Recenze: Super Cloudbuilt

Autor: chaosteorycz Publikováno: 2.8.2017, 18:51

Publikováno: 2.8.2017, 18:51

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1097 článků

Recenzentka: Kristine4Chaos

Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální, má osobité kouzlo, zběsilé tempo a naprosto fantastické audiovizuální zpracování.

Za titulem stojí otcové Goat Simulatoru, tedy studio Double Eleven a pokud po této zprávě chcete čtení ukončit, tak prosím zadržte. Touto informací nezačínám, abych vás odradila, ale aby byl vidět kontrast mezi parodickou, nenáročnou a do jisté míry naprosto stupidní kozou a počinem, který má od sklepa po půdu promyšlené schéma, dějovou linku, sympatickou hrdinku a celou řadu úchvatných momentů. Jistě, to měla kozička s jazykem na vestě také, namítnete, co by proti argument, ale Super Cloudbuilt nevznikla jako chyba žijící si vlastním životem. V rámci žánrových škatulek bych ji zařadila jako mix plošinovky, speedrunu a logické hry s akčními prvky. Ještě lépe ji pak vystihuje, že v mých očích jde o kombinaci Mirror’s Edge, Titanfallu a ReCore.

Nejprve se ale sluší představit hlavní postavu, kterou je dívka jménem Demi. Hrdinka, s níž se zpočátku setkáváme v podobě jakési modře olemované entity, jenž se probouzí uprostřed vzdušných ruin, má před sebou nelehký úkol: bez jakýchkoli vzpomínek na minulé události musí zjistit, co se stalo, kde se nachází, a přitom zachránit sebe samu z bezvládného stavu. Pro lepší představu by nebyl na škodu nějaký ten spoiler, ale musí vám stačit jen indicie, že herní události jsou do jisté míry otisky hrdinčina vědomí. I díky tomuto konceptu se herní svět může skládat z naoko nekonečných trosek protínajících nebeskou hlubinu.

Po nezbytném tutoriálu dostane Demi, respektive vy, co by její loutkaři, vše potřebné pro rychlý pohyb přímo a vzhůru. Trysky doplňuje ještě zbraň s dvěma režimy střelby a možnost aktivovat checkpoint na libovolném místě v případě, že jsou v inventáři virtuální záchytné body k dispozici. V opačném případě má hra vlastní, kterých není zrovna mnoho. A to je vlastně vše, co culíkatá dívka umí a díky čemu může běhat po zdech, stoupat na několikapatrové „věže“ a přitom hbitě likvidovat robotické nepřátele, zatímco se vyhýbá laserům či elektrickým výbojům. Úrovně se nacházejí ve čtyřech základních světech, kdežto k odemykání nových dochází po absolvování těch dostupných. Ačkoli jsou vizuálně dostatečně rozličné, jejich cílem je vždy totéž, a to trasa z jednoho bodu do druhého, během které není na škodu sebrat 4 součástky a nějaké ty dodatečné předměty.

Odměnou za splněné úkoly jsou jak checkpointy s posilovači zdraví, tak nejrůznější doping vylepšující základní vlastnosti. Vybrat je lze jednoduše z inventáře, nicméně mají omezený počet použití indikovaný číslicí a vztahují se vždy k aktuálnímu levelu. Dalším typem odměny jsou pak skiny oblečení. Na začátku jsou všechny zamčené, ale už rychlým vytvořením účtu a získáním herního ID, lze vybírat z první várky, která se na konci může rozrůst až na více než 60 barevných kombinací. Pro mnohé zbytečnost, pro mě příjemná možnost kastomizace, kterou jsem velice ráda využívala. Prostě ženská, znáte to. Tady ovšem tkví i jeden malý problém, kterým je opakování již zdolaných úrovní.

Ať už z důvodu, že přeci jen ty skiny chcete nebo pouze pro nutnost ukojit vlastní ješitnost a nakrmit hladové ego uvnitř, stanete před výzvou pokořit fantaskní světy ještě jednou, a to v některém ze tří dodatečných režimů. Ruku na srdce, i se všemi funkcemi je zdolání pozdějších poletujících bludišť dost náročné a unavené prsty s nepříliš vybíravým slovníkem vám určitě rádi budou dělat společníky. Vícero cest k cíli, speciální plošiny blokující energii jetpacku nebo hroty připevněné na zdech, ale nemusí být tím nejhorším. Stačí Demi sebrat pistoli (režim Pacifist), zdraví zúžit na „jednou a dost“ (Fragile) či omezit použití trysek (Pathfinder) a z Mission Impossible je rázem Mission Insane, při níž vám nepomůže ani scientolog hrající si na agenta.

Když už jsem u těch herních režimů, tak doteď jsem se bavili pouze o těch, které jsou spojeny s příběhovou kampaní, nicméně hra má ještě další dva, k nimž vede cesta z hlavního menu. Oba jsou pevně spjaty s globálními žebříčky a oba mají za cíl potrápit vás s již odškrtnutými světy ještě jednou. Nebo dvakrát, třikrát a klidně i desetkrát, to když se vám nebude pozdávat, že pořadí v režimu Ranked je stále žalostné. Rush pracuje se stejným principem, jen trasu průchodu staví z více levelů. Výsledek? Dva naprosto zbytečné herní módy, jenž si může oblíbit snad jen masochista testující co vydrží jeho nervy a gamepad. Multiplayer by tentokrát nebyl na škodu a dovedu si představit, jak se 4 hráči perou o prvenství v rozbořeném plovoucím něčem, co dříve mohlo být futuristické velkoměsto. Obzvláště, když se na Super Cloudbuilt tak dobře kouká.

V Double Eleven vsadili na jednoduchý, ale velice přitažlivý grafický kabát, který osciluje mezi perokresbou a komiksem. Základem jsou syté barvy, přičemž objekty mají černé výrazné hrany a šrafované stíny. Grafika tak na první pohled vypadá až fádně, zároveň se ale pozvolna vkrádá do přízně, abyste ji mohli v určitých momentech bezbřeze obdivovat. To všechno platí, bavíme-li se o defaultním nastavení, jenže autoři v nastavení připravili celou řadu možností, které vizuál promění lusknutím prstu. Největší výzvou je jednoznačně Sketchbook, kdy na obrazovce zůstanou jen černá zvýraznění a vše ostatní zbělá. Odhadnout na neznámé trase skutečnou polohu zdí a plošin se rovná ruské ruletě a herní doba se může z nějakých šesti hodin protáhnout i na dvojnásobek. Vybrat lze ale i „standardní“ renderování nebo zvýraznění důležitých částí, čímž hra naopak připomene Mirror’s Edge.

Hudební podkres se zastavil někde na přelomu tisíciletí a k retro atmosféře mu pomáhají 8bitové samply aneb, jak jsem byla poučena, chiptune. Prostě a jednoduše, hudba odkazuje na zlatou éru plošinovek, což je to hlavní, co potřebujete vědět. Úvodní melodii doprovází navíc rockový motiv, u něhož mohl skladatel posečkat i v průběhu hraní. Náladě v temnějších světech by to rozhodně přidalo. Jelikož hra vychází ze staršího PC titulu Cloudbuilt, odladění je téměř dokonalé a lomit rukami jde snad jen nad ovládáním, které je místy přehnaně citlivé. Velký pozor si dávejte na používání jetpacku směrem dopředu, protože v případě krize ho neubrzdíte a lehce tak můžete přes plošinu přeletět.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Od Super Cloudbuilt vlastně očekáváte jen pár věcí. Rychlé tempo, neustále se zvyšující obtížnost, několik cest k cíli a stále ještě neotřelou vizuální stránku, a toho všeho se vám dostane v míře, která je vzhledem k ceně naprosto dostačující. Je hezké, že vývojáři hru napumpovali vícero režimy, ale bez náhodně generovaných úrovní nemáte chuť jejich kvality donekonečna testovat. Pro drtivou většinu hráčů tedy hra skončí kariérou, což je škoda. Pro jiné naopak mohou být režimy omezující střelbu a zdraví až příliš těžké, ale o tom takový typ her je.
  • Jaroslav Houdek

    Proč Kristine ještě není plnou členkou redakčního týmu? Píše výborně.

    • Kristyna Linetova

      Jste milý a děkuju, ale nemám potřebu se zařadit mezi redakční stálice 🙂
      Na pravidelné psaní nejsem vhodná adeptka a těmi pár odstavci jsem jen zastoupila Lukáše (chaosteorycz), který si dopřává dovolené a tenhle typ žánru mu nic neříká.

      • Jaroslav Houdek

        OK, budu se těšit na další recenze.

  • klidas

    ved to je presna kopia nedavno recenzovanej hry

    DeadCore..akurat, ze toto je z pohladu tretej osoby

24. 11. 2017 • kristine4chaos0

Recenze: LEGO Marvel Super Heroes 2

Fanoušci komiksových vesmírů jsou často jak kočky se psy, protože všichni tvrdí, že právě ten jejich je nejlepší. Největší rivalita samozřejmě panuje mezi společnostmi Marvel a DC. Superhrdinové svadí nepřímý boj na pultech tiskovin, v televizi, na stříbrném plátně, ve videohrách a také v našich domovech. U nás není výjimka. Když se mi podaří přítele přemluvit k třetímu Thorovi, automaticky musím počítat s povinnou projekcí Ligy spravedlnosti. On sní po nocích o tom, jak se...

»
22. 11. 2017 • lindros88cze4

RECENZE: L.A. Noire pro Xbox One

Detektivní thriller L.A. Noire od dnes již zaniklého australského studia Team Bondi, se vrací, aby se podíval na moderní konzole. Rockstar Games připravily remaster této povedené hry a my se teď mrkneme, jestli dokáže obstát i dnes.

»
20. 11. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Star Wars Battlefront II

V žádné předaleké galaxii, kde wookieeové dávají dobrou noc, ale v nám důvěrně známém vesmíru vznikla kdysi série Battlefront. S blyštivou značkou Star Wars a ještě opulentnějším logem LucasArts, dostali fanoušci rodinných fantasy pohádek poctivou dávku akce, která jim do gamepadů přinesla ty největší hrdiny z obou stran Síly. Jenže galaxie se mění, hrdinů přibývá, souboje mezi Impériem a rebely kývají miskami vah a Battlefront se vrací jak Darth Maulův světelný meč. Electronic Arts...

»
19. 11. 2017 • p.a.c.o3

RECENZE: Need for Speed Payback

Dlouholeté herní série mají často velké zástupy fanoušky, kteří se těší na každý další díl a většinou dokážou nějakou tu nedokonalost prominout. Jsou ale série, které každým dalším dílem o fanoušky přichází, a to i navzdory svému opravdu zvučnému jménu. Velkou snahu v odhánění příznivců projevují Electronic Arts společně s Ghost Games se svou dvorní značkou Need for Speed, jejíž poslední díl se vřelého přijetí opravdu nedočkal. Nejspíš i proto si vývojáři...

»
14. 11. 2017 • p.a.c.o10

RECENZE: Rush: A Disney-Pixar Adventure

Herní svět nejsou jenom potoky krve nebo dojemné rozsáhlé příběhy, které projdete za několik desítek hodin. Mezi hráči jsou totiž i ti menší, jež potřebují jiný přístup, a jelikož neudrží tak dlouho pozornost, i jejich herní dobrodružství musí mít tu správnou délku. Hry pro děti prostě mají svá specifika a dospělí hráči jim na chuť úplně přijít nemusí, což ostatně není ani cílem. Horší to mají dospělí recenzenti, kteří se...

»
13. 11. 2017 • chaosteorycz5

Recenze: Zoo Tycoon: Ultimate Animal Collection

Zdá se mi, jako by to bylo včera, co jsem zde na webu, ještě v pozici pouhého čtenáře, četl recenzi na Zoo Tycoon. Onehdy se kradla na mysl otázka, proč vůbec Microsoft vydává verzi pro končící generaci konzolí, když stavění zoo působí dojmem skvělého launch titulu pro tu novou. Bylo by tedy lepší nechat ji výhradně pro Xbox One. I když hodnocení zase takové terno nebylo, měl jsem v plánu si časem...

»
10. 11. 2017 • chaosteorycz9

Recenze: Sonic Forces

Doktor Eggman už to zase zkouší. Opět se chce stát pánem světa, tedy těch zbytků, které nestačí jeho parta lotrů zničit. Aby mu to Sonic tentokrát nepřekazil, má Eggman trumf poháněný magickým krystalem, tajemnou postavu pojmenovanou Infinite. Ta dokáže manipulovat s časem, dimenzemi a Sonica hned v prvních minutách deklasuje. Slavný modrý hrdina tak končí na doktorově „Hvězdě smrti“, kde na něm Robotnik hodlá dělat pokusy, aby našel zdroj jeho síly a dokončil...

»
09. 11. 2017 • lindros88cze8

RECENZE: Super Lucky’s Tale

V průběhu let jsme se dočkali nespočtu plošinovek, které dali vzniknout kultovním postavám, ať už to byli Banjo-Kazooie, Mario či Crash Bandicoot. Letošní rok je na ně sice docela bohatý, přeci jen vyšly hry jako Yooka-Laylee či remaster Voodoo Vince, ale je pravda, že Microsoft podobně roztomilého maskota vždy postrádal. A navzdory různým kvalitám, které exkluzivita Super Lucky’s Tale nabízí, ani lišák Lucky jím nebude…

»