Xboxweb.cz

Když se mágové nechali utáhnout ve svírací kazajce, byli blázni, jistě. Ale jen do chvíle, než se z ní ve zdraví dostali, čímž otevřeli dveře modernímu pojetí kouzelníků, kde jsou vystoupení vším, jen ne přehlídkou magie a opravdových čárů. Jenže v 17. století se oblbováním lidí nevydělávalo na hypotéku a auto na leasing. Uvrhnutí města do věčné mlhy mělo mnohem démoničtější důvod, při kterém asistovala skutečná síla z jiného světa. A i tehdy se našla hrstka odvážných, pro níž bylo to divadlo až příliš laciné.

Tahovým strategiím se daří, čehož jsou důkazem tituly jako Gears Tactics, Mutant Year Zero a Phoenix Point. Většinou si ovšem vybírají zasazení do budoucnosti nebo utopické alternativní reality. Možná i proto mě zaujala Black Legend, která se vrací čtyři století zpět do éry, kde souboje rozhodovaly ostré čepele a dobře namíchané lektvary. Město Grant mohlo být krásným přístavem plným kvetoucího obchodu a spokojených lidí. Mohlo, kdyby se v něm neusídlil alchymista Mephisto se svým plánem neznámého obsahu. S ohledem na prázdné ulice, pomatené obyvatele, prokletá zvířata a fanatické stoupence, ale určitě nechce kandidovat do městské rady.

Zasazením do raného novověku se hra studia Warcave automaticky ochuzuje o spoustu žánrových prvků. Zbraně dopované střelným prachem nehrají prim, ale spíš jen alternují precizní práci mistrů kovářského cechu. Granáty, střelecké základny, případně drony jsou úplnou pohádkou a jejich místo zastupuje starý dobrý molotov, kletby, kouzla a jedy různých účinností. Zároveň je zcela zbytečné krytí, stejně jako jiné metody plíživých manévrů. Souboje se odehrávají pěkně tváří tvář, čemuž odpovídají i menší plochy arén, které se rozprostírají do zdecimovaných ulic ponurého města. A rozhodně jde o příjemnou změnu.

Čtyřčlennou skupinu poslední záchrany vede vámi vytvořená postava. A v jádru se stará o šablonovité charaktery, které mají přednosti, nedostatky a jasně definovaný počet tahů na pohyb a boj. Nic neobvyklého, ani originálního. To zajímavé se totiž ukrývá ve třídách. Čtyři základní se postupně rozrůstají na čtyřnásobek a s nimi samozřejmě i taktické a bojové možnosti. Dobře vyvážený tým je polovina úspěchu, proto je na místě zkoušení nejrůznějších kombinací. Správa jednotky je nápomocná a při změně třídy automaticky vybaví postavu tou nejlepší výzbrojí. Na vás je už jen přiřazení vybavení a složení rozšířených útoků. Vyjma boje, lze takto manipulovat s hrdiny kdykoli.

Doporučuji často navštěvovat inventář. Ne, že by v něm byl po každém boji sběrný dvůr, ale jde o jedinou možnost, jak dostat skupinu do kondice. Zdraví se nedoplňuje automaticky a jelikož volně chodí vždy jen vaše postava, není tu jiná možnost interakce s ostatními. Pokud tedy nechcete látovat zranění během šarvátky, což je flirtování se smrtí. Musíte ovšem překousnout obstarožní ovládání, kdy je k navigaci použito jen několik málo tlačítek místo celého ovladače.

Black Legend se pokouší kouzlo alchymie přenést i na vás, a to prostřednictvím Humorismů. Nejde o soubor sprostých vtipů, které musíte odříkávat během hraní, ale o čtyři magické síly, které když se správně zkombinují, přináší masivní atak na protivníka. Vždy spolu reagují konkrétní barvy, přičemž jejich nabití neovlivňuje jen vaše počínání, ale i způsob, jakým proti vám bojuje AI. Systém vypadá zprvu poměrně komplikovaně. Dejte mu čas a po pár střetech rychle pochopíte, jakým způsobem funguje a jak ho využít ve svůj prospěch. Ostatně důkladná péče je věnována i kouzlům a průpravě se zbraněmi. Pouze jejich používání zvyšuje level a napomáhá k rozšiřování nabídky jednotlivých tříd.

Zní to dobře? Tak u toho nejspíš i zůstane, protože v praxi to titulu příliš nešlape. Jakmile narazíte na hlídku, máte jen omezený prostor pro postavení hrdinů. Přitom nemůžete využít obklíčení nebo široké rozestupy, protože svět na to není dělaný. Nakonec jste rádi za obsazení hluchých míst a vzájemné krytí zad. Jistě, i mě napadlo obejít okultní fanatiky a polechtat jim ledviny, nicméně ledabylý systém zorného pole nepřesně ukazuje, kam AI vlastně kouká. Tudíž neslavte objevenou uličku kolem tržiště předčasně neb vás v ní stejně chytí. Dalším z nepřátel, tentokrát nepřiznaným, je kamera. Ta se dobře používá v otevřeném prostoru, ale nikoli v oblasti zdí. Nechce zacházet do krajních polí a tím komplikuje jak taktický průchod, tak pohodlný přehled nad bojištěm. Trojlístek nedokončených prvků uzavírá pohyb přes překážky. Jakmile pošlete postavu na krabici nebo val, je schopna udělat i pět nelogických kroků navíc, aby se na vyvýšené místo dostala.

Omezení vzniklá konceptem a marnivostí vývojářů způsobují, že depresivně nádherný svět věčné mlhy poměrně rychle upadá do stereotypu. Nezachrání ho promyšlené třídy, ani variabilita v boji. Vždy to začne tak nějak podobně a vyjma bossů, to i podobně probíhá, a nakonec taky skončí. Bez ohledu na skladbu party nebo zvolenou strategii. Příběh přitom není nejhloupější a když nic jiného, dává důvod existenci mágů, alchymistů a okultistů. Ale je mu to houby platné.