Recenze: Super Cloudbuilt

Autor: chaosteorycz Publikováno: 2.8.2017, 18:51

Publikováno: 2.8.2017, 18:51

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 959 článků

Recenzentka: Kristine4Chaos

Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální, má osobité kouzlo, zběsilé tempo a naprosto fantastické audiovizuální zpracování.

Za titulem stojí otcové Goat Simulatoru, tedy studio Double Eleven a pokud po této zprávě chcete čtení ukončit, tak prosím zadržte. Touto informací nezačínám, abych vás odradila, ale aby byl vidět kontrast mezi parodickou, nenáročnou a do jisté míry naprosto stupidní kozou a počinem, který má od sklepa po půdu promyšlené schéma, dějovou linku, sympatickou hrdinku a celou řadu úchvatných momentů. Jistě, to měla kozička s jazykem na vestě také, namítnete, co by proti argument, ale Super Cloudbuilt nevznikla jako chyba žijící si vlastním životem. V rámci žánrových škatulek bych ji zařadila jako mix plošinovky, speedrunu a logické hry s akčními prvky. Ještě lépe ji pak vystihuje, že v mých očích jde o kombinaci Mirror’s Edge, Titanfallu a ReCore.

Nejprve se ale sluší představit hlavní postavu, kterou je dívka jménem Demi. Hrdinka, s níž se zpočátku setkáváme v podobě jakési modře olemované entity, jenž se probouzí uprostřed vzdušných ruin, má před sebou nelehký úkol: bez jakýchkoli vzpomínek na minulé události musí zjistit, co se stalo, kde se nachází, a přitom zachránit sebe samu z bezvládného stavu. Pro lepší představu by nebyl na škodu nějaký ten spoiler, ale musí vám stačit jen indicie, že herní události jsou do jisté míry otisky hrdinčina vědomí. I díky tomuto konceptu se herní svět může skládat z naoko nekonečných trosek protínajících nebeskou hlubinu.

Po nezbytném tutoriálu dostane Demi, respektive vy, co by její loutkaři, vše potřebné pro rychlý pohyb přímo a vzhůru. Trysky doplňuje ještě zbraň s dvěma režimy střelby a možnost aktivovat checkpoint na libovolném místě v případě, že jsou v inventáři virtuální záchytné body k dispozici. V opačném případě má hra vlastní, kterých není zrovna mnoho. A to je vlastně vše, co culíkatá dívka umí a díky čemu může běhat po zdech, stoupat na několikapatrové „věže“ a přitom hbitě likvidovat robotické nepřátele, zatímco se vyhýbá laserům či elektrickým výbojům. Úrovně se nacházejí ve čtyřech základních světech, kdežto k odemykání nových dochází po absolvování těch dostupných. Ačkoli jsou vizuálně dostatečně rozličné, jejich cílem je vždy totéž, a to trasa z jednoho bodu do druhého, během které není na škodu sebrat 4 součástky a nějaké ty dodatečné předměty.

Odměnou za splněné úkoly jsou jak checkpointy s posilovači zdraví, tak nejrůznější doping vylepšující základní vlastnosti. Vybrat je lze jednoduše z inventáře, nicméně mají omezený počet použití indikovaný číslicí a vztahují se vždy k aktuálnímu levelu. Dalším typem odměny jsou pak skiny oblečení. Na začátku jsou všechny zamčené, ale už rychlým vytvořením účtu a získáním herního ID, lze vybírat z první várky, která se na konci může rozrůst až na více než 60 barevných kombinací. Pro mnohé zbytečnost, pro mě příjemná možnost kastomizace, kterou jsem velice ráda využívala. Prostě ženská, znáte to. Tady ovšem tkví i jeden malý problém, kterým je opakování již zdolaných úrovní.

Ať už z důvodu, že přeci jen ty skiny chcete nebo pouze pro nutnost ukojit vlastní ješitnost a nakrmit hladové ego uvnitř, stanete před výzvou pokořit fantaskní světy ještě jednou, a to v některém ze tří dodatečných režimů. Ruku na srdce, i se všemi funkcemi je zdolání pozdějších poletujících bludišť dost náročné a unavené prsty s nepříliš vybíravým slovníkem vám určitě rádi budou dělat společníky. Vícero cest k cíli, speciální plošiny blokující energii jetpacku nebo hroty připevněné na zdech, ale nemusí být tím nejhorším. Stačí Demi sebrat pistoli (režim Pacifist), zdraví zúžit na „jednou a dost“ (Fragile) či omezit použití trysek (Pathfinder) a z Mission Impossible je rázem Mission Insane, při níž vám nepomůže ani scientolog hrající si na agenta.

Když už jsem u těch herních režimů, tak doteď jsem se bavili pouze o těch, které jsou spojeny s příběhovou kampaní, nicméně hra má ještě další dva, k nimž vede cesta z hlavního menu. Oba jsou pevně spjaty s globálními žebříčky a oba mají za cíl potrápit vás s již odškrtnutými světy ještě jednou. Nebo dvakrát, třikrát a klidně i desetkrát, to když se vám nebude pozdávat, že pořadí v režimu Ranked je stále žalostné. Rush pracuje se stejným principem, jen trasu průchodu staví z více levelů. Výsledek? Dva naprosto zbytečné herní módy, jenž si může oblíbit snad jen masochista testující co vydrží jeho nervy a gamepad. Multiplayer by tentokrát nebyl na škodu a dovedu si představit, jak se 4 hráči perou o prvenství v rozbořeném plovoucím něčem, co dříve mohlo být futuristické velkoměsto. Obzvláště, když se na Super Cloudbuilt tak dobře kouká.

V Double Eleven vsadili na jednoduchý, ale velice přitažlivý grafický kabát, který osciluje mezi perokresbou a komiksem. Základem jsou syté barvy, přičemž objekty mají černé výrazné hrany a šrafované stíny. Grafika tak na první pohled vypadá až fádně, zároveň se ale pozvolna vkrádá do přízně, abyste ji mohli v určitých momentech bezbřeze obdivovat. To všechno platí, bavíme-li se o defaultním nastavení, jenže autoři v nastavení připravili celou řadu možností, které vizuál promění lusknutím prstu. Největší výzvou je jednoznačně Sketchbook, kdy na obrazovce zůstanou jen černá zvýraznění a vše ostatní zbělá. Odhadnout na neznámé trase skutečnou polohu zdí a plošin se rovná ruské ruletě a herní doba se může z nějakých šesti hodin protáhnout i na dvojnásobek. Vybrat lze ale i „standardní“ renderování nebo zvýraznění důležitých částí, čímž hra naopak připomene Mirror’s Edge.

Hudební podkres se zastavil někde na přelomu tisíciletí a k retro atmosféře mu pomáhají 8bitové samply aneb, jak jsem byla poučena, chiptune. Prostě a jednoduše, hudba odkazuje na zlatou éru plošinovek, což je to hlavní, co potřebujete vědět. Úvodní melodii doprovází navíc rockový motiv, u něhož mohl skladatel posečkat i v průběhu hraní. Náladě v temnějších světech by to rozhodně přidalo. Jelikož hra vychází ze staršího PC titulu Cloudbuilt, odladění je téměř dokonalé a lomit rukami jde snad jen nad ovládáním, které je místy přehnaně citlivé. Velký pozor si dávejte na používání jetpacku směrem dopředu, protože v případě krize ho neubrzdíte a lehce tak můžete přes plošinu přeletět.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Od Super Cloudbuilt vlastně očekáváte jen pár věcí. Rychlé tempo, neustále se zvyšující obtížnost, několik cest k cíli a stále ještě neotřelou vizuální stránku, a toho všeho se vám dostane v míře, která je vzhledem k ceně naprosto dostačující. Je hezké, že vývojáři hru napumpovali vícero režimy, ale bez náhodně generovaných úrovní nemáte chuť jejich kvality donekonečna testovat. Pro drtivou většinu hráčů tedy hra skončí kariérou, což je škoda. Pro jiné naopak mohou být režimy omezující střelbu a zdraví až příliš těžké, ale o tom takový typ her je.
  • Jaroslav Houdek

    Proč Kristine ještě není plnou členkou redakčního týmu? Píše výborně.

    • Kristyna Linetova

      Jste milý a děkuju, ale nemám potřebu se zařadit mezi redakční stálice 🙂
      Na pravidelné psaní nejsem vhodná adeptka a těmi pár odstavci jsem jen zastoupila Lukáše (chaosteorycz), který si dopřává dovolené a tenhle typ žánru mu nic neříká.

      • Jaroslav Houdek

        OK, budu se těšit na další recenze.

  • klidas

    ved to je presna kopia nedavno recenzovanej hry

    DeadCore..akurat, ze toto je z pohladu tretej osoby

19. 09. 2017 • chaosteorycz2

Recenze: Destiny 2

Autoři her si sami občas naběhnou na vidle tím, že dají svému projektu předurčující jméno. Pokud se něco jmenuje „Osud“, musí to být přeci obsahově bohaté, příběhově epické, prostorově výpravné a hratelně zábavné. Bungie se u Destiny nepodařilo prodat všechny aspekty na první dobrou, a tak to zkouší podruhé, přičemž se řídí prostým pravidlem, že v pokračování musí být všeho víc. A jak to vypadá, vydali se tím správným směrem....

»
02. 09. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Redout: Lightspeed Edition

Proč vlastně hrajeme závodní hry? Abychom se mohli prsit, že jsme se projeli ve sporťáku, který jinak chodíme oslintávat do drahých showroomů? To snad ne. Chceme si užít svou dávku adrenalinu, pocit z jízdy, z rychlosti hraničící s limity jak daného vozu, tak našimi v pozici řidiče. Alespoň zprostředkovaně máme chuť postavit život na hranu mezi nudně stráveným odpolednem a možností navštívit nemocniční zařízení s orgány v kómatu. Jenže závody aut už ztrácí potřebnou sílu a...

»
25. 08. 2017 • p.a.c.o0

RECENZE: F1 2017

Závodní hry buď milujete, anebo patříte do skupiny, která odsuzuje to nesmyslné kroužení do kola a vůbec nechápe, co na tom koho může bavit. Ani v případě, že máte závodní hry rádi, nemusí vám sedět každá. Někdo má radši dvě kola než čtyři, jiní jsou rádi pokrytí blátem a ježdění na kola je neoslovuje a další skupina pak nedá dopustit na jízdu po okruzích, kde v souboji s časem pilují průjezd každou zatáčkou,...

»
20. 08. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Observer

Stejně jako ostatní žánry, tak i horory se neustále vyvíjejí. Před osmdesáti lety stačilo na hlavu zakytovat hrnec, přidělat papírové šrouby a lidé se báli odejít z biografu, aby po cestě domů nepotkali Frankensteinovo monstrum. Přes maskované vrahy, poltergeisty, mýtické nestvůry, ďábly a jiná zla jsme se dostali až do dnešní fáze, kdy je módní nabalit na děsivou notu dalších 5 žánrů a přidat pořádnou dávku šílenství. Několikrát do roka nás...

»
16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»