Xboxweb.cz

Představte si rok 1895 v Americe v Louisianě, kde jako lovec odměn budete chtít získat balík peněz, jenomže má to háček. Nebudete najatý na hledání/zabíjení lidí, nýbrž na lovení monster. A to je v podstatě celý příběh hry.

Firma Crytek, která stojí za akčními tituly jako Far Cry nebo Crysis, nám tedy naservírovala na svém CryEnginu first person hru z horrorového prostředí. Tato hra je unikát mezi hrami, co jsem zatím měl tu možnost hrát. Nejde jen o lov monster, jak by se mohlo zdát. Kromě toho si Crytek vzal inspiraci z multiplayerových her a do tohoto strašidelného světa přidal prvky PvE a PvP.

Louisiana není zrovna místo, kde by se člověk chtěl být. O této oblasti traduje spousta historek a legend a zasazení má tedy vliv i na členitost mapy. Nachází se zde prakticky vše, co si můžete představit. Od močálů přes jatka až po kostel, který samozřejmě na svých pozemcích skrývá nemalý hřbitov. Vše se přitom muže odehrávat i v noci, což je podle mě úplně ta nejlepší možnost, protože zážitek je opravdu intenzivní a krom krásné funkční grafiky má hra úžasný zvuk. Slyšíte kašlání nakažených zrůd, z toho se z blízké bažiny ozývá žbluňkání a celá paleta zvuků je umocněná cvrčky a šumícím lesem. Díky tomu je atmosféra neskutečná a okamžitě vás vtáhne do lovu příšer. Doporučuji hrát s kvalitními sluchátky.

V první řadě je tu režim Bounty Hunter, kde si najmete lovce, za kterého budete hrát a vylepšovat si jej. Svého lovce poté musíte vybavit zbraněmi, ať už střelnými nebo chladnými. Vzhledem k zasazení do roku 1895 tedy nečekejte, že si váš lovec obstará M16 nebo raketomet. To opravdu ne. Jedná se o opakovací pušky, které musíte po každém výstřelu přebít. A to i u revolverů, kde po každém výstřelu vaše postava natáhne kohoutek. Střelba vyžaduje určitý skill a není to vůbec jednoduché, což nevadí. Boje jsou tím pádem zajímavé a nutí vás to používat různé strategie (kempení, lození po střechách, využívání keřů). Zajímavé jsou i chladné zbraně, ve hře jich je celá řada. Například nože, vidle, lopaty nebo sekery. Spoustu z nich najdete i přímo na mapě. K mému překvapení nejsou k ničemu. Spíše naopak, obyčejná monstra tedy můžete zneškodnit jedním máchnutím, aniž byste museli vystřelit a tím prozradit svoji polohu. A tím se dostáváme k hlavnímu aspektu, na kterém hra stojí a zároveň padá.

Jako většina multiplayerových her je i Hunt: Showdown hrou, která je mnohem lepší s přáteli nebo aspoň s přítelem. Hlavně u režimu Bounty Hunter, kde jsem sám byl spíš loven, a ne, že bych byl lovcem. Samozřejmě, existuje tu možnost přidělení náhodného hráče, ale víte, jak to bývá…

Ve hře se pohybují týmy po jednom až třech hráčích (v menu je ještě možnost nastavit, že nechcete potkávat týmy po třech, pokud jste jen dva nebo sám). Cílem je najít na mapě stopy, které vás přivedou k hlavním monster bossům. Bossové ve hře jsou zatím tři druhy, velký pavouk, řezník a asasín. Na každého bosse platí něco jiného, takže se pokaždé musíte přizpůsobit nejenom druhu nepřítele, ale i lokaci, ve které se nacházíte. Stopy se hledají držením tlačítka RB, kdy aktivujete dark sight. Díky tomu uvidíte, kde se nejblíže nachází první stopa. Věc se má tak, že pokud najdete tři stopy, boss už se vám na mapě ukáže. Ale může se i stát, že bosse najdete hned na poprvé, když vlastně hledáte stopu.

Abychom to neměli tak jednoduché, do našeho hledání bossů tu máme různé příšery, které se vás snaží zabít. Opět je tu široká paleta druhů. Od zmutovaných psů přes podivnou ženu, které z boku vylézá další žena. Až po skeletona, ke kterému je lepší se nepřibližovat, protože hoří a po výstřelu do něj ještě vybouchne! To ale není náš největší problém.

Největším problémem jsou ostatní hráči, samozřejmě. Protože ruku na srdce, lidé jsou aspekt nevyzpytatelný, plný lstivých nápadů, a proto je tahle hra výjimečná. Ideálně si ke svému najatému lovci nebudujte žádný citový vztah. Hra je nemilosrdná a pokaždé když umřete (ať rukou hráče nebo příšery), přijdete o všechno vybavení, a i o svého lovce, kterého jste si oblíbili. Zároveň i vylepšili, protože každý lovec má svůj strom dovedností. I když vás hra na začátku do jedenáctého levelu nenechá, aby váš lovec umřel, v rámci nějakého jakoby tutoriálu, tak poté už vás nemilosrdně potrestá po každé smrti. Na mapě jsou také různé aspekty, které dokonale umí prozradit vaši polohu. Většinou se jedná o zvukové pasti jako rozbité sklo, vrány, které se rozletí, jakmile se k nim přiblížíte nebo psi v kotcích, štěkající hned jak projdete kolem. Jak už jsem výše psal, zvuk je opravdu důležitou součástí hry.

Dostáváme se k tomu, co se stane po poražení bosse. Protože poté, ať už skolíte bosse vy nebo nějaký jiný hráč, hra se úplně změní. Nezáleží na tom, kdo obludu sejmul, ale na tom, kdo získá trofej a odnese ji do vyzvedávacího bodu. Jakmile je obluda dole, trvá pár minut, než z ní můžete získat trofej. Všichni hráči na mapě o téhle situaci vědí, a vidí i přesné místo, kde se to děje. Díky tomuto aspektu hry teda může hrát každý jiným stylem. Například jsem potkal hráče, co je vůbec nějaká monstra nezajímala, a šli jen po hráčích. Snažili se jim vzít trofej, což od nich není pěkné, ale hra to umožnuje, tak proč ne?

Když se vám povede získat trofej, hra vám umožní pomocí už zmíněného dark sightu vidět blízké lovce, co vás chtějí zabít. Tahle schopnost je ale omezená na počet používání. Takže pokud ji chcete použít, musíte na to jít s rozmyslem. Poté se musíte dostat do vyzvedávacího bodu. Než se z lokace dostanete, opět to chvilku trvá. Bývají zde těžké boje o všechno. Nejednou jsem i naštvaně udeřil do stolu, když jsem asi po čtyřiceti minutách hry přišel o svůj úlovek.

Pokud vám režim Bounty Hunter přijde stresující, je tu ještě možnost Quick Play. Rychlá hra v mnohém připomíná poslední trend her battle royale, kde hrajete sólo. Hra vám přiřadí lovce s nějakými těmi základními věcmi a vrhne vás na mapu, kde si musíte najít lepší vybavení a najít jako první čtyři portály. Ostatní hráči ale vidí vaši polohu a jste loven, což je v konečných bojích opravdu pěkná mela.

Hru jsem povětšinu recenze chválil, ale jak to u her bývá, má to i stinnou stránku. Například hledání a poté načítaní her. V režimu Bounty Hunter to trvá dlouho, i několik minut. V rychlé hře je to ještě horší. Nejen, že to trvá ještě déle než Bounty Hunter, ale co si představíte pod názvem Quick Play, že? Hlavně ze začátku, když sem hru zapnul a první dvě hry jsem asi po prvních pěti minutách umřel, je to poměrně dosti frustrující. Dále, i když je CryEngine opravdu pěkný, tak mi v tmavých místnostech blikala obrazovka jako bych nastavoval monitor na větší světlost. K tomu přidejte ještě prapodivnou odezvu na ovladači, kdy jsem měl pocit, že hraju na serveru někde v Austrálii. Což sice není dobré, ale dá se na to zvyknout. Hra také rozhodně nejede v šedesáti snímcích, ale tak ve třiceti, a to taky nepřidá.