Xboxweb.cz

Studená válka se vyvíjí tak, jak je popsáno v učebnicích dějepisu. Jenže pak přijde rok 1962 a všechno se změní. Zemi napadnout mimozemšťané, kteří si jdou pro magický prvek zvaný Elyrium. Osud lidstva je na vlásku, proto musí Amerika vyhrabat ty nejlepší, aby jí pomohli přežít. Vítejte ve světě The Bureau.

Zdá se vám to jako text distributora z přebalu laciného akčňáku? Nejste daleko od pravdy, protože příběh The Bureau během dlouhých let vývoje značně „zklišovatěl“. A přitom se tváří hrozně dospěle a rozsáhle. Možná rozsáhlý opravdu je, ovšem v takovém případě by to chtělo lépe vykreslit vedlejší postavy, které takhle jen pronášejí na oko hluboké projevy. Ujmete se role na pohled drsňáckého agenta Willa Cartera. Ten představuje mix někde mezi Max Paynem a kapitánem Sheppardem (o tom ale až později). William má za úkol transportovat důležitý kufřík, jenže těsně před tím ho překvapí mimozemským virem nakažená spolupracovnice a vše vyletí do vzduchu. Will záhadně přežije a stává se tak svědkem obrovské apokalypsy. A samozřejmě neváhá ani minutu, tasí zbraň a s cizími bytostmi si to jde vyřídit.

Z původního plánu na FPS se stala klasická taktická střílečka s pohledem třetí osoby, která se hodně inspirovala u veledíla od BioWare, Mass Effectu. Těžko byste ale The Bureau odsoudili jen jako lacinou kopii. Spíš jde o poctu mistrovi v žánru. I The Bureau se snaží být vyspělou akční hrou s RPG prvky, ale nějak to skřípe. Takovéto hry totiž bývají založené na tisícistránkových scénářích, a byť nevím, jak tlustý je ten k The Bureau, rozhodně není dvakrát hluboký.

Ovšem pojďme si radši vyjmenovat, v čem všem se hra podobá Mass Effectu. Tak třeba hned pojetím. Ve velící základně Úřadu se můžete pohybovat dle libosti zhruba stejně jako po lodi Normandy. Máte tu taky přehlednou mapu, na které si vybíráte jednotlivé mise. To i kapitán Sheppard měl svůj kapitánský můstek, odkud rozkazoval, na jakou planetu se vydat. V případě The Bureau si musíte vystačit jen s mapou USA, po které se různě přemisťujete a v hlavních i vedlejších misích eliminujete mimozemskou hrozbu. Do akce vyrážíte vždy až poté, co si zvolíte dva své spolubojovníky. Sice si jejich zevnějšek můžete různě upravovat a každý má trochu jiné zaměření (inženýr, voják,…), ovšem na začátku se rozdíly mezi nimi stírají. Zatímco v Mass Effectu byl každý z vašich přátel ve zbrani osobností s vlastním příběhem, tady vybíráte jen mezi neurčitými jmény.

Druzi agenta Cartera rovněž disponují zvláštními schopnostmi. Stačí si vždy uprostřed přestřelky rozkliknout speciální menu, které zároveň zpomalí čas a rozhodnout se, jak budete v boji pokračovat. Můžete nastavit, kam se mají vaši přátelé pohnout. To se sice na první pohled jeví jako výborná věc, ovšem pravdou je, že než se rozhodnete, kam spolubojovníky vlastně pošlete, čas se začne postupně zrychlovat a oni začnou povážlivě umírat. Zároveň ale můžete v tomhle menu taky spustit své či jejich dovednostní skilly. Ze začátku si však stejně budete muset na bojišti pomoct sám, protože vaši nezkušení přátelé nebudou umět prakticky nic.

Od toho pak slouží několik perků, na které dosáhnete vždy po určité době. Zlepšují vám schopnosti a přidávají nové. To samé platí i o ostatních v barvách Úřadu. V soubojích jde ale ve výsledku stejně jen o jedno: prostřílet si cestu přes bojovou zónu do klidnějšího místa. I v tomhle se The Bureau jasně inspirovalo od Mass Effectu. Koridorovité mapy vám sice dovolí občas se porozhlédnout kolem a přečíst si nějaký bonusový materiál nebo sebrat bonusovou munici, ovšem jakmile vám to trvá o něco déle, než by bylo vhodné, parťáci vás hned začnou upomínat a navádět na správnou cestu.

A že se brzo odněkud vynoří kopa mimozemšťanů, poznáte snadno. Úzká mapa se rozšíří a přibude beden a sloupů coby podpora vašeho krytí. Bez něj to raději moc nezkoušejte, protože budete pravděpodobně – opět stejně jako v Mass Effectu, ale i v jiných hrách – do pár vteřin mrtví. Samopaly ze šedesátých let střílí až prapodivně přesně a bez zpětného rázu. U každého nepřítele vidíte – stejně jako…no vždyť víte kde – jeho health level, což vám pomůže zjistit, kolik nábojů ještě snese, než ho definitivně vyřídíte.

A další podobnosti pak hledejte v tom, že někteří nepřátelé disponují štíty, které musíte nejprve prolomit. Občas se na vás přiřítí taky jakýsi boss – tedy soupeř o mnoho silnější než ostatní. Na něj to chce vyzrát i takticky, tedy ne jen bezhlavě střílet do jeho hlavy. Většinou má někde nějakou slabinu, kterou musíte prolomit. Ale někdy ne a prostě jen držte prst na kohoutku tak dlouho, dokud máte čím střílet.

Vaši spolubojovníci vám totiž moc nepomohou. Kolikrát mi přišlo, že jsou s vámi v terénu jen ze dvou důvodů: abyste se jako hráč necítil osaměle a abyste se měl o koho bát, že jí koupí, a vy ho pak museli zachraňovat. Když je totiž necháte jen ze svých pozic střílet na protivníky, nedokážou zabít snad ani jednoho. Oproti tomu, když jim přikážete, aby soustředili palbu na určitý cíl, jsou až podivuhodně přesní. Inteligencí příliš nesrší ani vaši nepřátelé. Občas se jim ale povede nevídaný kousek: přelstít vás a oběhnout z boku. Tedy to, k čemu hra celou dobu snaží dokopat vás. A vaši spolubojovníci tomu samozřejmě jen přihlíží.

Říká se, že kopie nikdy nemohou dosáhnout kvalit originálu. To je pravda. Ovšem můžou ukázat, že své místo na herním trhu si dokážou zabrat poměrně přesvědčivě. Navíc, u giganta jako je Mass Effect se dalo čekat, že se dřív nebo později najde někdo, kdo bude chtít participovat na jeho slávě. The Bereau tím někým zcela jistě je, ovšem nedělá to způsobem, který by otravoval. A právě proto vás hra bude bavit svým zpracováním a hráči Mass Effectu se spíš než na nadávky zmůžou na úsměv, protože spoustu situací, do nichž se agent Carter v honbě za emzáky uvrtá, budou znát.