
Recenze: Under the Jolly Roger
Až si jednou hráči uvědomí, jak hanebně tráví volný čas a celý herní průmysl řachne, můžou si vývojáři pořídit maringotky, hadry z třetí ruky, kouli z čínské lidové sklárny a vyrazit věštit tužby mezi kolotočáře. Oni totiž nejlépe vědí, po čem srdce mé prahne a v případě pirátské tématiky jde hlavně o multiplayerový zážitek. Nikdo jiný mi tak ješitně nepotopí plavidlo jako korzár od jiné konzole. A nikdo jiný mi nepřekazí bitevní vřavu jako samozvaný admirál sedmi moří, co místo kormidla protáčí třetí dodávku pizzy a šumivý nápoj slazeného typu.
Nevím, zda to mám napsat na list papíru a hodit do Vltavy nebo otevřít záchodovou mísu a vyřvat do trubek, ale prosím si piráty pro jednoho hráče. Stačí mi úplně malý, prťavý kapitán, který si postaví posádku ze ztracených existencí. Pro začátek se spokojím s děravou bárkou. Půlka nádeníků bude ucpávat rukama díry, zatím co ta druhá se chopí kýblů. V případě nebezpečí se samozřejmě postavím za děla já sám. S odhodláním životního hledače pokladů vystřílím i kotelníka s kuchařem, jen aby ti nadutí smradlaví psi bumbali slanou vodu. S lupem se následně vydám do jednoho z mnoha přístavů, abych nad nekonečnými rundami rumu licitoval o ceně za náklad, který nakonec stejně vyměním za chlast a permanentku do lechtivého domu.

A přestaňte mi tvrdit, že jsem moc náročný. Však Under the Jolly Roger se mé sliby pokouší splnit. Ale i když se skutečně hodně, ale hodně snaží, jeho tvůrci kormidlují do žánrové bouře, z níž vyplují leda trosky a těla dychtivých pirátů. Titul přichází ze slabších herních platforem a vizuálně je to na něm znát. Kreslené nabídky mechanik, obsahu a uživatelského rozhraní byly v kurzu v době, kdy měl John Silver ještě obě nohy. Ze stejného starobince jsou animace vody, postav, a dokonce i dohled, který se smrsknul na zorné pole nadrbaného mořského vlka, co zpozoruje nepřítele, až když ho bodne mečem do anusu. Na druhou stranu… zvuková stránka příjemně překvapila. Zvuky děl mají nečekaně prostorovou orientaci a na lodi neustále někdo hlučí a heleká. Soundtrack se snaží být hodně filmový a daří se mu probouzet choutky po pravém bukanýrském životu. A Sea of Thieves promine, ale je mnohem lépe využit než v případě xboxové exkluzivity.
Vývojáři si dobře poradili i s managementem. Posádka si žádá neustálý dohled, protože každou chvíli je nějaký ten bažant povýšen a staří bardi končí na márách po kruté bitvě. Množství poskoků se odvíjí od velikosti lodi, přičemž jádro pirátského vedení se nemění. K obsazení je celkem devět pozic, s nimiž stoupají rozdílné statistiky celé lodi. Shánění nových lidí v knajpě pobavilo, ale možná až příliš rychle se ze správy posádky stane rutina. To samé platí o úkolech, jejichž přínos příběhu je dost tristní. Vlastně mám pořád pocit, že jde spíš o shluk questů, kam se odráží trocha historie ostrova, přístavu, občas postavy a tím to končí. Nakonec se vždy musí doplout na místo určení, tam vystřílet i koule na pétangue, kohosi zachránit a zase plout dál.

Obchodní politika lehce připomíná Port Royale, jen ve verzi pro ekonomy z dálkového studia večerní školy. Každý kus mapy má komodity vlastní a pak ty potřebné. Není problém uspokojit poptávku většiny obchodníků. Problém je, že mimo úkol není tužba tak činit. Vynechám-li vybavení lodě, které se může hodit ať z funkčního, tak kosmetického hlediska, jsou dodávky značně stereotypní. Mohl bych si upevňovat vztahy s jinými frakcemi a piráty, ale proč bych tak dělal? Beztak při každé plavbě potkám nové lodě, co mi chtějí kanónen udělat proktologické vyšetření. Sociální a obchodní prvky tak ztrácí význam a jejich používání se stává zdlouhavé asi pět minut po třetím vyplutí z druhého přístavu.

Srdcem každého korzára je moře, vítr v plachtách a příslib nového bohatství za nejbližším horizontem. Under the Jolly Roger má na tento styl života hned dva pohledy. V tom prvním je rychlé cestování a námořní bitvy z pohledu třetí osoby. A jde o pohled funkční, i když méně zábavný. Přestřelky nad krakenovým chřtánem probíhají stylem „zaměř-vystřel-nabij“, přičemž o vše se stará posádka. Jen měním munici a snažím se najít ideální směr vedení lodě. To je dost složité, protože vítr se chová reálně. Vy říkáte „hurá“, já řvu „do slizkého chapadla“. Realita je jedna věc, ale plachty není možné ručně natáčet. Jen spouštět a kasat. Navíc poryv větru je dost zavádějící, a i s plnou silou v zádech nemusí loď dosáhnout potřebnou rychlost. Po několika hodinách jsem si na princip plavby zvyknul, ale dá se využít skutečně jen při soubojích. Na stíhání protivníků nebo rychlý úprk je použitelný podobně jako med na leštění paluby.

Druhý obraz na dění na lodi je z pozice kapitána. Při maximálním přiblížení se kamera přepne do vlastního pohledu a čistě pocitově jde o parádní výjev. Na poměry produkce je škuner dost detailní a já se za kormidlem cítím skutečně majestátně. V ruce dřímám mapu a jak se blíží obchodní galeona, mám chuť zařvat na sousedy, ať hnou kotletami, vyvalí z oken děla a pálí po všem živém. Ale není mi přáno. Prostě kdosi ve vývoji nechtěl, abych se cítil jako pravý pirát. Prostředí se vykresluje jen kousek kolem lodi, tudíž dlouhodobé plutí je cestou prázdnotou. A samotné souboje nestojí za nic, protože titul vlastně na takový styl hraní není dělaný. Situace jsou nepřehledné, frustrující a ve výsledku i směšné. Korunu jim nasazuje převzetí lodi, kdy se po přiražení přepínám nad postavu a kreacemi z hodin tance na francouzském šlechtickém dvoře bojuji o nadvládu nad lodí.

Nejspíš to už zabalím a zůstanu pirátům věrný jen v oblasti kinematografie a knih. Studio Lion’s Shade přitom není marné a je vidět určitý cit pro téma a snaha dodat za malé peníze hodně muziky. Ale tahle kapela smrdí rybinou a zatuchlými dřevěnými údy víc než Davy Jones se svou partou. Snaha nabídnout strategické budování, pirátský simulátor a zábavné plavení nenachází přístav. A já nacházím chuť opět usednout k Sea of Thieves nebo konečně zkusit Atlas. Ano, nebudu tam sám, ale aspoň se budu cítit jako pirát.
Verdikt
Další snaha o piráty pro jednoho a další průměrný titul. Že má Under the Jolly Roger obstarožní feeling je jedna věc, která navíc může působit jako záměr. Nesourodost žánrů je však věc druhá. V té se bije zábava s povinností, a to v popředí světa, který by teoreticky mohl dobře fungovat, kdyby. A těch kdyby je až příliš moc na to, abych se chtěl podvolit placebu pirátského života, po němž mám chuť přibít dřevěnou nohu na zeď.
RECENZE: Dave the Diver
Dva roky a kousek to trvalo, než se Dave přes Blue Hole dostal až na naše obrazovky. Někdy je s podivem, jak dlouho trvají všemožné vývojářské cesty, než se uzavřou na všech platformách. Jak víme, bývají za tím nějaké exkluzivní smlouvy, nedostatek výkonu nebo další různé okolnosti, jako v tomto případě. Každopádně jsme se konečně dočkali a kdo ještě neměl tu čest, může si nově i na Xboxu užít nejen podmořské dobrodružství...
Football Manager 2026 vstupuje na trávník, ale drny tu jsou
Po roční odmlce a zrušeném FM25 se vývojáři ze studia Sports Interactive vrací s dalším dílem své dlouholeté série.
RECENZE: Yooka-Replaylee
Návrat do dob kvalitních skákaček pro hráče každého věku. Původní hru s názvem Yooka-Laylee jste možná už v minulosti zaregistrovali. Tvůrci ze studia Playtonic tehdy v roce 2017 připravili velmi podařenou skákačku, na kterou se po letech rozhodli navázat v podobě Remasteru na novém enginu s pár novými funkcemi a názvem Yooka-Re-PlayLee. Koncept ale moc daleko od původního titulu není, v principu se jedná o ten jednodušší styl platformových adventur...
RECENZE: Little Nightmares III
Když opíšete úkol od spolužáka, ale pozměníte pár věcí v domnění, že to vyjde stejně dobře.
RECENZE: Farming Simulator 25 – Highlands Fishing DLC
Farming Simulator už dávno není jenom o nekonečné práci na poli. Už tak obsáhlé varianty podnikání významně obohatily další možnosti hraní navíc s novou mapou z prostředí Skotska.
Recenze: Dark Quest 4
Dark Quest 4 je tahová fantasy RPG hra, která se snaží přenést atmosféru klasických deskových her do digitální podoby.
RECENZE: Contraband Police
Hraní nás staví do rolí hrdinů, co zachraňují svět před zkázou, rozvratem nebo třeba morálním úpadkem. Občas nás však postaví do role, která je morálně hodně zodpovědná a k tomu nám dají do rukou možnost rozhodovat o osudu dalších, byť virtuálních osob. Nejde ani tak o to, jestli výsledkem našich rozhodnutí bude život nebo smrt, ale třeba taková „banální“ věc jako jestli lidé projdou skrze hranici mezi zeměmi do té vytoužené....
RECENZE: The Outer Worlds 2
Vzpomenete si, kdy jste si naposledy dali tak dobré jídlo, že jste si zkrátka museli obratem přidat totožnou porci? Možná je to právě teď a nejedná se o pokrm, ale o hru The Outer Worlds 2 od známého studia Obsidian Entertainment. Studio založené legendami Feargusem Urquhartem a Chrisem Avellonem proslulo ve vydávání úspěšných pokračování titulů studia Bioware, nicméně to se aktuálně potácí v problémech, zatímco Obsidianu se naopak velmi daří....









































