
Recenze: Immortals Fenyx Rising
Jako hráči jsme mistři rychlých úsudků. Z premiérové ukázky poznáme kvalitu hry. Z krátkého záznamu hrání odhadneme prodeje. Stačí tmavší paleta barev a atmosféru hádáme na depresivní, až psychicky vyčerpávající. Anime je automaticky pro blázny, v lepším případě pro holky. Když závody ukáží malý smyk, rozhodně se celé ponesou v arkádovém duchu. A pakliže má výtvarné zpracování bohatou barevnost a stylizaci s nadsázkou, půjde o hru pro děti. Pokud jste podobných předsudků páni, pak vás Immortals Fenyx Rising zvou na konfrontaci.
Možná právě jako děti jste se naposledy setkali s řeckou mytologií. Pro dnešní třicátníky byli bozi forma superhrdinů. S jistým ohledem na tehdejší dobu. Ať už ve škole při čtení Petiškových bájí a pověstí, tak v televizi při nekonečných reprízách Perseova snažení o srdce Andromedy. Antické příběhy nestárnou a žijí s námi dál. Jako šablony definující dobro se zlem. Coby etalon hrdinských tažení osudu navzdory. Také jako morální kodex při výchově budoucích generací. A nově jako satirické akční dobrodružství o zrodu hrdiny jménem Fenyx.

Ještě než jeho nebo ji poznáte, připomenu vám Týfóna. Obrovskou nestvůru, kterou Zeus uzavřel v Tartaru předtím, než stačila zničit svět odplatou za potupu Titánů. Kde končí zápisky o věčném žaláři, tam začíná příběh pádu Olympu. Týfón našel cestu, jak Tartaros otevřít. Postupně zajmul několik bohů, které uvěznil v různých podobách po celém Zlatém ostrově. Zeus, vědom si moci stvůry, vyhledal Prométhea s prosbou o pomoc. Nepátral dlouho. Titán byl stále připoután k hoře, kde si odpykával trest za svůj dobrý skutek. Prométheus Dia vyslyšel a souhlasil. Ovšem za úplatu, že on si vyslechne jeho vyprávění. Nebo snad věštbu?
Co se v příběhu odehrává v dalších hodinách, je scénáristický desetiboj napříč mytologií. Jeffrey Yohalem, podepsaný pod několika díly Assassin’s Creed, bere známé příběhy a dle potřeby je doplňuje o „zákulisní“ přenice z Olympu. Když je potřeba, vymyslí si vlastní oslí můstek. Vážně znějícím věcem přidá vtip. Hrdiny se nebojí občas zesměšnit, bohy nevyjímaje. Zeus to odnáší patrně nejvíc. Jeho dětinské božské ego připomíná Tonyho Starka. Spousta glos symbolizuje miliardářského bohéma s neomezenými možnostmi, který zasahuje do lidských osudů jen z plezíru. Z dlouhé chvíle, opit vlastní dokonalostí.

Mezi řádky se přesto nacházejí vážná témata dnešní doby. Nebo že by jen ta stará nezestárla? Snaha oslnit davy fiktivním sociálním pozlátkem. Hledání hodnot v pomíjivých věcech. Pokrytectví ukryté za slabost. Vše vidíme dnes a denně kolem sebe. Jen Immortals Fenyx Rising na to poukazuje s vtipem a nadhledem. Často v doprovodu komentáře nebo kresleného komiksu. Ten až nápadně připomíná tvorbu studia Disney v 90. letech. A tak trochu i Asterixe s Obelixem. V tento moment bych ráda pochválila české titulky. I když mají občas horší dělení vět, obsahově jsou přesné. Zachovávají vtipné momenty. Zohledňují volbu pohlaví. A krotí těch pár drobných vulgarit v originále.
Fenyx se musí ve spleti bájí zorientovat a vysvobodit zakleté bohy. Podobně jako Perseus, dostává od Dia dary řeckých velikánů. Daidalova křídla, meč Achillův, luk samotného Odyssea. I když dostává je silné slovo. Samozřejmě si je musí vybojovat. Výčet vybavení postupně narůstá a už po prologu je poměrně bohatý. Když se přidají ještě dary a požehnání bohů, Fenyx může pomýšlet na Týfónovu hlavu. Jen se předtím musí postavit bájným tvorům v čele s Medusami, Minotaury, Kyklopy a zakletou zvěří. V těch těžších chvílích se objeví dokonce antičtí hrdinové, jejichž duše bestie z Tartaru ovládla.

V herním schématu se skutečně zrcadlí poslední díly Assassin’s Creed. Způsob objevování světa, kde věže a skok do sena nahradily sochy bohů. Dále princip objevování úkolů. Příběhové jsou vždy viditelné automaticky. Vedlejší ožívají při přiblížení nebo za použití speciálního vidění. Neboť opeřený král oblohy tentokrát plní úlohu podpory při útocích. A svět různorodých přírodních krás rozdělený do několika částí. Ano, vidím to tam. Ale je to jednodušší. Questy méně bijí do očí. Jejich náplň se různí, třebaže vždy musí dojít k rozbití skupiny nepřátel. Hojně se vyskytují logické pasáže nebo kombinace akce a přemýšlení. Do jejich plnění hra nenutí a ani nemusí. Já se jim oddávám dobrovolně a ráda.
Systém zbraní funguje trochu jinak, než možná čekáte. Luk, sekera, meč, zbroj, šípy… každá kategorie má jednotící úroveň. Rozdíl mezi typy zbraní je tak a priori kosmetický. V druhé řadě o volbě rozhodují vlastnosti. Mohou přidávat trochu zdraví, rychleji regenerovat nebo dodat větší sílu úderu. Z počátku jsou rozdíly důležité. Postava má nízký level a různé typy nepřátel reagují odlišně. S přibývajícími zkušenostmi roste i úroveň zbroje a množství typů vybavení. Proto se vyplatí dobývat pokladnice Tartaru a bojovat o truhly. Zjednodušíte si tím postup příběhem. Logické pasáže přinášejí minerály, cenné kameny, a především mince. Vše slouží k jedinému, k získání převahy.

Úkoly, kdy se vedoucí pozice chopí logika, mě neskutečně baví. Výkladní skříní tvůrčí kreativity je podsvětí. Nepřestávají mě udivovat nekonečné variace řešení. Do nich jsou přitom zapojeny jen koule a kvádry. Ovšem různých vah a velikostí. To jim umožňuje létat, stát se pochodní a zastoupit pozici demoliční koule. Jestli znáte Trine a mága Amadea, tak právě jeho kouzla s předměty hádanky připomínají. Mám jen jedinou výtku a tou jsou checkpointy. Při vypnutí hry zaznamenají pouze vstup do pokladnice, nikoliv postup v ní.
Na povrchu se kvízy také nešetří. S nostalgií zavzpomínáte na Pevnost Boyard, zkusíte si život Viléma Tella, otestujete pevnost kouzelných perutí a zopakujete part hraný na harfu. Mimo jiné a dalších. Je toho skutečně hodně. Pokud řeknete, že hra padá do stereotypu, neumíte si hraní užít. Nebo potřebujete vodit za ruku, protože nejste schopni si optimálně rozložit herní náplň. Pak byste měli pořízení pořádně zvážit. Ony souboje se s vámi mazlit nebudou.

Lehký výpad, těžký úder, včasný blok, magický útok. Vy tohle dobře znáte. Oblíbená soubojová variace her na hrdiny, hack and slash žánru a také… titulů typu Dark Souls. Princip bojů není složitý. Pár tlačítek a vhodně zvolený postup. Ale začlenění výdrže likvidaci nepřátel hodně stáčí právě do souls žánru. Fenyx může čelit i deseti protivníkům na jednou. A vše vyjma základních úderů stojí energii. Jednooký obr nemá rád rány kameny. Těžko je však zvednete, když se předtím vyčerpáte vzdušným útokem, obrovským kladivem a chvilkou létání. V první fázi se energie vyplýtvá na nulu. Pokud ji nedoplníte ručně, poměrně rychle se naplní. V pozdější fázi ji lze čerpat „na dluh“. V tomto režimu je samočinná regenerace velmi pomalá a ruční stojí mnohem víc prostředků.
Že se vývojáři přiklonili k náročnějším soubojům je vidět i na záchytném zdraví. Podobný systém jsem viděla v Sekiro: Shadows Die Twice a Code Vein. Pod lištou zdraví se nachází malý erb symbolizující záchranu. Jakmile vás soupeř udolá, automaticky se z ikony stane plné zdraví. Možná, že právě stěžejní střety vás přimějí víc dbát na úroveň vybavení a budou vaše cesta k vedlejším úkolům. Nebudu říkat, že mě akční část trochu nezaskočila. Zpracování Immortals skutečně navozuje pocit, že hra bude taková dobrodružná procházka antickým světem. Zdání klame, a ne vždy taková je. Ale znáte tyto dětské hry, ony občas jsou záludné.

Když se od něčeho nemůžete odtrhnout, je to známka dobře odvedené práce? Já bych řekla, že ano. Ubisoft teď možná nemá nejlepší období. Možná si to i zaslouží. Přesto dokáže pořád udělat zábavnou hru ve všech směrech. Nejdříve mě strhnul příběh. Užívala jsem si dialogy vypravěčů, zlehčování epických momentů řeckých legend a rýpání do popkulturních klišé. Pak si mě získaly hádanky. Už mi to nemyslí jako za mlada. A ano, občas bych potřebovala Buba, aby mi poradil. Ale miluji je. A souboje jsou láska platonická. Mají říz. Zároveň jsem si díky nim pořádně vybavila šatník.
Snažím se zohlednit i to špatné. Co takhle trochu nevyvážená obtížnost hádanek? Podsvětí je značí třemi body. Jeden znamená lehká, všechny obtížná. Jak si mám vysvětlit, že v prvním případě půl hodiny tápu nad zadáním, když opačný extrém proběhnu za deset minut? Možná jsem jen primitiv. To mohli být i tvůrci. Je pravdou, že v unikátních případech nepřiměřeně natahují dokončení úkolu. Už cítím, že mám konec na dosah a v tu chvíli přijde zvrat. Ocitám se na začátku cesty a opět musím na pouť. Jelikož se mi svět líbí, nevadí mi to. Projedu se na ochočeném zvířeti, zase něco vylepším a udělám si momentku. Podobného smýšlení ale nebudou všichni. Někomu trocha nastavované kaše jednoduše nezalahodí.

Jestli je pro vás důležité, jak hra vypadá, pak snad budete spokojeni. I na starých konzolí vypadá titul malebně a honosně. Technické nedodělky jsem nezaznamenala, ať už načítání vedlo kamkoliv. V době vydání již bude dostupná aktualizace pro Xbox Series X/S. Ta hru rozhýbe na šedesát snímků za sekundu při rozlišení 4K. Současně podpoří technologii HDR. Krásu soundtracku od skladatele hudby k oběma dílům Oriho umocní Dolby Atmos s prostorovým kouzlem.
Verdikt
Řecké báje a pověsti jinak. S humorem, nadsázkou a pořádnou porcí akce. Dobrodružství chrabrého Fenyxe nezapře zrod v sérii Assassin’s Creed. A už vůbec příslušnost k francouzskému vydavateli. To mu však nebrání vyprávět mytologii zábavně a po svém. Kombinace soubojů, objevování a logických částí tvoří ucelenou herní náplň, která v rozumném dávkování baví po celou dobu. Hra se nevyhnula některým nešvarům moderní produkce. Avšak snaží se je vyvažovat bohatou hratelností a krásným zpracováním. Které rozhodně není jen pro děti.
RECENZE: Dave the Diver
Dva roky a kousek to trvalo, než se Dave přes Blue Hole dostal až na naše obrazovky. Někdy je s podivem, jak dlouho trvají všemožné vývojářské cesty, než se uzavřou na všech platformách. Jak víme, bývají za tím nějaké exkluzivní smlouvy, nedostatek výkonu nebo další různé okolnosti, jako v tomto případě. Každopádně jsme se konečně dočkali a kdo ještě neměl tu čest, může si nově i na Xboxu užít nejen podmořské dobrodružství...
Football Manager 2026 vstupuje na trávník, ale drny tu jsou
Po roční odmlce a zrušeném FM25 se vývojáři ze studia Sports Interactive vrací s dalším dílem své dlouholeté série.
RECENZE: Yooka-Replaylee
Návrat do dob kvalitních skákaček pro hráče každého věku. Původní hru s názvem Yooka-Laylee jste možná už v minulosti zaregistrovali. Tvůrci ze studia Playtonic tehdy v roce 2017 připravili velmi podařenou skákačku, na kterou se po letech rozhodli navázat v podobě Remasteru na novém enginu s pár novými funkcemi a názvem Yooka-Re-PlayLee. Koncept ale moc daleko od původního titulu není, v principu se jedná o ten jednodušší styl platformových adventur...
RECENZE: Little Nightmares III
Když opíšete úkol od spolužáka, ale pozměníte pár věcí v domnění, že to vyjde stejně dobře.
RECENZE: Farming Simulator 25 – Highlands Fishing DLC
Farming Simulator už dávno není jenom o nekonečné práci na poli. Už tak obsáhlé varianty podnikání významně obohatily další možnosti hraní navíc s novou mapou z prostředí Skotska.
Recenze: Dark Quest 4
Dark Quest 4 je tahová fantasy RPG hra, která se snaží přenést atmosféru klasických deskových her do digitální podoby.
RECENZE: Contraband Police
Hraní nás staví do rolí hrdinů, co zachraňují svět před zkázou, rozvratem nebo třeba morálním úpadkem. Občas nás však postaví do role, která je morálně hodně zodpovědná a k tomu nám dají do rukou možnost rozhodovat o osudu dalších, byť virtuálních osob. Nejde ani tak o to, jestli výsledkem našich rozhodnutí bude život nebo smrt, ale třeba taková „banální“ věc jako jestli lidé projdou skrze hranici mezi zeměmi do té vytoužené....
RECENZE: The Outer Worlds 2
Vzpomenete si, kdy jste si naposledy dali tak dobré jídlo, že jste si zkrátka museli obratem přidat totožnou porci? Možná je to právě teď a nejedná se o pokrm, ale o hru The Outer Worlds 2 od známého studia Obsidian Entertainment. Studio založené legendami Feargusem Urquhartem a Chrisem Avellonem proslulo ve vydávání úspěšných pokračování titulů studia Bioware, nicméně to se aktuálně potácí v problémech, zatímco Obsidianu se naopak velmi daří....











































