Recenze: Super Cloudbuilt

Autor: chaosteorycz Publikováno: 2.8.2017, 18:51

Publikováno: 2.8.2017, 18:51

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1208 článků

Recenzentka: Kristine4Chaos

Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální, má osobité kouzlo, zběsilé tempo a naprosto fantastické audiovizuální zpracování.

Za titulem stojí otcové Goat Simulatoru, tedy studio Double Eleven a pokud po této zprávě chcete čtení ukončit, tak prosím zadržte. Touto informací nezačínám, abych vás odradila, ale aby byl vidět kontrast mezi parodickou, nenáročnou a do jisté míry naprosto stupidní kozou a počinem, který má od sklepa po půdu promyšlené schéma, dějovou linku, sympatickou hrdinku a celou řadu úchvatných momentů. Jistě, to měla kozička s jazykem na vestě také, namítnete, co by proti argument, ale Super Cloudbuilt nevznikla jako chyba žijící si vlastním životem. V rámci žánrových škatulek bych ji zařadila jako mix plošinovky, speedrunu a logické hry s akčními prvky. Ještě lépe ji pak vystihuje, že v mých očích jde o kombinaci Mirror’s Edge, Titanfallu a ReCore.

Nejprve se ale sluší představit hlavní postavu, kterou je dívka jménem Demi. Hrdinka, s níž se zpočátku setkáváme v podobě jakési modře olemované entity, jenž se probouzí uprostřed vzdušných ruin, má před sebou nelehký úkol: bez jakýchkoli vzpomínek na minulé události musí zjistit, co se stalo, kde se nachází, a přitom zachránit sebe samu z bezvládného stavu. Pro lepší představu by nebyl na škodu nějaký ten spoiler, ale musí vám stačit jen indicie, že herní události jsou do jisté míry otisky hrdinčina vědomí. I díky tomuto konceptu se herní svět může skládat z naoko nekonečných trosek protínajících nebeskou hlubinu.

Po nezbytném tutoriálu dostane Demi, respektive vy, co by její loutkaři, vše potřebné pro rychlý pohyb přímo a vzhůru. Trysky doplňuje ještě zbraň s dvěma režimy střelby a možnost aktivovat checkpoint na libovolném místě v případě, že jsou v inventáři virtuální záchytné body k dispozici. V opačném případě má hra vlastní, kterých není zrovna mnoho. A to je vlastně vše, co culíkatá dívka umí a díky čemu může běhat po zdech, stoupat na několikapatrové „věže“ a přitom hbitě likvidovat robotické nepřátele, zatímco se vyhýbá laserům či elektrickým výbojům. Úrovně se nacházejí ve čtyřech základních světech, kdežto k odemykání nových dochází po absolvování těch dostupných. Ačkoli jsou vizuálně dostatečně rozličné, jejich cílem je vždy totéž, a to trasa z jednoho bodu do druhého, během které není na škodu sebrat 4 součástky a nějaké ty dodatečné předměty.

Odměnou za splněné úkoly jsou jak checkpointy s posilovači zdraví, tak nejrůznější doping vylepšující základní vlastnosti. Vybrat je lze jednoduše z inventáře, nicméně mají omezený počet použití indikovaný číslicí a vztahují se vždy k aktuálnímu levelu. Dalším typem odměny jsou pak skiny oblečení. Na začátku jsou všechny zamčené, ale už rychlým vytvořením účtu a získáním herního ID, lze vybírat z první várky, která se na konci může rozrůst až na více než 60 barevných kombinací. Pro mnohé zbytečnost, pro mě příjemná možnost kastomizace, kterou jsem velice ráda využívala. Prostě ženská, znáte to. Tady ovšem tkví i jeden malý problém, kterým je opakování již zdolaných úrovní.

Ať už z důvodu, že přeci jen ty skiny chcete nebo pouze pro nutnost ukojit vlastní ješitnost a nakrmit hladové ego uvnitř, stanete před výzvou pokořit fantaskní světy ještě jednou, a to v některém ze tří dodatečných režimů. Ruku na srdce, i se všemi funkcemi je zdolání pozdějších poletujících bludišť dost náročné a unavené prsty s nepříliš vybíravým slovníkem vám určitě rádi budou dělat společníky. Vícero cest k cíli, speciální plošiny blokující energii jetpacku nebo hroty připevněné na zdech, ale nemusí být tím nejhorším. Stačí Demi sebrat pistoli (režim Pacifist), zdraví zúžit na „jednou a dost“ (Fragile) či omezit použití trysek (Pathfinder) a z Mission Impossible je rázem Mission Insane, při níž vám nepomůže ani scientolog hrající si na agenta.

Když už jsem u těch herních režimů, tak doteď jsem se bavili pouze o těch, které jsou spojeny s příběhovou kampaní, nicméně hra má ještě další dva, k nimž vede cesta z hlavního menu. Oba jsou pevně spjaty s globálními žebříčky a oba mají za cíl potrápit vás s již odškrtnutými světy ještě jednou. Nebo dvakrát, třikrát a klidně i desetkrát, to když se vám nebude pozdávat, že pořadí v režimu Ranked je stále žalostné. Rush pracuje se stejným principem, jen trasu průchodu staví z více levelů. Výsledek? Dva naprosto zbytečné herní módy, jenž si může oblíbit snad jen masochista testující co vydrží jeho nervy a gamepad. Multiplayer by tentokrát nebyl na škodu a dovedu si představit, jak se 4 hráči perou o prvenství v rozbořeném plovoucím něčem, co dříve mohlo být futuristické velkoměsto. Obzvláště, když se na Super Cloudbuilt tak dobře kouká.

V Double Eleven vsadili na jednoduchý, ale velice přitažlivý grafický kabát, který osciluje mezi perokresbou a komiksem. Základem jsou syté barvy, přičemž objekty mají černé výrazné hrany a šrafované stíny. Grafika tak na první pohled vypadá až fádně, zároveň se ale pozvolna vkrádá do přízně, abyste ji mohli v určitých momentech bezbřeze obdivovat. To všechno platí, bavíme-li se o defaultním nastavení, jenže autoři v nastavení připravili celou řadu možností, které vizuál promění lusknutím prstu. Největší výzvou je jednoznačně Sketchbook, kdy na obrazovce zůstanou jen černá zvýraznění a vše ostatní zbělá. Odhadnout na neznámé trase skutečnou polohu zdí a plošin se rovná ruské ruletě a herní doba se může z nějakých šesti hodin protáhnout i na dvojnásobek. Vybrat lze ale i „standardní“ renderování nebo zvýraznění důležitých částí, čímž hra naopak připomene Mirror’s Edge.

Hudební podkres se zastavil někde na přelomu tisíciletí a k retro atmosféře mu pomáhají 8bitové samply aneb, jak jsem byla poučena, chiptune. Prostě a jednoduše, hudba odkazuje na zlatou éru plošinovek, což je to hlavní, co potřebujete vědět. Úvodní melodii doprovází navíc rockový motiv, u něhož mohl skladatel posečkat i v průběhu hraní. Náladě v temnějších světech by to rozhodně přidalo. Jelikož hra vychází ze staršího PC titulu Cloudbuilt, odladění je téměř dokonalé a lomit rukami jde snad jen nad ovládáním, které je místy přehnaně citlivé. Velký pozor si dávejte na používání jetpacku směrem dopředu, protože v případě krize ho neubrzdíte a lehce tak můžete přes plošinu přeletět.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Od Super Cloudbuilt vlastně očekáváte jen pár věcí. Rychlé tempo, neustále se zvyšující obtížnost, několik cest k cíli a stále ještě neotřelou vizuální stránku, a toho všeho se vám dostane v míře, která je vzhledem k ceně naprosto dostačující. Je hezké, že vývojáři hru napumpovali vícero režimy, ale bez náhodně generovaných úrovní nemáte chuť jejich kvality donekonečna testovat. Pro drtivou většinu hráčů tedy hra skončí kariérou, což je škoda. Pro jiné naopak mohou být režimy omezující střelbu a zdraví až příliš těžké, ale o tom takový typ her je.
  • Jaroslav Houdek

    Proč Kristine ještě není plnou členkou redakčního týmu? Píše výborně.

    • Kristyna Linetova

      Jste milý a děkuju, ale nemám potřebu se zařadit mezi redakční stálice 🙂
      Na pravidelné psaní nejsem vhodná adeptka a těmi pár odstavci jsem jen zastoupila Lukáše (chaosteorycz), který si dopřává dovolené a tenhle typ žánru mu nic neříká.

      • Jaroslav Houdek

        OK, budu se těšit na další recenze.

  • klidas

    ved to je presna kopia nedavno recenzovanej hry

    DeadCore..akurat, ze toto je z pohladu tretej osoby

19. 01. 2018 • kristine4chaos0

Recenze: InnerSpace

Jsou hry, hry a pak hry. Že nechápete? Nevadí, ráda vysvětlím. U valné většiny produkce jednoduše vypnete, protože hra po vás chce jen základní operace. A k těm vás ještě povodí za ručičku. Pak jsou tu hry logické, tvořené hádankami, vyžadující zapnout mozek na vyšší obrátky. Ty jsou občas spojené s až uměleckým grafickým zpracováním, čímž se volně dostávám k hrám relaxačním. Bývají budovatelské, explorativní, dávají vám větší volnost v...

»
16. 01. 2018 • p.a.c.o6

RECENZE: Flying Tigers: Shadows over China

Létání fascinuje lidi od nepaměti a do oblak by chtěla létat celá řada z nich. V dnešní době jsou letadla stejně běžnou součástí našich životů, jako dříve auto nebo koňský povoz. Bohužel virtuální piloti mají podmínky ztížené, protože na konzole her s letadlovou tématikou zrovna moc nenajdete. O to více mi udělali radost Flying Tigers: Shadows over China, kteří nám takové klasické arkádové létání nabízejí.

»
09. 01. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Steep – Road to the Olympics

Krásné zimní období plné sněhu a aktivit na lyžích nebo snowboardu bude mít letos pěkné sportovní vyvrcholení, o které se postarají zimní olympijské hry v Jižní Koreji. Svátek sportu to rozhodně bude, i když mnozí k tomu jistě mají svá ale. Na olympijské licenci se pokusí něco „trhnout“ i vývojářský dům Ubisoftu, který do své hry Steep přináší rozšíření Road to the Olympic.

»
28. 12. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Resident Evil VII Gold Edition

Chybí měsíc a uběhl by přesně rok, co jsem se rozloučil s Ethanem, jeho ženou Miou, rodinou Bakerových, Eveline a sedmým příspěvkem do hlavní větve série Resident Evil. Přestože jsem byl se hrou spokojený, po dohrání už jsem se k ní nikdy nevrátil. Tak nějak nebyl důvod. Dodatečné obsahy vyšly jen dva, navíc vždy v předstihu na konkurenční platformu, a jediný zajímavý DLC měl přijít až s Not a Hero. Ten tvůrci ovšem pozdrželi...

»
19. 12. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Okami HD

Ekoteroristi se konečně dočkali. Modla všech, kteří jsou evidováni v Greenpeace anebo mají členskou knížku Dětí Země, se konečně probojovala také na nynější generaci konzolí. Nenechte se ošálit tematikou východní mytologie a rozkošnými zvířátky, tady se jede ekologická propaganda první ligy, za jejíž ztvárnění by se nestyděl ani ten poslední diktátor na světě. Pod téměř legendárním jménem se ukrývá podobenství, ve kterém proti zlovolnému ničiteli musí povstat symbol odvahy a hrdinství....

»
12. 12. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Hello Neighbor

„Ahoj sousede“, volám na pána žijícího naproti nám, když si jdu pro míč na okraj chodníku. Buran jeden. Ani neodpoví a čučí jak spadlý kaštan. Možná až moc dlouho sleduje mou pomalou chůzi směrem od jeho domu. Dokonce si mou pozici ještě zkontroluje pohledem z poza okna poté, co se uchýlil domů. Nevím proč, ale mám takový nepříjemný pocit. Proč mě tak dlouho pozoroval? Proč má na rukách zahradnické rukavice, když...

»
06. 12. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Soma

Také nemáte rádi zpoždění? Teď nemyslím takové to několikaminutové, kdy nic nestíháte kvůli líné dopravě nebo vlastnímu podcenění časové rezervy. Bavím se o více jak dvou letech, během kterých zapomenete i na působivější věci, než je vydání sci-fi hororu z dílny Frictional Games. Ti nedočkavější, včetně mě, Somu odehráli mezitím jinde a ostatní žánroví maniaci našli za tu dobu kvalitní náhrady. Proč tedy vůbec věnovat čas, a především peníze hře, která...

»
01. 12. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Bush Hockey League

Když je nemůžeš porazit, tak je zmlať anebo zmrzač. Tak přesně tímhle heslem se v druhé půli minulého století řídil leckterý hokejový tým, a to i na vrcholové úrovni. Ostatně ještě já pamatuji národní výběry Ruska či Kanady, které převahu soupeře kompenzovali přehnaným zájmem o jeho kolena, ruce a repasi obličeje. Používání hokejky jinak, než je v pravidlech a přetváření ledové plochy do zápasnického ringu se tak v 90. letech stalo cílem hned...

»