Xboxweb.cz

Akční hry jsou jedním ze základních herních žánrů. Ještě aby ne, když svým nezaměnitelným způsobem jsou tu s námi od počátku herních věků. Tento žánr přinesl spoustu velkých a nezapomenutelných značek jako Contra, Duke Nukem nebo DOOM. Já sám mám střílečky velice rád a patří mezi můj vůbec nejoblíbenější žánr. Jsou pěkné na pohled, příjemně se hrají a ve většině případů se po nás nechce nic složitějšího, než vystřílet daný level.

V posledních letech se vývojáři snaží přinést jistou invenci, která nejčastěji spočívá ve zvětšení herního světa, přidání RPG prvků nebo nějaké super oduševnělé příběhy s kopicí postav. Já však zastávám názor, že v jednoduchosti je krása a hráči se dost dobře dokážou zabavit i při uzavřenější koridorové akci. To si nejspíš při vývoji třetího dílu série Shadow Warrior řekli i samotní tvůrci a tak nám po otevřenějším druhém díle servírují o něco střídmější chod.

Příběh jako takový pokračuje přesně tam, kde ninja Lo Wang vypustil do světa obrovského draka a spolu s ním hromadu démonů. Ti se mají čile k světu, až se jim skoro podařilo vymazat lidstvo z povrchu světa. Lo Wang a jeho kamarád, démon Hoji, to však nechtějí nechat jenom tak a pokusí se draka zastavit. Pomoci by jim k tomu měla zbraň nazvaná „Chi cannon“, Hoji v tělesné podobě a několik dalších postav, včetně našeho mistra.

Těch několik postav hravě spočítáte na prstech jedné ruky, tudíž nehrozí, že byste na nějakou zapomněli. Fanoušci série si budou muset zvykat na velkou změnu v obsazení, protože hlavního hrdinu ve třetím díle dabuje někdo jiný. Jasona Liebrechta nahradil Mike Moh. Já s tím neměl problém, na nový hlas jsem si hodně rychle zvykl a pak už se jenom bavil. Je totiž poznat, že Mike Moh si dabování velice užíval.

A přesně takový je celý příběh. Na nic si zbytečně nehraje, hlavní hrdina a jeho démon dávají jednu hlášku za druhou a než zbraně stihnout vychladnout, jsou tady závěrečné titulky. Se všemi démony se totiž na základě zvolené obtížnosti dokážeme vypořádat za nějakých osm hodin. To sice není mnoho, ale má to jednu nespornou výhodu.

S klidným svědomím můžu říct, že jsem se ani chvíli nenudil a spíš jsem byl během hraní rád za každý filmeček, kdy si mé reflexy mohly alespoň na malou chviličku odpočinout. Jak jsem již zmínil, oproti druhému dílu se celý koncept vrátil k osvědčeným arénám a koridorům mezi nimi. Stejně tak byly, co se herních mechanik týče, skrouhnuty možnosti vylepšení zbraní a naší postavy na nezbytné minimum. Všechno se vylepšuje pomocí orbů a to ve třech úrovních. Nic víc, nic míň. Odpadly tak u střílečky zbytečné starosti o loot, jeho použití a stejně tak Sofiiny volby při vylepšení stromu dovedností.

Nic to však nezměnilo na tom, že Lo Wang je zabiják jak se patří, jeho katana nezůstane dlouho suchá a po kapsách nosí solidní arsenál sedmi, jistě šťastných zbraní. Katana je jasná, když je to ninja, pistole, brokovnice a samopal jsou takové klasiky, stejně jako něco na styl minometu. Pak je tady berserk, neboli taková silná pulzní puška a ostrou třešničkou na dortu je vrhač pilových kotoučů. Nabídka je pestrá tak akorát, navíc vždy po ruce a vylepšovatelná pěkně během hry.

Dalo by se říct, že na některé nepřátele se jisté typy zbraní hodí víc, ale v rámci zběsilého herního tempa jsem vždycky vzal do ruky to, co mělo zrovna v zásobníku náboje a s tím začal nepřátelům domlouvat. Oblíbil jsem si minomet, hlavně teda na ty létající potvoráky kolem sebe, ale i s ostatními zbraněmi se dá dobře hrát. Zabíjením nepřátel nezískáváme jenom zdraví nebo náboje, ale nabíjíme možnost speciálního gore zabití. Na řadové nepřátele stačí jedna čárka, na lepší dvě a na ty nejlepší tři. Doporučuji touto možností neplýtvat na podřadné pěšáky, ale pěkně si ji pošetřit na větší kalibry.

Jejich zabitím skrze brutální kombo si můžeme přivlastnit třeba jejich ruku a s tou pak mlátit ostatní jako s kyjem, oko, co pronásleduje a zabijí nepřátele nebo výbušné jádro. Se speciální pomocí se kosí ještě radostněji, kdy krev nepřestává stříkat a trupy se půlit. Jako úsměvný mi přišel moment, kdy na jednu stranu je všude kopice krve a vnitřností, aby se pak ve scéně, kdy se Lo a Hoji koupou, objevil cenzurující černý obdélník. Ale jak pravil Hoji „Žádná nahá objetí…“.

Jednotliví nepřátelé se nám představují postupně, ale jak některého z nich potkáme, objevuje se posléze již ve všech dalších arénách. Je docela škoda, že vývojáři nepracovali více tematicky a prostě jenom vršili další a další potvory do arén. Výsledkem jsou v pozdějších fázích hry nejen hodně těžké, ale hlavně hodně nepřehledné souboje. Nepřátelé se valí po zemi, ze vzduchu, zkrátka ze všech stran a ukorigovat tenhle bordel není jenom tak. Dost často jsem nevěděl, kde mi hlava stojí a nějaká taktika šla stranou. Důležité bylo, nepřestat střílet a pohybovat se, ovšem ani to často k přežití nepomohlo.

Gunplay je skvělý, navíc hra na Xbox Series X běží opravdu dobře a během střílení jsem žádné propady FPS nezaznamenal. Daní za to je trochu horší grafické zpracování, zejména tedy detailů mimo hlavní arény a docela dost nepovedené vody. Na druhou stranu nepřátelé, zbraně a filmečky jsou hodně pěkné. Stejně tak se mi moc líbil soundtrack doplňující vražedné běsnění, a to při hraní hudební podkresy většinou moc nevnímám.

Co mi vadilo nejvíc, byly nejrůznější technické přešlapy. To, že mi docela často levitovali králici před hlavní, bylo úsměvné. To, že se někdy nepřátelé zasekli nebo nedělali „jejich“ pohyby, bych ještě také přežil, ale když mi v jedné skákací části postava pořád zastavovala o dřevo a nešlo skočit dál, to už byl docela problém. Dá se říct, že tak dobře, jak se střílí, tak toporně a hůře ovladatelné jsou skákací a přeskakovací části. Ty sice byly fajn zpestřením, ale byly spíše o náhodě, než nějakém herním skillu.

Zúčtovaní s Lo Wangem a Hojim je tedy poměrně snadné. Návrat ke konceptu koridorové střílečky a osekání herních mechanik na nutné minimum mi neskutečně sedělo, protože díky němu hra nemá žádné hluché místo. Je sice kratší, než oba předchozí díly, ale to mi ve výsledku také vůbec nevadilo. Nechybí humor sérii vlastní a po příběhové stránce dokonce dojde na velice zajímavé a nečekané zvraty. To všechno zabaleno do příjemného kabátku s fajn hudebním doprovodem do našich uší. Zabiják draků je zkrátka takovým příjemným závanem starých dobrých časů, kdy si střílečky na nic nehrály a soustředily se na to, co jim šlo nejlíp – střílení.