujmout širokou základnu hráčů. Tudíž peníze. Jejich poslední počin sice pomrkává tím správným směrem, ale za nejlepší érou Burnoutu kulhá chromou nohou. Dopravní nehody stále baví, protože nemají konkurenci, ale doplácí na krátkou stopáž, ještě kratší znovuhratelnost a nevýrazná prostředí.
14. 02. 2020 • Lukáš Urban1

Recenze: Darksiders Genesis

Za posledních deset let mohla mít série Darksiders už pět dílů, tři remastery a minimálně dvě kolekce. Bohužel ale nemá. Jestli to mají na svědomí změny u vydavatele, přerod studia či diskutabilní druhý díl, je už dnes jedno. Po odvážné trojce, která po vydání připomínala spíš Dark Souls než démonskou sérii, tu je díl s pozměněným konceptem. A rovnou vám povím, že mohl přijít klidně dřív, protože jezdcům zatraceně sluší.

»
10. 02. 2020 • Lukáš Urban2

Recenze: 7th Sector

Už jsem byl kluk utíkající lesem. Postavička tahající červy z dobytka. Hrdina, co láduje kotel netradiční lodě. A také dobrodruh na neznámé planetě. Všechno v podobném výpravném stylu. Jen barevná paleta se měnila podobně, jako překážci na cestě za svobodou. Hrdinové logických plošinovek vždy bojují proti zlu, které si na pozadí běží vlastním životem. A představitel hry 7th Sector není zase tak velkou výjimkou. Jen má mnohem důmyslnější prostředky.

»
06. 02. 2020 • p.a.c.o4

RECENZE: Journey to the Savage Planet

Vesmír a jeho nekonečnost vždycky probouzel fantazie o tom, zda jsme opravdu jedinou planetou, na které je život. Skutečný svět nám zatím jasnou odpověď nedal, ale v tom herním máme jasno. Kolonizace cizích planet je zábava, všude je spousta méně či více přátelských stvoření a hlavně, co si člověk neudělá, to nemá. Navíc se pojetí vesmírného dobrodružství dá uchopit jak velice seriózně (až maniakálně – tímto mrkám směrem k sérii Elite), tak...

»
04. 02. 2020 • lindros88cze0

Recenze: Monster Energy Supercross 3

Nikdy se nesmějte těm vzadu. Jednou by totiž mohli stanout přímo před vámi. Z vysmívaného studia Milestone se stal v loňském roce člen rodiny THQ Nordic. Nový vztah se okamžitě promítnul do pozdějších her, na nichž byl konečně znát vyšší rozpočet. Rok 2020 bude tedy pro vývojářský tým klíčový. Nejsme si úplně jisti, že zrovna Monster Energy Supercross je tou značkou, kde se nové možnosti projevují v plné síle. Rozhodně jde ale o...

»
03. 02. 2020 • p.a.c.o1

RECENZE: Zombie Army 4: Dead War

Týmové hry jsou fajn. Vezmete kamaráda, chopíte se hrdiny a hurá objevovat nebo podrobovat nová území a světy. Přeci jenom ve dvou se to lépe táhne, a hlavně se člověk baví o něco více. Ne vždy je to dvojnásobná zábava, ale o něco větší sranda, než v singlplayeru to rozhodně je. Poslední dobou se oblíbená kooperace objevuje u stále většího počtu her, což kvituji s povděkem. Sice je postupem času tak trochu...

»
02. 02. 2020 • Lukáš Urban7

Recenze: Dragon Ball Z: Kakarot

Když hru přináší Bandai Namco, většinou to znamená, že hrdinové budou mít nagelované vlasy, infantilní vystupování a kuráž nočního hlídače ve strašidelném hradu. Adaptace mangy nemají u nás nejsilnější pozici, protože se nikdy nestaly masovou záležitostí. Přesto si troufám tvrdit, že zrovna série točící se kolem dračích koulí má popularity nejvíce. A možná si ji ještě rozšíří, protože Kakarot přichází s vyprávěním, které může oslovit i mangy neznalé.

»
28. 01. 2020 • Lukáš Urban19

Recenze: Pillars of Eternity II: Deadfire – Ultimate Edition

Možná celá řada z vás nechápala, proč Microsoft koupil studio, které je většinu života věrné jedinému žánru. Nebo jste si kladli otázku, proč by měl Xbox chtít tvůrce, kteří na první díl Pillars of Eternity museli vybírat na Kickstarteru. A pokud vám nestačila odpověď v podobě The Outer Worlds, je tu jasná tutovka v podobě Ultimate edice druhého dílu Pillars of Eternity. Izometrická RPG je přesně tím titulem, u něhož vývojáři sázejí jedno...

»
14. 01. 2020 • Lukáš Urban11

Recenze: Truck Driver

Čeští tvůrci kamionových her zaslouží respekt, neboť už léta budují svůj sen a z cesty je nesvede ani vyhlídka tučného šeku od výrobců konzolí. Bohužel tím otevírají cestu amatérské lize, která za hladem hráčů vyjíždí s pojízdnou kantýnou a skromným jídelním lístkem. Když kručí v břiše a sliny kanou koutky, je i rychlé občerstvení hostinou králů. Stačí se ale podívat na použité suroviny, koncovou účtenku a možná si uvědomíte, že půst nemusí být...

»