Xboxweb.cz

Doktor Eggman už to zase zkouší. Opět se chce stát pánem světa, tedy těch zbytků, které nestačí jeho parta lotrů zničit. Aby mu to Sonic tentokrát nepřekazil, má Eggman trumf poháněný magickým krystalem, tajemnou postavu pojmenovanou Infinite. Ta dokáže manipulovat s časem, dimenzemi a Sonica hned v prvních minutách deklasuje. Slavný modrý hrdina tak končí na doktorově „Hvězdě smrti“, kde na něm Robotnik hodlá dělat pokusy, aby našel zdroj jeho síly a dokončil upevnění své moci, k němuž chybí už jen několik dní. Sonicovi přátelé, fungující teď v rovině odboje, ho chtějí zachránit, ovšem potřebují pomoc někoho neznámého. Někoho, kdo jen zázrakem přežil zničující nájezdy robotů a ze střetu s Infinitem vyvázl se zdravou kůží. Potřebují právě vás.

Sonic už tento rok jeden zářez má, a to, když se v podtitulu Mania připomněl 16bitovou verzí, která ho proslavila a zajistila mu slávu na více než pětadvacet let. Forces svým způsobem navazují na Generations. Kombinují trojrozměrnou grafiku s pohledem za zády a klasický boční 2D pohled, na který jsme zvyklý. Pán kroužků, jak jsem si kdysi Sonica pojmenoval, tento princip zkoušel už v roce 92, kdy třetí rozměr patřil speciálním úrovním. Čert tomu ale patrně chce, že veškeré moderní pokusy o zpracování klasické plošinovky na ni nedokáží hrdě navázat nebo ji dokonce pokořit.

Forces přitom začínají slibně. Sonicův nástup je velkolepý, jak jen může být, herní náplň má typické tempo a příběh pěkně rámují cut-scény. Když se po jeho zajetí objeví možnost zapojit do děje vlastního hrdinu, svitne naděje na originální přístup plný RPG prvků. Kdybych tušil, že veškerý pokrok spočívá v tom, že si budu moci vybrat jednu vylepšenou vlastnost a libovolnou zbraň, byl bych zmírnil počáteční nadšení. Váš hrdina zapadne do jednoho ze sedmi živočišných druhů. Rozdíl je ve vzhledu a schopnosti. Pták vám umožní skočit dvakrát, vlk sbírá automaticky kroužky kolem a taková kočka si udrží jeden kroužek po zasažení nepřítelem.

Od možností, které má Sonic, se vlastní avatar příliš neliší. Místo rychlého běhu disponuje lanem s hákem a na vás je, abyste mu přidělili jednu zbraň sestávající se z plamenometu, elektrického biče, vrtáku, kladiva a jim podobných. Zbytek je pak stejný, tudíž co se nedá odstřelit, na to je možné skočit, a to během co možná nejkratšího času a s co nejvyšším počtem nasbíraných kroužků. Za dobře splněnou epizodu zinkasujete výslednou známku, medaili při překročení úrovně postavy a spoustu, ale opravdu spoustu doplňků. Zprvu je neustálé uzpůsobování avatara dokonce i zajímavé.

Na šišku mu hodíte vikingskou helmu, tlamu zakryjete šátkem, tělo schováte pod koženou bundu a tlapy zkrášlíte rukavicemi a botami. Problém je, že inventář se neplní jen za splněné epizody, ale také za denní výzvy a mise. Už po půlce hry, kdy se počet předmětů přehoupne přes stovku, si tak hlídáte jen získané zbraně, protože vše ostatní vás bude zajímat asi stejně, jako stav stáda mongolského pastevce. Tvůrci do hry navíc přidali možnost si avatara „pronajmout“ před začátkem úrovně, takže se na svého můžete bez výčitek vykašlat. Vývojáři tak jednou rukou dávají až přehnané možnosti v customizaci, ale zároveň tou druhou usnadňují průchod hrou na pouhý speedrun.

Snaha zjednodušit princip Sonica je patrná i v nastavení, kde jsou pouze dvě obtížnosti. Možná je nostalgie až příliš silná, ale vždy jsem si pichláče pamatoval jako hru, která je určitou výzvou. Tady však nepřichází ani s těžší variantou Hard. Epizody sice prochází různorodými lokacemi, které jsou na oko pěkné a členité, absolutně ale postrádají originální uchopení, o nástrahách ani nemluvě. Výsledný dojem se špatně předává dál, ale pobíhání po platformách na mě působilo, jako byste vzali formuli, osadili jí litrovým motorem z Fabie a místo Yas Mariny vyrazili na uzavřený Pražský okruh. O to více si pak vážíte opravdu zajímavých levelů inspirovaných pinballem nebo Egyptem.

Myslím, že mi všichni dáte za pravdu, že milníky plošinovek jsou bossové. Právě u nich graduje atmosféra a hráč automaticky počítá s tím, že se u nich zapotí. Při vzpomínce na Yooka-Laylee, Wonder Boye nebo nedávný Cuphead se mi vaří krev ještě teď. Naštěstí je tu ale Sonic Forces, který vám hlavu jednoho z padouchů dá takřka za suché z nosu. Trochu náročnější je pouze Eggman, kterého potkáte hned dvakrát, zatímco Infinite padne jak domeček z karet, protože na něj vlétnete hned ve dvou. Souboje s bossy jsou tak neskutečným zklamáním a udělat radost vám mohou jen v případě, že hru plánujete pořídit dětem. Těm nebude vadit ani infantilnější příběh plný opravdového přátelství, jenž má sice poselství královny krásy, ale je podáván tak prvoplánově a hloupě, že uráží inteligenci každého, jehož angličtina neskončila u „nice to meet you“.

Co mě mrzí ještě víc, ovšem je to můj problém, je malý počet hratelných postav. Když už jsou ve hře Tails, Knuckles, Amy, Charmy Bee nebo Vector, doufal jsem až do poslední chvíle, že dostanou prostor i mimo příběhové filmečky a radiovou komunikaci. Nestalo se tak a tři desítky epizod si rozdělují dvě verze Sonica a vlastní hrdina. V běžné hře by takový počet úrovní znamenal excelentní herní dobu, v univerzu plném robotů a hrdinných zvířátek je to ale sotva 5 hodin, do kterých musím zařadit i Secret Stages a návraty do již absolvovaných úrovní v rámci SOS výzev. Po závěrečných titulcích můžete tak maximálně vylepšovat časy, protože chybí jakákoli forma multiplayeru nebo kooperace. Za tisíc korun mi to nepřijde jako kauf roku.

Titul se na obalu pyšní sloganem „Xbox One X Enhanced“, ale jeho výkon nedokáže zdaleka využít naplno. Místo 4K je rozlišení pouze 3200×1800, což je s ohledem na typ hry a grafický výsledek ostuda velikosti Eggmanova pupku. Je pěkné, že hra běží 60 snímků za sekundu, a to i na původním Xboxu One, u něj však rozlišení muselo být sníženo dokonce na 720p. Nevím, zda se vývojáři podívali do kalendáře na aktuální rok, ale éra konzole Xbox 360 už dávno skončila. A oni by měli taky, pokud neznají význam slova optimalizace. Na cut-scény se ani neptejte, neboť jsou ošklivé jak oškubaný papoušek. Z audiovizuální stránky si tak plusové body zaslouží jen soundtrack, který jede to samé jako vždy. Moderní elektro pop s odkazem na chiptune, který rozbíjí soft rock při nástupu padouchů na scénu.