
RECENZE: Grid Legends
Fúze velkých vydavatelů kupujících menší studia jsou stále v kurzu, a i po těch všech letech je stále koho kupovat. Jedním z větších a zajímavých obchodů bylo, když si EA do svého portfolia pořídili závodníky z Codemasters, kteří za léta strávená v herním světě dostatečně jasně ukázali, že hry dělat umí. Otázkou však bylo, jak se jim povede pod křídly velkého vydavatelského domu, jehož závodní série byly sice legendární, ale časem ztratily svoje kouzlo, až se přestaly vyrábět úplně. Na mysli mám samozřejmě Burnout a Need for Speed.
Ostatně hodně blízko právě k těmto dvě značkám má i nejnovější počin od Codemasters, který je již pátým dílem v takovém arkádovějším závodění – Grid: Legends. Bohužel mám pocit, že tahle série zažívá také pozvolný sestup, který nastal ještě předtím, než došlo k výše zmíněné akvizici. Rozhodně tak na pořadu dne není otázka, jestli by hra byla lepší bez vlivu EA. Ne, bylo by to úplně stejně rozporuplné dílo, jaké to je, ale nerad bych předbíhal, přeci jenom závod teprve odstartoval a do cíle ještě zbývá několik kol.

A jak jinak odstartovat než příběhovou linkou. Na scénu tak znovu přicházejí živí herci ve filmečcích a já jsem se jenom modlil, aby to nebyl další cool počin ala Need for Speed, který mě ještě teď děsí. Moje přání bylo vyslyšeno, ale jenom částečně, protože Codemasters nevymysleli nic vlastního, ale použili něco jiného. Netflix v roce 2019 přišel s velice podařenou dokumentární sérií Formula 1: Drive to Survive, mapující dění kolem formule 1. Série si u fanoušků vysloužila velkou pozornost a ani letos nemůže chybět nový díl.
Kdo nějaký z nich viděl, je mu asi jasné, v jakém duchu se zpracování příběhu v Grid: Legends ponese. Dramatické střihy, vtipné nebo drsné komentáře jezdců a k tomu poznámky manažerů jednotlivých týmů. Je vidět, že v Codemasters se na dokument dívali opravdu rádi, protože spousta momentů jako by mu z oka vypadla. Bohužel, jeho potenciál nebyl zdaleka využit, protože všechno je tak předvídatelné a herci přehrávají, že větší drama nabídne i 5213. díl Ulice v kombinaci s Ordinací v růžové zahradě.

Zkrátka vstupujeme jako „Jezdec 22“ do nové stáje, kde na nás čeká kolegyně se velkými ambicemi a chutí něco vyhrát. Společným cílem dostat tým do popředí. To se samozřejmě podaří díky naší přítomností v týmy, kdy nás čekají dramatické souboje s ostatními jezdci a týmy, kteří k nám mají větší či menší averzi. Příběh si jede po svých kolejích a vůbec ho nezajímá, jak si vedete na trati. Vzhledem k tomu, že závody jsou opravdu snadné, jsem vyhrával jeden za druhým i na vyšších obtížnostech a tím pádem by naše stáj prostě byla nejlepší a bezkonkurenční. Příběh mi však pořád podsouval, jak je třeba bojovat, jak náš tým těsně unikl eliminaci a další věci, které vzhledem k průběhu závodů prostě nedávaly smysl.
Příběh není špatný, ale rozhodně to nebylo něco, z čeho bych si sednul na zadek a vlastně bych se bez něj dost dobře obešel. To samé platí i pro ostatní herní režimy, které ničím nepřekvapí. Kariéra je jenom sbírka závodů dle jednotlivých kategorií, které se postupně odemykají. Bohužel, některé závody se odemknou až po ujetí požadovaných kilometrů daným vozem, takže člověk musí jezdit něco navíc, aby se mohl posunout dál. Tím pádem tady máme něco jako grind v Gridu a to je přesně věc, kterou u závodní hry prostě nechci.
Tím spíš, když počet tratí není, kdo ví jak závratný a přišlo mi, že se docela často opakují. Máme tady sice pár nových a docela zajímavých tratí, ale také městské tratě, které jsou hodně podobné a vlastně se mění jenom kulisa na pozadí a stejně tak se i v novém díle objevují tratě z předchozích dílů. Některé z nich jsem hrál snad už potřetí a byť jsou stále velice zdařilé (ano, myslím hlavně San Francisco), prostě jsem se jich už nabažil.
V kontrastu s počtem tratí je vozový park poměrně pestrý a nabízí spoustu zajímavých kategorií, včetně elektrických aut. Grid nabízí opravdu velice přístupné akrádové ježdění, čemuž odpovídá také zdejší jízdní model. Kdo někdy řídil nějaký elektromobil, jistě si pamatuje ten opojný pocit z úžasného zrychlení. Bohužel, zdejší jízdní model mi tento pocit v žádném případě nenabídl, byť ukazatel rychlosti stoupal opravdu závratnou rychlostí. Hrálo se mi sice dobře, ale obecně jsem nezaregistroval moc velké rozdíly mezi jednotlivými třídami, co se řízení týče. Možná i proto nebude pro zkušeného závodníka hra představovat velkou výzvu, jelikož i já jsem si v rámci závodů s přehledem troufal na vyšší obtížnost.

Stejně tak nudné mi přišlo i dění na trati. U většiny závodních her má člověk pocit, že ho Al prohání, dává mu zabrat a je to nějaká výzva. Zdejší soupeři mi přišli hrozně nekonzistentní a ideální stopy se drželi jako klíšťata. To už jsem hodně dlouho nezažil, protože v nových hrách se umí krásně předjíždět, bojují mezi sebou. Tady to jsou opravdu řízení soupeři, kteří se sem tam předjedou, ale jinak krouží po trati, nemají problém to do vás poslat, nebo při předjíždění najednou vjet do stopy těsně před vás. Ale udělají i chybu, i když jsou to chyby, co nedávají smysl nebo nemají souvislost s děním na trati. Z nějakého důvodu jsem kolikrát potkal na trati auto v protisměru, a to je přesně to, co u závodní hry chcete. Zkrátka je to jako kdyby ukradli můj herní styl, který se však víc hodí do zběsilého Wreckfestu než na seriózní okruhy.
A to jsem ještě nezmínil systém nemesis neboli rivalita mezi jezdci. I ten je další zbytečnou položkou v seznamu zdejších herních mechanik, protože kromě ikony nad jezdcem žádný praktický dopad na hratelnost nemá. Porážením svého nemesis nezískáte nic navíc a tento závodník se k vám na trati nechová o nic hůř/líp než běžný závodník. Přitom myšlenka je to zajímavá a v konkurenčních závodech můžeme fungovat, ovšem zde je to další promarněný potenciál.

To platí i pro technickou stránku, kam bych zařadil nestabilní počet snímků. Na to, že jsem pro hraní využil Xbox Series X, hra se hýbala opravdu bídně. Za sluníčka na první pozici je to paráda a všechno krásně plynule sviští. Jak jsem ale jel za deště a předemnou byla kopice soupeřů, docházelo ke znatelnému sekání a zpomalování celé hry. Neřeknu, kdyby byl Grid graficky na úrovni poslední Forzy, ale těchto kvalit hra rozhodně nedosahuje. Auta a trať je pěkná, ale okolní kulisy dost často doskakují, a to si většinou těchto nedostatků nevšímám, ovšem tady to opravdu bije do očí.
Další nedomyšleností je systém poškození. Nejen, že je spíše kosmetický a na jízdní vlastnosti nemá skoro žádný vliv, ale také vstupuje do systému penalizace po vyúčtování závodů, kde se rozděluje herní měna. Penalizace za poškození auta u mě byla vždycky přibližně polovina vyhrané částky a bylo při tom jedno, zda jsem do cíle dovezl lehce poškrábané auto, nebo napůl očesaný vrak. Je to další dílek do krabičky věcí, co v téhle hře nedávají smysl.
Poslední Grid se legendou rozhodně nestane. Nabízí sice přístupné závody vhodnější pro nováčky v závodních hrách, ale jinak je plný nelogičností, nezajímavého závodního modelu, nudného příběhu a ještě nudnější kariéry a nabídky tratí. Ve výsledku hra nedokáže ničím překvapit a těch pár mechanik dohromady moc nefunguje nebo jsou přímo zbytečné. Byť tedy není Grid vyloženě špatnou hrou, aktuálně se dají na trhu najít podstatně kvalitnější tituly.
Verdikt
Nevýrazná hratelnost, nezajímavý příběh, spousta blbostí a technických nedostatků. Na druhou stranu hromada aut a přístupný model. Takový je nový Grid: Legends, který potěší začátečníky v automobilových hrách v poměrně příjemném balení. Ostatní se raději vydají jinou cestou.
RECENZE: Dave the Diver
Dva roky a kousek to trvalo, než se Dave přes Blue Hole dostal až na naše obrazovky. Někdy je s podivem, jak dlouho trvají všemožné vývojářské cesty, než se uzavřou na všech platformách. Jak víme, bývají za tím nějaké exkluzivní smlouvy, nedostatek výkonu nebo další různé okolnosti, jako v tomto případě. Každopádně jsme se konečně dočkali a kdo ještě neměl tu čest, může si nově i na Xboxu užít nejen podmořské dobrodružství...
Football Manager 2026 vstupuje na trávník, ale drny tu jsou
Po roční odmlce a zrušeném FM25 se vývojáři ze studia Sports Interactive vrací s dalším dílem své dlouholeté série.
RECENZE: Yooka-Replaylee
Návrat do dob kvalitních skákaček pro hráče každého věku. Původní hru s názvem Yooka-Laylee jste možná už v minulosti zaregistrovali. Tvůrci ze studia Playtonic tehdy v roce 2017 připravili velmi podařenou skákačku, na kterou se po letech rozhodli navázat v podobě Remasteru na novém enginu s pár novými funkcemi a názvem Yooka-Re-PlayLee. Koncept ale moc daleko od původního titulu není, v principu se jedná o ten jednodušší styl platformových adventur...
RECENZE: Little Nightmares III
Když opíšete úkol od spolužáka, ale pozměníte pár věcí v domnění, že to vyjde stejně dobře.
RECENZE: Farming Simulator 25 – Highlands Fishing DLC
Farming Simulator už dávno není jenom o nekonečné práci na poli. Už tak obsáhlé varianty podnikání významně obohatily další možnosti hraní navíc s novou mapou z prostředí Skotska.
Recenze: Dark Quest 4
Dark Quest 4 je tahová fantasy RPG hra, která se snaží přenést atmosféru klasických deskových her do digitální podoby.
RECENZE: Contraband Police
Hraní nás staví do rolí hrdinů, co zachraňují svět před zkázou, rozvratem nebo třeba morálním úpadkem. Občas nás však postaví do role, která je morálně hodně zodpovědná a k tomu nám dají do rukou možnost rozhodovat o osudu dalších, byť virtuálních osob. Nejde ani tak o to, jestli výsledkem našich rozhodnutí bude život nebo smrt, ale třeba taková „banální“ věc jako jestli lidé projdou skrze hranici mezi zeměmi do té vytoužené....
RECENZE: The Outer Worlds 2
Vzpomenete si, kdy jste si naposledy dali tak dobré jídlo, že jste si zkrátka museli obratem přidat totožnou porci? Možná je to právě teď a nejedná se o pokrm, ale o hru The Outer Worlds 2 od známého studia Obsidian Entertainment. Studio založené legendami Feargusem Urquhartem a Chrisem Avellonem proslulo ve vydávání úspěšných pokračování titulů studia Bioware, nicméně to se aktuálně potácí v problémech, zatímco Obsidianu se naopak velmi daří....






























